Jaromír Wolf - Vlk

Z thewoodcraft.org
(přesměrováno z Wolf Jaromír)
Přejít na: navigace, hledání
Jaromír Wolf 1938
Kmen pražských woodcrafterů 1943

MUDr. Jaromír Wolf - Vlk jeden ze zakládajících členu a pilířů kmene Wahpeton (Praha), výrazná postava českého woodcraftu i českého horolezectví.

Narodil se 24. 3. 1919 ve Zlonicích. Už jako člen chlapecké Ymky a účastník jejích táborů, které tehdy vedl Joe First, přítel E. T. Setona, se určitě seznámil s myšlenkou lesní moudrosti. Rozhodující vliv na jeho cestu k wooderaftu i cestu životem mělo však studium na pražském Akademickém gymnáziu. Klasické vzdělání...

Stal se nadšeným obdivovatelem řecké filosofie a vyznavačem jejího ideálu: dokonalosti těla i ducha. Již na starých fotografiích z 3O.let vidíme Vlkovu atletickou a asketickou postavu, vyrovnanou vnitřně i se svým okolím. Miloval přírodu a pobyt v ní a to ho přirozeně svádí dohromady se spolužákem Stanislavem Křížem - Šípem, jíž tehdy členem Ligy čs. wooderafterů. S dalšími spolužáky a kamarády - Bobrem, Sovou, Rorejsem a Kopčanem - se rozhodnou založit woodcrafterský kmen, jehož ustavující sněmovní oheň vzplanul 13.6.1936,

Tak vznikl kmen Wahpeton a jeho hvězda stoupala rychle vzhůru. Wahpetonci se pouští nadšeně do práce a nikde nemohou chybět. Každé léto a každou zimu jezdí tábořit do tatranského Waldenu, který byl tehdy nejen centrem ligové woodcrafterské činnosti v ČSR, ale i specifickou duchovní školou, na jejíž absolvování se nezapomíná. (Po válce, v létě 1946, se jede Vlk sám podívat na toto slavné tábořiště do Svatojanské doliny, aby se na vlastní očí přesvědčil o zkáze srubu. Nalezne ho skutečně v ruinách, opuštěný, a smutně odjíždí, ale svou reportáž v Hlasateli pak končí přesvědčením, že Walden stále existuje a on v něm byl...)

Na podzim 1936 získává Vlk první orlí pera a o vánocích spolu s ostatními bouřlivě prožívá návštěvu E. T. Setona v Praze. Činnost Wahpetonu vrcholí v roce 1938 a v témže roce Vlk i maturuje a začíná studovat na lékařské fakultě UK.

Nepřestává pracovat na svém všestranném rozvoji a převážné zaměření kamarádů na manuální dovedností a indiánský kolorit mu pomalu přestává vyhovovat. To je jednou z příčin, proč v říjnu 1938 vystupuje z kmene Wahpeton a se slovenskými woodcraftery, jejichž rodiny se po rozdělení republiky vrátily do Prahy, zakládá nový kmen Dakota. Snahou Vlka je poznávat a prožívat woodcraft do větší hloubky a šířky. Jako by ho něco táhlo stále výš a výš. A nejen obrazně - jeho láskou na celý život se stávají hory...

Na počátku války se všichni pražští woodcrafteři opět scházejí do jednoho kruhu a vzniká Kmen pražských woodcrafterů, jehož aktivním členem je samozřejmě i Vlk. Kmen se po celou dobu války scházel ilegálně na sněmech, konal obřady, jezdil na vodu, tábořil v týpích - hlavně na Královské na Slapech a na Stvořidlech na Sázavě.

Kmen nezaniká ani v poválečné hektické době a na výročním sněmu (3.2.1946) je dokonce Vlk zvolen opět náčelníkem. Společná činnost je však již méně intenzivní a kmen se pomalu rozchází: členové vedou jiné kmeny mladších hochů, pracují v náčelnictvu LČSW (např. Vlk byl ve výboru pro pocty), dohánějí studia, zakládají rodiny...

Po dokončení studií (1948) pracuje MUDr.J.Wolf v nemocnicích v Čáslavi, Děčíně a ÚVN v Praze; od roku 1954 se pak už stále věnuje tělovýchovnému lékařství. Staří přátelé se s ním už nepotkávají v týpiových táborech, ale v horách, kam míří každou volnou chvíli, a zvláště na těch „nejtvrdších* akcích. Horám, horolezectví a vysokohorské turistice Vlk zcela propadl a to, že se v letech 1958-61 plaví po světových oceánech jako lodní lékař, je jen výjimka potvrzující pravidlo.

Přestože Vlk odolal tlakům a lákáním všemocné strany (KSČ), díky své odbornosti, slušnosti a serióznosti stanul až v čele svazu horolezectví ČSTV; byl členem též různých mezinárodních horolezeckých společností. A jenom díky jemu se tak mohla řada našich horolezců, jejichž kádrový profil nebyl nikdy nejskvělejší, podívat do světových velehor. Bratr Vlk, i když se tak rád toulal, nebyl však „osamělým vlkem* - žil v harmonickém manželství a své děti, syna a dceru, systematicky vedl k láskyplnému vztahu k přírodě.

Kolik hor a kopců J.Wolf-Vlk prolezl a prochodil už asi nikdo nespočítá. Připomeňme si alespoň, že jako lékař se zúčastnil např. horolezeckých expedicí do Hindúkuše, Pamíru a Himálaje (1973 a 1976). A protože byl skutečně člověk všestranný, zanechal po sobě stovky článků v novinách a časopisech, ve kterých čtenářům přibližoval svět hor, přírody a prostého pobytu v přírodě. Zanechal po sobě i výborné knihy.

K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal průvodní text: Horolezecká zastavení (1988), Ostrovy v oblacích (1989). Ve svých cestopisech Řeka jménem Červánky (1975) a Šivova velká noc (1979) kronikářsky důsledně, ale přitom velmi poutavě zachycuje průběh horolezeckých expedicí do Himálaje (výstup na Makalu), jejich všední, slavné, ale i tragické okamžiky. Vlkův jazyk je mimořádně vytříbený a poetický, místy dokonce připomíná VI. Vančuru. Text prozrazuje nejen výborného pozorovatele a psychologa, ale především moudrého člověka, který dokáže vidět krásu věcí v jejich prostotě a přirozené podstatě, bez mámivých brýlí novodobé civilizace.

V knize Šivova velká noc můžeme číst i toto vyznání: „Když člověk přijede z těchto končin (Himalájí) a probouzí se ráno hlukem pražských autobusů, tramvají a aut místo hlasem chrámových zvonků a zpěvem tibetských kurů, když místo vůně šerpského ohně vniká do jeho nozder pach spáleného benzínu a oleje a nafty, není dlouho schopen si uvědomit, že vše, co bylo v oněch pěti - šesti měsících daleko odtud na východ, je v nenávratnu. Probouzí se v pražském bytě a v polovědomí se snaží si uvědomit, na kterém tábořišti za pochodu zrovna stojí jeho stan a které údolí a které hřebeny a která sedla bude třeba dnes přejít. Potom s nepříliš radostným pocitem sezná, že mu bude překonávat nikoli nástrahy ledovcových trhlin zavátých sněhem, nekonečná stoupání, proud divokého ručeje Barunské řeky a vratké mosty přes řeku Arun, ale tisíc drobných nesnází, jež nám připravuje každodenní život v pohodlí, v přesycení a v napětí civilizace. Proč lidé ze Západu-a je lhostejné, zda-li je to skutečný geografický západ, čí Západ, do něhož patří i tak vyspělá východní země jako je Japonsko - proč lidé z bohatých, přesycených a rozporuplných civilizací utíkají do posledního ráje chudoby, bídy a antihygieny? Snad proto, že zde ještě dojdou klidu a radosti z těch nejprostších věcí života, jako je mísa plná rýže a rudý květ rododendronu v černých vlasech dívek. Nebo jsou to blázni, kteří mají za ušima? Jimž nic tak nezní jako tlukot kladiva, jež zaráží skobu do škvíry žuly a kteří nikde se nevyspí lépe než na kamení morény Barunského ledovce, v bažinách jedlového pralesa a na sněhu ztvrdlém šlápotami horolezeckých bot. Asi vědí své a jakkoli jsou jejich péřové bundy vycpány čištěným peřím, zdá se, že toto bylo oškubáno z divokých husí.."

Do výšin nejčistších velehor, boha Šivy či snad ještě dále odešel autor těchto moudrých slov 29.4.1990.