Vatra r. 6 č. 2 (časopis LLM)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search



1) 2) 3)

Já věřím slunci a větrům, jež roznášejí
semena přeroďů světových, revolučně když vějí,
já věřím, že ujmou se do věků.
Já lidskému duchu věřím, z velké jak vyrosť doby,
že nebude bídného kouta, kam sémě nepadlo by
a Bůh že jím promluví k člověku.

Antonín Sova: Je přerodu doba.

4) KTO ZA PRAVDU HORÍ. Kto za prav-du — ho-rí vsvátej o- be - ti; kto za lud-stva prá-va ži- vot po-svá - tí, kto nad krivdou biedných sl-zu vy-ro- ní, to- mu mo - ja pie-seň slá-vu za - zvo - ní. Keď zahrmia dela, orol zaveje, za slobodu milú kto krv vyleje, pred ohnivým drakom kto vlasť zacloní, tomu moja pieseň slávu zazvoní. Kto si stojí slovu, čo priam shrkne svet, komu nad statočnosť venca v nebi niet, koho dar nesvedie, hrozba neskloní, tomu moja pieseň slávu zazvoní. K. Kuzmány. KER SÍPKOVY. V hlubokém údolí, nad řekou, leží mlhy. — To včera slunce tolik svítilo, že voda byla příjemná. Ale přes noc vzduch se ochladil a teď od hravého povrchu vodního odléhají páry, které splývajíce v závoj, zahalují vrcholky stráně. Vzduch se otepluje, mlhy odnáší vítr, několik skal je trhá. Rozplývají se. Zmizely. Slunce již ozářilo pozadí stromů na protějším břehu a první paprsek pro- letěl větvemi jako šíp. Dopadl na skálu a zalil ji zlatem. Již dlouho hlodal čas v těchto skalách. Ošlehávaly je větry přinášející déšť i sníh. Rozryté, oprýskané jejich útesy pomalu mizí, zaoblují se a zasypávají svou vlastní, rozrušenou hmotou. 5) Pod nimi utvořil se svah, ssutivá stráň, tvrdá jak dlaň. Od prvních skal až k řece pokryta kamením je bez vody, dnu vyschlého potoka se podobá. A přece na ní roste keř. Je jako poutník po dlouhé cestě nad prázdnou studnou stojící. Je to stráň polední. Slo také tudy jaro. Dmula se řeka a vřela narážejíc do skal. Olšiny podle ní do větrů sely zlatý prach, vzduch plný byl vůní a jako vír, jenž strhne vše co může růst a kypět. Slunce vystouplo si výš a mávlo teple zelenajícím se krajem. I tažní ptáci vrátili se vzduchem plným jasu. Zašumělo to v mízách stromů i řek, i v krvi, míze Života. Polední, ssutivá stráň však zůstala, přes všechno volání i ruch, smutná. Jen keř šípkový, co ve stráni, kdys divnou a přece prostou náhodou se za- chytil, vychvátl do vlahého vzduchu novým prutem. Ratolestí naděje s listy a poupaty, s ostny a odvahou vytrvat v té samotě, v kamení, co po stráni se posunujíc sráželo mu pruty. Vyšlehla ratolest jak plamen zelený. Růžově rozkvetla. Je šípkový keř jak život; má trní, růže. Bodne, až vytryskne krev, a jeho květy voní. K nim přilétají včely a potom těžce vracejí se k úlům. I zde, několik prostých růží vonělo; má chudý keřík také svoje ovoce. Nezralé ještě, zelené. Ale až přijde hodina zrání zkrvaví ty šípky, zkrvaví 1 drobné listy. Snad znovu posune se ssuť, prut ohne k zemi a zasype. Snad s jarem nová přibude haluze. Kdo ví. Těžko je říci, kolik let už nad ním přešlo. Pod kamením tlí několik prutů. Na jeho pahýlech je znát, že mnoho nadějí ssuť srazila a ještě není konec. Šípkový keř snad zapadne. Je ještě několik skal nad strání. I ty jednou oprýskají, rozdrobí se, a potom vyhasne pramen ssuti. Kamení bylo vždycky tvrdé, ale nakonec kyprá zem stala se zněho. Ve skulinách útesů již dávno usadil se netřesk a tařice, co kvete žlutě. Stráň zaroste travou, co ve větru se kývá, po svahu zakotví keře. Pak z jara veselo bude na stráni. Květ a zpěv. Snad borový lesík s břízami se po ní rozroste. Tak půjdou léta jako by kameny na dno hluboké řeky zapadaly. Pod jejich dechem odplavuje řeka hory a nové vyorává. Tu sevřena pří- krými břehy bije do skal, v rovině zas do široka rozlévá své vody, zvolňujíc proud. A slunce svítí, lesy parami dýchají, země se vlní obilím a chvěje se vzduch. V předpoledním horkém slunci chvěje se i keř. Tisíc trnů a několik jen růží dala mu země. Hrst její kořeny svými k obrazu svému proměnil. Slunce je již vysoko, v řece za šíjemi skal víří v nejsilnějším proudu pěna. Je osmahlá jako těla těch, kteří se koupají pod naším táborem. Franta. 19 6)

PŘEDPOKLADY SJEDNOCENÍ JUNÁCTVÍ.

Pokud se mládež hlásila k skautingu, stála až do převratu vlastně v jednom táboře a pod jednou vlajkou. Po převratu nastal nový ruch; přišlo nutné roztřídění mládeže podle různých duchovních směrů, ale vedle toho došlo a dochází k chybnému, zbytečnému, neúspornému tříštění. Nebudeme tu vypočítávat všechny příčiny a důvody, které vedly k rozbití skautingu u nás a k dnešnímu nezdravému stavu; ale chceme-li uvažovat o možnosti a vyhlídkách nového sjednocování junáctví, musíme si všimnouti toho, co vedlo k třídění a co k tříštění; vymýtíme-li prvky tříštivé a budeme-li se držet nutných dělidel, o které se poctivě myslící lidé rozcházejí, věřím, že zjednodušíme dnešní počet skupin a skupinek v zájmu mládeže a junáctví sama.

Dvě věci, nejen u nás, ale v Evropě vůbec působily na myslivější vůdce mládeže. Světová válka otřásla strašlivě celým světem, a svět se ke konci války rozpadl na dvě polovice. Jedna zachraňovala svět starý, druhá toužila po novém, lepším, spravedlivějším životě. Je divné, že se část skautských vůdců postavila rozhodně do té polovice socialistické? Ne, naopak je divné, že byli vůdci mládeže, kteří nepochopili vlastního svého poslání a toho kvašení, které prošlo i naší mládeží. Jako všechna hnutí, i skauting rozdělil se válečným otřesem a pro ty ideály, které se označují jako „ideály z konce války” na dva proudy. Socialismus byl tedy jedním dělidlem.

Druhým, vnitřnějším dělidlem se stal výchovný ideál E. Th. Setona, jejž pro skutečnost označujeme heslem „woodcraft”. Všichni víte, oč při tom jde. Skauting, který s počátku znamenal revoluci ve výchově, zpronevěřil se sobě samému: oficiální vůdci zneužili všude mládeže k účelům vojáckým, k účelům války, a u nás zejména vznikl těžký vnitřní mravní konflikt, který musel vést k rozchodu mnohých se zakladatelem skautingu. „Dobré občanství“, dobrý voják, detektivní tendence, nedostatek ideí (pociťovaný zvlášť mládeží dospělejší), nepochopená loyálnost, vlastenectví včera rakouské a dnes čs., kompromis se starým světem, sešněrování oficiálností a vojáčkováním a m. j. — to všechno muselo odpudit opravdovější povahy, lidi jemnějšího svědomí a otevřené mysli. Ale nadto vyprchalo kouzlo a přitažlivost skautingu. Výchovná hodnota skautingu se stala pochybnou. Všechno se v té době kritisovalo, i skauting, a přísně. A hledalo se obrození skautingu, bylo vidět všude mnoho opravdové touhy o přerod. A tak se šlo „ad fontes“, zpět k pramenům, jež objevil, vyhloubil a vyčistil Černý Vlk. Také u nás byl Seton přijat za duchovního vůdce; kde je chlapec, který dnes nezná jeho knížky? Mládež neuvědoměle vždy touží výš, než gen. inspektorové armád. Jejím ideálem nemůže být dobrý rekrut. Ale dobrý člověk. Tu se Seton stýká s humanitními ideály Masarykovými. Masaryk jako myslitel stal se jedněm vzorem hrdiny a duchovním vůdcem, zatím co druzí v Masarykovi jako náčelníku armády a v oficiální osobnosti měli svého protektora. 7)

Vedle tohoto vnitřního dělení tříštil se skauting z mnoha vnějších příčin. Divoký skauting a t.zv. trampování, které je neštěstím junáctví, mají na svědomí zčásti také vůdci organisovaných skupin: nedovedli mládež udržet a neměli ji také čím držet. Zaráží, že je tolik o slušných lidí mezi divokými skauty; ale této věci chci tu věnovat zvláštní úvahu. Co však působilo nejhůře, bylo toto: lidé, kteří milují mládež asi tak jako obtloustlý blahobytník krásu divoké kachny, kterou v neděli pozří k obědu, vystihli, že by táboření a program výchovy v přírodě a přírodou byl znamenitým vnadidlem pro nachytání mladých lidí do politických stran a straniček. A tak dnes kde která organisace má svůj „skautský odbor”, a pomalu i hospodské dobročinné a vlastenecké stolní společnosti budou zakládat svůj skauting. Konečně osobní neshody a poválečná předrážděnost, snadno vedoucí k nedorozuměním, působily jako síly rozkladné.

Dnešní stav je neblahý. Je to třeba dokazovat? Co se jen vymrhá sil v malých skupinkách, co se vyplýtvá zdraví a energie na osobní hádanice, co peněz na udržování malých časopisů, co času! Představme si, že by se tento čas a práce a peníze mohly věnovat daleko lepší službě mládeži, kdyby ti, kteří patří k sobě, se spojili. Uvažujte každý, kdo budeš číst tyto řádky, o tom, co jednotlivé skupiny vlastně dělí a co by nás mělo a mohlo spojit.

Jedna nesnáz při tom jest: dnes není dost výrazných vůdců, kteří by podávali ztělesnění a výklad toho výchovného ideálu, jejž přinášejí naší mládeži, a nesnaží se ani,aby formulovali svůj program. Myslím, že nepřeháním, řeknu-li, že vedle Sokolstva a Ymky u nás dnes jediný woodcraft vytyčuje mládeži osobitý a jasně vyznačený ideál mladého muže a mladé ženy a staví jí vysoké cíle před oči. Také „komunistický pionýr” mohl by znamenat jednou něco určitého, výrazného ve srovnání s obecnou mátožinou druhých. Nebylo by dobré, aby vůdcové každé skupiny volili mezi těmito směry a rozhodli se pro jeden z nich?

Osvoboďme mládež od tlaku politiky, vraťme se k osobnímu přátelství jako základu spolupráce, vytyčme znovu nade vše bohatství vnitřního života, obnovme ducha bratrství a soudružství a kázně, a važme si práce i odpůrců, je-li poctivě věnována mládeži. Liga Lesní Moudrosti učinila v těchto dnech krok k tomu, aby sjednotila woodcraft; podává upřímně ruku každému, kdo by chtěl spolupracovat s ní na tomto díle ozdravění a sjednocení mládeže junáctvím, které je naší povinností. Vivant seguentes!

Jar. Šimsa. (Sůva.)

Když stavěli v Paříži obelisk, přivezený z Egypta, postavilo jej za den dvě stě lidí. Vykonali tím zajisté tolik práce, jako by vykonal jeden člověk za dvě stě dní. To je jasné, není-liž pravda? A přece by jeden člověk nikdy, ani kdyby se lopotil celý život, takový těžký, ohromný obelisk nevztýčil. Tu vidno, v čem tkví síla organisace! Můžeme říci, že organisací se jednotlivé trošky sil nesčítají pouze, nýbrž násobí.

Jaroslav Naumann.

8)

OBDIVUHODNÝ SVĚT.

Mládež, která se toulá po lukách a lesích a netouží přiblížiti se k věcem, které by ji mohly tolik zajímati, ztrácí tolik, co člověk, který si není vědom ceny života. Nevěřte těm, kdo říkají, že k studiu přírody je třeba daleké cesty. Bohaté zkušenosti těch, co šli s otevřenýma očima před vámi, jsou uloženy v knihách, které Vám povědí mnoho, co byste nemohli poznati sami, nemajíce těch možností a zkušeností, jež měli oni. Ale v knihách není moudrosti života; jsou jen pomůckou k poznávání vlastnímu. Škola života pro mládež je venku. Ta vlaštovka, co si vystavěla hnízdo pod krovem, je obdivuhodný architekt, a kdyby mohla vyprávěti o své cestě, jaké zážitky, co zkušeností bychom uslyšeli! A kdo má zahradu za domem, má pokusné pole, botanickou a zoologickou zahradu, kde není vězňů, ale panuje svoboda a láska. V kompostu u zdi jsou malá ještěrčí vajíčka, pod břečťany kukly, z nichž se vylíhnou motýli, nad kvetoucí srstkou létá podivný hmyz, a ve smrčí hnízdí pěnice.

A kdo nemá zahrady, tomu jsou pole i lesy místem radostného poznávání. Jenom ten, kdo chodí tiše, všímá si všeho, poznává nové věci, o nichž se v zimě dočetl v knihách a i o těch, o kterých nic není psáno. Zastaví se nad pramenem čisté vody, který osvěžuje žíznivé tělo v létě, a zamyslí se nad historií věčně živého pramene, potoku, řeky, v niž vyspěla podle věčného zákona přírody tato hrstka živé vody. Přináší život svému okolí a nese život v sobě. Kdo ho chce blíže poznat, přenese ho do nádrže čisté vody, která má tytéž podmínky, jako voda v přírodě. To je smysl akvaristiky. A jakou nekonečnost života ve vodě objevil nám mikroskop?

Zastaví se na lesní mýtině, odkud je vyhlídka do kraje, a bystrým zrakem pozoruje život kolem. Zde pod vysokými jedlemi hledal od pradávna člověk svého boha, tady se těšil z podivného kouzla, jímž příroda neustává mluvit k člověku. Třebaže lidská hrabivost zničila velkou část nekonečného bohatství života v přírodě, ptactvo i zvěř, ještě dnes i z toho, co zůstalo, těší se duše. Chápe, obdivuje, porozumí. Raduje se ze života kolem: z letu kroužící káně, ze zpěvu drozdova a ze srnčí zvěře, která vyšla na pastvu. Země hemží se tu mravenci a nad květem bodláčí nese se jako zlatý lístek motýl perleťovec.

Jinde na rozcestí lesních cest dub stařec, který může vyprávět o historii celého lesa. Možno jíti kolem bez úcty k tomuto živému památníku věků? Jak vznešenou je krása koruny stromu-obra, jaké bohatství formy listí a květů! Jaké tajemství života, tisíce forem lásky dvou druhů, aby potomstvem žily po smrti!

Co květů na pasece! Co tu variací forem, co tu barev, co tu vůně a krásy!

Příroda nikdy nezklame srdce, které ji milovalo. Vše v přírodě jako by žilo samo pro sebe. A přece mluví k člověku citem neslyšnou řečí. Stále nové věci objevujete, nová tajemství, jimž se podivíte, půjdete-li jako přátelé, a svět kolem se vám stane místem pokoje. Neboť i v přírodě lze kliditi lásku jen 9) JANOŠÍK MILOŠ JIRÁNEK 10) tomu, kdo ji dříve rozséval. Jaký je rozdíl mezi zděšeným útěkem ptactva na našich rybnících při příchodu člověka, a přítulným ptactvem rybníka v Kew, jemuž se na rybníce ode dávna neubližovalo!

A tak přemnozí lidé, kteří pro lidstvo vykonali mnoho dobrých věcí, nalezli své nejkrásnější chvíle v samotě v poznávání přírody, jíž porozuměli. Krása pojala jejich srdce a dokonalost přírodního řádu jejich duši. Každá chvíle v přírodě budiž novým poznáváním a novou radostí nad novým objevem. A všecky nás učí poznávati dokonalý světa řád, nekonečnou velikost přírodního dění, před níž ustupuje lidská pýcha. Učí nás i lásce ke všemu živoucímu a vede tak k pravé lidské dokonalosti.

*

„Skutečný život v přírodě jest a bude zápasem s přírodou nepřátelskou; volání po primitivismu, po návratu k přírodě, obdiv pro mí a mazlivé soužití s ní bylo, jest a bude — ať se jmenuje jakkoliv — jen a jen hrou (anebo také chorobou) měšťáka zaopatřeného a přesyceného kulturou. Tato slova napsal prof. Stiebitz, který je jistě z těch lidí, kteří se opájejí lidskou lžikulturou a výchovnou cenu přírody si neuvědomili. Ani v táborové škole vloni nebyli všichni se mnou za jedno; mnozí mne však dobře pochopili.

Balú.

JANOŠÍK ZBOJNÍK.

II. jednání. (Les.) X. d.
(Dvě rány zahřmí v lese.)

JANOŠÍK: Ale — co to?

ILČÍK (rozběhne se do lesa).

ADAMČÍK (přibíhá): Honili jsme s Vlčkem kněze Révayova. Měl pistol v ruce. Utekl mi do houští a Vlček se pustil za ním.

JANOŠÍK: Kněz s pistolí v ruce?

ADAMCIK: A on ho teď zabil!

JANOŠÍK: Vlček?

ADAMČÍK: Postavil se proti němu a křičí: Však už s pány nepojedeš! Střelí kněz a střelil on. A bác! Už tam leží kněz mrtev a už se neprobudí…

ILČÍK (přichází s Vlčkem).

JANOŠÍK (neobyčejně přísně, chladně): Vlčku — proč's to udělal?

VLČEK: Protože knězi pistol do ruky nepatří!

JANOŠÍK: A patří-li, nepatří-li: jak zní náš zákon, Uhorčík?

UHORČÍK: Kdo se vraždy dopustí, bude vyhnán —

JANOŠÍK: — a všech jedenáct na něho zapomene. Kdo tě varoval? Kdo tě prosil, aby ses mírnil? Má se říci, že horní chlapci honí kněze jako lesní zvěř? A mají se lidé třást, že horní chlapci na potkání každého zabijí? Jdi! Až se polepšíš, pak se vrať! — Ale do té doby dej si pozor, aby i tebe nezabili! 11)

IVAN MEŠTROVIČ: Indián 12)

VLČEK: Však zabijí jednou i tebe.

JANOŠÍK: A já umru jako poctivý chlap!

VLČEK: A snad se nechceš jako poctivý chlap vrátit s hor dolů? Už se nevrátíš! Už jsi zbojník a na zbojnickou poctivost ti nikdo nikdy neuvěří! — Hej — s bohem tedy, kamarádi — a na shledanou! I ty, Janošík, octneš se jednou v mé koži, vzpomeň si na mne a nezapomeň mne zavolat! Sbohem! (Odejde.)

JANOŠÍK (klekne u mrtvého Garaje): Garaj — jsem dnes chudší o dva kamarády. I ty buď s bohem a na shledanou!

OSTATNÍ (klekli vedle Janošíka).

JANOŠÍK: A do hlav jedličku mu zasadíme! (Smekne širák.)

VŠICHNI (smekli a tiše zpívají):

Boly časy, boly, ale sa minuly —
a po malej chvíli — minieme sa i my!

A keď sa minieme — minie sa krajina,
ako by odpadol vrštok z rozmarína.

A keď sa minieme — minie sa celý svet,
ako by odpadol s červenej růže kvet!

Jiří Mahen.

SOCHAŘ IVAN MEŠTROVIČ.

Dnešní lidé tápou v nepřátelství a závisti. Apoštolé míru a lásky jsou nepochopeni. Umění má však velkou moc, která dovede vše překlenouti, dovede spojit lidi celého světa, stojí nad malodušností a špinavostí dneška, jest měřítkem duševních sil jednotlivých národů.

Slované neměli ve světě cestu pohodlnou. A bylo to opět umění, kterým ruští spisovatelé upozornili svět na hlubokou slovanskou duši, její prostotu a na vše objímající ryzí srdce, které pláče a krvácí, když trpí jeho bližní. Za Tolstojem a Dostojevským přinesli do světa slovanskou kulturu na poli hudebním Chopin, Čajkovský a Musorgský. Ve výtvarnictví je to zemřelý ruský malíř Ilja Rjepin a jihoslovanský sochař Ivan Meštrovič.

Po zemřelém Rodinu, který byl ve svém hlubokém a čistém umění zcela mezinárodní, nastoupil Ivan Meštrovič. Jako desetiletý hoch byl na horách v Dalmácii pasákem ovcí a koz. Při tom si zpíval, řezal píšťalky a hračky. Záhy však dostal se na umělecké školy a tam rozvinul se jeho talent, takže je počítán dnes mezi nejlepší sochaře světa. Jeho umění je duchovní a čisté víry. Jeho díla vystavují se dnes v Římě, Paříži, Londýně. Pro Ameriku, která záhy postihla vzácné umění Meštrovičovo, vytvořil Meštrovič velkolepou sochu „Přátelství bílé a rudé Americe”, kterou přinášíme v reprodukci a přejeme si, aby naši junáci věnovali zvýšený zájem božskému umění sochařskému.

Črtomir Zorec.

13)

NĚMECKÁ VOLNÁ TLUPA — DEUTSCHE FREISCHAR.

… a odešel, dychtivý útrap a smrti,

do lesů, hrůzou vydechujících …

Stefan George.

Pramenem veškerého života nové německé mládeže jest její pospolitost, tlupa mladých. Proniknuti jedním duchem, sešli se náhle všichni s myšlenkou změniti dosavadní nudný život v žákovském spolku, tanečních hodinách a nejnudnější ze všeho nedělní odpolední procházky za svobodu lesů, kynoucí dálavu a bezpodmínečné kamarádství, které překonalo všechny hranice školního kastovnictví, hranice rodové a samo bylo založeno na vzájemné úctě a lásce a jež muselo projíti všemi bouřemi nebe i duší.

Jakmile se však tak náhle objevilo 10 neb I5 chlapců, semknutých při svém vůdci v dobrém soudružství, se stále osmahlými obličeji, prostovlasých, zavrhujících veškeré předpisy mody, s pestrou vlajkou a veselými písněmi, bylo jim už bojovat o své bytí či nebytí se zlomyslnými spolužáky, s ředitelem, který chtěl vytvořiti ze své školy jediné pravé centrum mladého života, museli čelit výstrahám staromodních tet, hodných občanů, ano dokonce i péči dobré matky, která se bála pustiti svého chlapce do dalekého světa na namáhavou cestu se stanem a špatným jídlem.

I v tomto boji, který potřeboval všech jejich mladých sil, zvítězili, protože stáli věrně při sobě a při svých velmi mladých vůdcích.

Velká pouť Wandervoglů 1922.

Teď jsou již sedm dní na nohou, daleko od hladkých silnic a bezpečných útulků domova. Na zádech nesou vše: stan a spací pytel, mnozí prádlo k výměně, „železnou zásobu”, která nikdy nesmí býti snědena, lopaty, sekery a jídelní příbor, nesmrtelnou kantátu Bachovu a tichá díla vynikajících básníků, někteří housle, kytaru a fotografický aparát. S jídlem musí vystačit na 14 dní, protože za špatné peníze své vlasti nedostanou zde v cizině ničeho.

A tak stoupají v horkém slunci do příkrých vrchů, pod tíhou baťochu, hlubokými lesy a kamenitými koryty divokých potoků. Obloha se temní a v ledové bouři a dešti hledají cestu dále pralesem vysoké Fatry. Přátelský bača, v jehož kolibě při ohni se chvíli ohřívají, ukazuje jim cestu: nahoru vlevo. Jdou podél hladké dráhy, po níž sjíždějí do údolí poražené kmeny, naslouchají též vzdálenému štěkotu psa, — ve vystupující temnotě jsou napjaty všechny smysly. Ale cestu už přesto nelze nalézti. S napětím posledních sil rozletí se sekyra, spodní větve posekány a studené, ztuhlé prsty zapínají mokré závěsy ke stanu, který je na prudké stráni, prosáklé bystřinami, 14) jež má být tábořištěm a ochranou před bouří. Jak jen možno zde usnouti? Snad jsou na blízku i medvědi? Vyčerpáni napětím, ve zvířecím teple ploché stanové stavby tlačí unavené hlavy do pichlavého mechu a upadají do těžkého snění, protože nápor větru zhasil zapáchající svíčku, zápalky jsou rozmočeny, a pranic jim už nezbývá pro tuto noc. Časně ráno suší jim studený horský vítr mokré šaty na těle a oni spěchají po příkrých balvanitých svazích do údolí Revúce.

A později po mnoho dlouhých večerů vyprávějí si hoši, jak v sněhové bouři na Ďumbíru, v parném žáru pusty a vysilujících pochodech přes rumunské hranice tehdy zakázané, vyrostli v tlupu, kterou už nikdy nemůže rozdvojiti ani smrt ani ďábel.

Tábor.

Po stísněné jízdě přicházejí družiny s mnohabarevnými vlajkami na oštěpech do tábora na velké lesní louce. Teď mohou se pěkně a trvale ve stanech zařídit, zpestřit je malováním a oplotit.

Podle pravidel volného a přec zákonem vázaného života v lesích, kterým žije mládež mnoha národů, jsou zřízena společná tábořiště a stanoven denní pořádek. Zde se nesetkává junák s osudnými obtížemi, které musí řešiti rychlým rozhodnutím, zde musí se společně uložiti dobře promyšlené úkoly, aby plynuly dni plné síly a krásy.

Zde je říše volného vyprávění pohnutých dnů, ušlechtilé hudby a veselých her. Všechny síly klidu, jinak namáhavou cestou spoutané, se uplatní a po- 15) máhají stvořiti obraz nového života: nejvyšší napětí všech sil a radostně přijímané a odevzdané vypětí vyhovující zdravému jádru Středoevropana. Deutsche Freischar — Německá Volná Tlupa 1927. Odvaha cestovat našich Wandervoglů a umění tábořit našich Pfadfindrů byly sloučeny v novém svazu v nový celek. S těmito zbraněmi mladické chuti k životu jde družina do tvrdého boje denního života. Její zákony nejsou k ozdobě krásných prázdninových dnů, ale mají se státi náplní všech dnů mladého německého národa. Tímto novým způsobem vytváří si tato generace svůj názor o vlastním národě a o národech jiných. Tvrdá škola cestování a lesů naučila ji tomu, pohrdati pathosem jí cizí ideologie a posuzovati včci a lidi s přísným realis- mem. Životní názor a styk s lidmi je vše. Proto přišli jsme též k české mládeži do tábora samechovského a vrátili jsme se s radostnými vzpomínkami na vše, co jsme u ní zažili. „Tdhneme rádi, máme krásný a jistý cíl, táhneme rádi, bohové nás provázejí" Stefan George. Hans Raupach. JUNÁKOVA ČETBA. Junák bez knihovničky není junák. A kdyby to měla být jen knihovnička ze dvou bedniček, mořených nebo pomalovaných nebo prostě jen „„potažených" balicím bílým papírem. Tož tedy to už jste si jistě pořídili. Ale k četbě je třeba především výběru a rádce; k prvním povinnostem vůdcovým patří upozor- ňovat na dobrou četbu a po případě nenápadně sestavovat i „index“ knih zbytečných. Já tu v té stručnosti mohu vypočítat než některé knihy, které se mi líbily. Ale uvedu i ty, které jsem si dal na index, které jsem „„vyřadil". x 1. T. G. Masaryk : Idedly humanitní. Praha, Čin 1927. Kč 8.50. — Masaryk tu rozebírá a soudí hlavní myšlenkové směry a mravní soustavy své doby, jako jest socialism, a zvláště marxismus, individualismus, nauka o vývoji, angl. utilitarianism, pesimismus, učení positivistické, Nietzscheův nadělověk a pod.; tato učení srovnává se zásadami, plynoucími z ideálů humanitních, jichž je v této knížce vykladačem a vyznavačem, a formuluje nakonec pra- vidla, kterými se máme řídit. Tato pravidla mohou být a od počátku našeho hnutí jsou vlastně naším junáckým kredem. Četba knížky přes její srozumi- telnost velmi těžká — nejlépe číst v kroužku, vedeňém buď vzdělaným učitelem nebo vysokoškolákem. 29 16) 2. André Chamson : Bandita Roux. Praha, Pokrok 1927. 5 Kč. — Byla-li první knížka určena vůdcům, tuto musíte čísti každý junák a každá junačka, abyste poznali, co je odvaha a poctivost a spolehnutí se na vlastní svědomí. Je to neobyčejná historie, prostě a krásně vyprávěná, o jihofrancouzském horalovi, který se rozhodl za války nejít vraždit, a raději volil hrozné útrapy Života v horách, osud štvaného zvířete, než aby šel z jakéhosi vlastenectví pobíjet neznámé, nevinné lidi, než by zradil své náboženské přesvědčení. Rozhodoval se pro tuto cestu nesmírně vážně a dal nám všem příklad; je- ho vlastní vesnice se proti němu s počátku postavila, ale nakonec mu dala za pravdu, a on si získal jejich srdcí, tak jako si jistě získá vašich. Ať žije bandita Roux! 3. Ch. G. Norris: Chléb. Praha, Laichter 1924. 42 Kč. — Americké děvče, Hana Sturgisová, odejde ze školy do kanceláře, aby se stala samostatnou a ulehčila postavení matky a sestry, která studuje. Žije své práci. Je hrdá na svou samostatnost. Jak stejně a jak přece zase jinak se mladí lidé v Americe do sebe zahledí a zamilují než u nás! Ale Hanička, přes to, že se provdala, staví výše práci, kterou si kupuje svou nezávislost, než rodinný život. Od chvíle, kdy začnete číst, jste stržení sympatiemi k ní, třebaže autorovo prosté vyprávění nemá nároků uměleckých; pláčete s ní (ale jen na chvilenku) han- bou nad ubohými šatičkami a smějete se s ní radostí z drobných úspěchů, když nastoupila své první místo a dobývá prvních uznání své práci. A přece její konec je tak smutný, tak smutný! Hanička se stala obětí shonu doby, moderní pověry, přehlížející soukromý a rodinný život a cenící si více peněz a zdánlivé samostatnosti než štěstí. Nejen každá naše junačka, také chlapci čtěte a přemýšlejte o osudu Haniččině. 4.—6. Tři knížky děterr. bez dlouhého doporučování: „Povídky pro fiříčka“ od Františka Kubky (za 22 Kč), z nichž nejsilnější (o svět. válce) jsme tu otiskli; Říhovy Bajky (za 12 Kč), vtipné bajky, které se tradují v dobrých kmenech, vyšly právě v novém už III. vyd., tentokrát s roztomilými a pěkný- mi iniciálami Prokopa Laichtera; a konečně Kingslev-ho „Báří o Perseovi" (překlad B. Šimkové, za Kč 1-80) potřebujete v kmeni nutně, máte-li mít něco ze znalosti hvězdiček. 7. A skončím zatím knížkou zase pro vůdce: prof. Em. Rádl, kterého znáte z knížečky „„Masarykův ideál moderního hrdiny"", vydal právě brožuru „Krise inteligence" (Praha, YMCA 1928, za 2 Kč). Je to výklad, proč inteligence ztratila ve společnosti vůdčí postavení, ztrativši víru v sebe i v ideály, jichž měla být a má býti hlasatelem. Rádl má pronikavý pohled a jeho obraz dnešní naší duchovní situace dá starším junákům mnoho námětů k společným hovorům, ale také i pro další práci a posílí nás ve víře v naše poslání. «* Vyřazuji: Haise Týneckého „„Mravence" (to není knížka pro děti!), Sejful- lininu Viriněju (škoda jejího vyprávěčského nadání), Erenburga (Julia Jme- 30 17) nita), Zoščenkovy ubohé humoresky (jaký úpadek ruské literatury dnes n Carcovy romány (jak francouzské!), Vilímkův „„Dobrodružný svět", Heller: Collin contra Napoleon (hloupá „„detektivka" ve sbírce, která je jinak lepší.) x Abych nezapomněl na bratry Pfadfindry: četl jsem s velkou chutí něm. romány Hermanna Hesseho; líbil se mi zvlášť „Unterm Rad (smutný román chlapce Giebenratha, protest proti výchově, ještě dnes tak praktikované jako v době, kdy byl román vydán) a „Peter Camenzind"; také jeho „„Steppenewolf*, ale ten se hodí spíš starším a filosoficky vzdělaným. Sůva. VELETUCET HER. II4. Víš, co nevíš? Nová americká společenská hra, popsaná v knížce právě vyšlé s tímto názvem; jsou v ní sestaveny otázky (600) z nejrozmanitějších oborů lidského vědění a hráči mají na ně odpovídat. Správné odpovědi se bodují. Stojí 4 Kč a vyšla v naklad. „Život a práce". Doporučujeme ji zvláště dospělejším junákům. Sami jsme se pokusili sestavit skupinu 30 otázek o věcech junákovi blízkých. Tři z junáků, kteří je nejlépe zodpovědí, dosta- nou knižní dárek a tuto hru. Tu jsou otázky: r. Jaké má rak oči? — 2. Kdo byl Jim Hartigan? — 3. Který národ je nejstřízlivější? — 4. Jaké národnosti je nejlepší běžec světa? — 5. Co je utopie? — 6. Co znamená slovo tabú a odkud je? — 7. Co jest impregnace? — 8. Proč se třese osika? — 9. Kdy vznikaly továrny ? — 10. Co znamená: KKK? — rr. Která hora v ČSR je nejvyšší? — 12. Jak vypadá devětsil? — 13. Kdo vynašel žárovku ? — 14. Co je luxus? — 15. Proč „„čumí tele na nová vrata" ? — 16. Kterým jazykům by se měl učit náš junák ? —17.Co značí červený trojúhelník vzadu na autu? — 18. Která zvířata si chovají dobytek? — I9. Čemu se říká kalení oceli? — 20. Které české město má nejlepší moderní architekturu? — 21. Které věci jsou junákovi tabú? — 22. Jak zní modlitba kmene Omaha? — 23. Které stromy rostou v Praze na Národní třídě? — 24. Proč je; tráva zelená? — 25. Který český malíř měl rád břízky? — 26. Musí se kuře učit zobat? — 27. Kdy vznikl u nás skauting? — 28. Proč je na venkově zdravý vzduch? — 29. Které je první pravidlo hygieny? — 30. Proč se píďalce říká píďalka ? II5. Opeřenec. Na konci hřiště stojí dvě družiny. Proti nim na druhém konci hřiště jsou dvě židle a na každé z nich je opeřený míč. Na znamení první z každé družiny, ruce za zády, běží k židli, prudce fouká, až shodí míč na zemi, pak jej zvedne a znovu položí na židli. Běží zpět, dotkne se rukou souse- da, který hru opakuje. Která družina je dřív hotova, vítězí. «* Obrázek Ivana Meštroviče „Indián podle kresby Tomaševiče zapůjčila ochotně redakce „„Prager Presse", kde byl štoček po prvé otištěn. JI 18) Janošík, slovenská tragedie o pěti dějstvích. Napsal Jiří Mahen, vydal Přemysl Plaček v Pacově. Upozorňujeme na tuto pěknou knížku zejména kmeny, které často pořádají besedy. Janošík je samotným autorem upraven buď pro divadlo městské nebo přírodní a jednotlivé scény dají se vhodně na- cvičit. Cena Kč 16-—. Dnes vyšlo již páté vydání. Janošík vyšel též slovensky u téhož nakladatele ve výborném překladu Martina Rázuse. Obrázek Jano- šíkův otiskujeme s dovolením p. Přemysla Plačka. Z NÁČELNICTVA. Sněm Ligy byl z technických důvodů odsunut na 29., 30. Června a I. čer- vence (Moravští nemohli pro výstavu soudobé kultury). Orlické hory zůstá- vají i nadále v platnosti. Soví kmen bude tábořit po sněmu v Orl. horách. Bližší v hlasateli. — Zaplaťte ihned příspěvky, pokud jste tak dosud neučinili! ZPRÁVY Z CIZINY. Objevem dobrého a zdravého citu prostřednictvím pěti smyslů zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu dal nám Woodcraft mnoho a vzdáváme díky těm, kdož ob- jevili woodcrafterskou stopu. Činil jsem vždy, co jsem nejvíce mohl, abych rozšířil metody woodcraftu v Angli, jak víte, ale s hlediska woodcrafterského hnutí v Americe myslím, že bychom se setkali s nepřízní. Citili by, že jsme „zašli příliš daleko“ , že jsme odešli od stopování a šivota lesáckého a že již nejsme pouhým „„woodcrafterským hnutím". Naše odpověď by byla : nemůžeme přezírati to, co se děje na těchto ostrovech a v Evropě a woodcrafterská činnost v těchto zemích se zastavuje před problémy lidského pokolení. Píši takto, poněkud dlouze, protože bych byl rád, abyste Vy v Československu věděli, co se u nás děje a kde jsme. Váš John Hargrave.

Z Německa. Br. Hans Raupach, jehož pěkný článek dnes přinášíme, byl pověřen vedením Deutsche Freischar, aby pracoval pro vzájemnost česko- německou a upevnění našich styků. Těšíme se a věříme, že budeme se moci na mnoha věcech dohodnout zejména v junáctví. O vánocích sešli jsme se s německými bratry na Krkonoších, a několik dní nato napsal nám b. Rau- pach: „„Pozorujíce sportovce na českých a německých boudách, cítili jsme, Že jsme to my, mládež jednotlivých národů, která jest s to dát základ vpravdě vzájemnému porozumění, jehož nelze dosáhnout u generací starých." Zaplatif jste již 6— Jíč ma % čísla „Vatri“'? Tiskem Lidové knihtiskárny A. Němec a spol. v Praze II., Hybernská 7. — Užívání novin. známek povoleno pod č. 241.769-V1-22. 19) 20) LIGA LESNÍ MOUDROSTI je hnutí, které snaží se dát naší mládeži ideál člověka tělesně silného, důstojného, jemného, ukázněného, šťastného, může-li pomáhati, vyzbrojeného pro nepředvídané okolnosti, moudrého cestami lesa, stykem s lidmi, takového všestranného vzdělání, že se může snadno státi odborníkem, kde je toho potřeba a naplněného takovým náboženstvím, jež činí jej žádoucím a potřebným dnešku.

Junáctví nezná hranic věku ani pohlaví. Junáctví vychovává rekreací. Pro každého kdo se k němu kloní, je hlavní věcí, aby měl na mysli, že je to hnutí výchovné a proto musí ti, kdož po něm sahají, oceniti osobně jeho blahodárnost a tak mu rozuměti, aby mohli tím účinněji vychovávat jiné.

Cílem Ligy lesní moudrosti je harmonický rozvoj těla, mozku, ducha a služby. Jest snadno nalézti zřízení, jež se snažila rozvinouti jednu nebo druhou z těchto složek. Ale nedosáhla nikdy ničeho, pokud nerozšířila svou základní ideu. Svatí muži egyptských pouští starali se o své tělo, byli učení, se zápalem hledali Boha. Ale zanedbávali svých povinností společenských a tak zašli. Byly řády rytířské, úplně založené na službě. Zašly. Gymnasia řecká a římská měla za účel pouze vypěstiti tělo; kam se poděla ? Poznání této skutečnosti je základní myšlenkou junáctví. Silně založený člověk je podle našeho zákona čtverhranný. Vynecháme-li jeden z úhledných kamenů základních, stavíme čtyřhrannou věž na tři pilíře. Dříve či později jistě se sesuje. Proto i náš zákon je čtverhranný:

Síla

1. Buď odvážný! Bez odvahy není
velkého života.
2. Buď mlčelivý! Více mysli, méně
mluv!
3. Buď poslušný! Svých vůdců, ale
především svého svědomí.

Krása

4. Buď čistý! Čistota je božská
(cleanliness is godliness).
5. Buď pečlivý o své tělo! Tělo je
chrámem ducha.
6. Ochraňuj přírodu a zkrášluj své
prostředí!

Pravda

7. Buď pravdivý! Prav pravdu, žij
pravdě, stůj v poznané pravdě
až do smrti!
8. Buď poctivý! Vždy, i ve hře.
9. Buď zbožný! A měj v úctě ty,
kdo jsou zbožní!

Láska

10. Buď obětavý! Služba lidem je
první příkaz junákův.
11. Buď laskavý! Také ke svým bliž-
ním.
12. Buď veselý! Hodně se směj a buď
rád, že jsi na světě!



Do této obálky vložíš všechna čísla VI. ročníku »„Vatry“.


LIGA LESNÍ MOUDROSTI

Junácká Obec Psohlavců-Hor. Chlapců, The Woodcraft League of Czechoslovakia.
Náčelník: Jaroslav Šimsa, Praha I., Ulice Elišky Krásnohorské 21.
Kancelář Ústředí: Praha I., Petrské nábřeží, Skautský domov.