Vatra r. 2 č. 3 (časopis LLM)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search



1) Vatra lesní moudrosti. - Č. S. LIGA LESNÍ MOUDROSTI - R. II. - Jarní číslo. - Kč 2.50. 2) Odběratele Vatry, pokud nezaslali nám dosud předplatné Kč 10.—, žádáme zdvořile, aby jej poukázali složenkou, kterou k tomuto číslu přikládáme.

Toto číslo vydáno bylo v dubnu 1924 a prodává se po Kč 2.50.

Poslání „Vatry“ nebylo ještě všemi junáky porozuměno. „Vatra“ chce vysvětlovat a prohlubovat Lesní Moudrost a současně chce být návodem k životu junáka L. M. Proto je často kalendářem prací a pozorování. Volal jsem o součinnost junáky naše a došly mne četné odezvy. Ale v jakém smyslu? Většinou mladické literární pokusy, často pouhá hra slov, proti čemuž my tak rozhodně se obracíme, ale málo dokumentů opravdové práce, o které jsem žádal. Chceme věděti, jak kde která družina a jednotlivec si co vyrobil, co pozoroval, kolik získal orlích per a třeba i též, čím duše jeho stůně, abychom pomohli mu hledati Cestu. Ale jen ne šablonovité napodobování školních úloh. Chceme život a život jiný, než žijí obyčejně lidé. A k němu nedojdete než úsilovným studiem a prací, pozorováním na vlastní oči, robením vlastní rukou a vlastním přemýšlením. V dnešním čísle chceme na vás, abyste se na příklad pustili do studia ptačí řeči a dali nám zprávu o svých výzkumech, abyste nám napsali, kolik jste postavili budek, kde a pro jaké ptáky, kolik jste vysázeli stromů. Když každá družina měsíčně nám ohlásí takovou činnost, pak teprve budu věřit, že žijeme.

Z náčelnictva Ligy Lesní Moudrosti.

Vydán byl Hlasatel č. 1. roku 13 LLM. Dostali jste jej všichni?

Máte již všichni titulní listy „Vatry“, I. ročník s cenným indexem? Hlaste se o ně v administraci (zdarma).

Rozesíláme nové statistické archy, které nikdo neopomeňte do 1. května vyplniti.

Nezapomeňte zasílati měsíčně zprávy o činnosti svých družin.

Sháníte inserty pro „Vatru“?

Chystáme velký vůdcovský tábor na počátku prázdnin, kde by, každý vůdce a starší junák měl příležitost seznámiti se s bohatým obsahem výchovy Lesní moudrosti a mohl zdatně pak pracovati doma jako vůdce a propagátor. Tábor bude uprostřed Čech (místo oznámíme hlasatelem později). Moravané, pokud nebudou se moci súčastniti tábora v Čechách, uspořádají si svůj vlastní tábor někde na Moravě, jejž povede někdo z náčelnictva Ligy týmž programem.

Dne 5. července sraz v tábořišti. Večer beseda na uvítání a vzpomínka na Mistra Jana Husa.

6. a 7. července sněm LLM.

8.–20. července táborový výcvik a škola v lese. Povinen je súčastniti se každý junák věku jinošského (od 14 let). 3)

VATRA LESNÍ MOUDROSTI

Ročník II. - Číslo 3.

POSELSTVÍ JARA.

Promluvilo k Tobě, junáku, jaro? Viděl jsi nahou Zemi, jak zpívá? Je krásná jako panic, jenž jde do květných luk a jenž věnčí se guirlandami polních květin. Příroda jest věčně mladá, je vždy čistá. Vešel's do ní, když odešly sněhy a kdy vzduch byl ještě chladný, abys nabral naději — a myslím, že už dnes probudily se v Tobě všecky touhy a že už teď krev Ti mocně kypí a žene se Ti do tváří, cítíš, jak vztyčuješ se, a jak vše v Tobě volá po životě. Jest jen jedno velké bohatství a to je život. A ty jsi tady, abys žil krásně, abys vrátil se k dětství a jeho vzněty prodloužil a uskutečnil. Především musíš sám býti Člověkem. Teprve pak přijde to ostatní. Příroda se pokouší o to, aby promluvil Duch. Může promluvit jen individuem, Tebou by chtěl promluvit. „Každé dítě je pokus, svěží pokus, jak postaviti na svět člověka“. Zašel jsem si do březového háje zase dnes a zarazil jsem se. Dojem byl nezkaleně týž jako tehdy na Křivoklátsku. Měl jsem pocit, že jsem v chrámě, že je to svatyně. Stromy byly tak neobyčejně bílé a stříbrné, dýchaly svátkem a já jsem se vracel do sebe a ptal jsem se: jsi ty svatý? A tak celá mladá jarní příroda je svatá, a nikdo ji nemohl znesvětit než člověk, poněvadž má „svobodnou vůli“.

Ve hroudě bláta vykvetl podběl. je to úsměv a štěstí, zlato jeho plátků je díkučiněním Životu. Plní svůj úkol. Vykoná všechny své povinnosti. Jde svou cestou a je zhmotnělou myšlenkou Krásy a Pravdy. Nad poli vznáší se skřivánek a trilkuje. Srdce při tom okřívá, vždyť tady je pravá báseň 4) a kdo ještě nevěří, že život je božský a nepochopil, jak hloupý je materialismus a nízké mamonářství naší společnosti, jak osudné je, že ztratila víru, ten pojď si poslechnout skřivánka. A pak později v jaře celý ten chor pěvců přírody, který naplňuje vzduch jásotem a uchvacujícími akkordy, do nichž oddychující prsa matky Země vyzařují své živočišné teplo, až se- prochvívá vzduch a celá ta harmonie strhuje Tebe, že zapomínáš, že's tu sám, ba splýváš s tím vším a proud života jásajícího, velebícího, s věčnosti se pojícího stoupá v Tebe!

Myslím, že zde se rodí „hrdinná láska“! O, mnoho velkého se tu rodí, nezapomeňte jara a rozviňte se s ním.

Bude vám střásti všechno všední, polovičaté, konvenční. Ale otevřete se proudu novému a povznesete se tam, kde je váš cíl. Lesní Moudrost vejde ve vás, pustíte-li mízu země do koruny svého žítí. Příroda jarní všem odpouští! „V rozkošném jarním jitru všechny hříchy lidské jsou zapomenuty. V jasu jeho slunce nejohavnější hříšník se může napraviti. Nabudeme-li zase nevinnosti, poznáváme i nevinnost svých bližních. Proč žalářník nenechá dvéře vězení otevřeny – proč soudce nezamítne pře, proč kazatel nerozpustí svého shromáždění? Potud Thoreau.

Jaro je skutečně tou nejkrásnější příležitostí, tím více pro junáka. Slýchal jsem ho v zimě těšiti se na jaro. Těšil se na to, až lehne si na břeh Labe nahý v trávě, slunce naň bude svítit a on pocítí všechnu rozkoš vzduchu a vody, živlů, s kterými vyrostl a které mu daly jeho kypící zdraví. Ale mně při tom v hloubi srdce zabolelo pochybností, kterou jsem nevyslovil. Kolik bylo takových hochů, kteří měli duši žhavou krásou, nadšením, láskou ke všemu vznešenému. A kolik je mužů, kteří nezradili nejhlubší podstatu svého lidství, kteří žijí vírou, že dětství mělo pravdu a musí mít pravdu. I ty hochu můj, i Ty jsi nestřásl se sebe ještě konvenčnost rodiny, ulice, školy a nešel jsi k Přírodě, té jediné a pravé Matce, s duší nahou, oproštěn od Všeho, jarý svou odvahou, vědomý svou krásou, nedotknutelný svou svatosti – Syn Boží! Matka tě volá letos zvlášť, junáku můj! Neotálej! Volá jednou, volá podruhé a pak už bys neslyšel. Většina lidí neslyší. A proto člověk má dnes tak daleko k tomu, aby byl květem a vůní a aby splýval s velikým souzvukem, kterým je Příroda sama.

Miloš Seifert.

5)

LESNÍ VĚDA NA JAŘE.

Zahrádka před okny.

Kolem kluboven vašich budou zahrádky, že ano? Plné květů usměvavých, krásných jako jste vy, kteří kolem nich chodíte. Nemyslíte, nebylo by to pěkné soutěžení: která družina, neb který hoch nebo děvče bude mít na svém záhonku nejbujnější květinky a nejpestřejší a co nejdříve a nejdéle v květu? Abyste v těchto krásných závodech — vypěstovati nejhezčí květinky — nemuseli příliš dlouho čekati, podávám vám tuto soupis některých obyčejných jednoletých květin s poznámkou, jak brzo vykvetou a čím zvlášť zaslouží vaší pozornosti.

Ageratum mexicanum — (30—40 dní).
Calendula princ Oranžský — (50—60 dní), hodně kvete.
Calliopsis coronata — (60 dní), snadno se pěstuje.
Centaurea Emperor William — (40—50 dní), jedna z nejhezčích.
Chrysanthemum carinatum — (50—60 dní), veliká kopretina.
Clarkia elegans rosea — (40—50 dní), krásná a zajímavá.
Collinsia bicolor, (45—60 dní), nízká, hodně kvete.
Convolvulus minor, (50—60 dní), modrý svlačec, něžný.
Dianthus chinensis, (50—60 dní), plný karafiát.
Eschscholtzia californica, (60—70), parádní,
Gaillardia Lorenziana, (60—70), parádní.
Iberis, (50—60), snadno pěstovat.
Impatiens (60—70), krásné barvy, zajímavé plody.
Mathiola (50—60), vonná, lidová.
Nigella, (60—70 dní), milá.
Petunia grandiflora (35—40), trochu těžko klíčí.
Phlox Drumondii, (50—60), bohatá barvami, snadno pěstovat.
Tropaeolum, (45—60), nejlepší květina pro pěstění dětmi.
Tagetes, (55—70), dlouho kvete,
Zinnia, (50—60), zářivé barvy.

Plevel.

Pro junáka není „plevele“ v běžném slova smyslu, to jest, není proň rostlinky opovrženíhodné nebo vůbec nehodné povšimnutí. Vždyť lidé říkají plevel vlčímu máku, chrpám, koukolu — těm z nejkrásnějších našich letních květů. Pro junáka jest každá rostlinka zajímavá a jest mu stejně milá. Ba, jaký to div přírody — plevel! Vytrhají jej, hubí všemi prostředky a on tu přece vždy zas roste, usmívá se a volá pokorně: nechte mne žít! Kus divokého, nespoutaného života, jenž nezná jiného zákona než lásku k hroudě země a touhu po slunci! A také výraz plodnosti Země, jejího nevyčerpatelného bohatství, daru Života, jímž neskrblí a jenž neřídí se sobeckými požadavky člověka. Hle, junáci, velmi pěkný pokus vám chci těmito řádky doporučit: vezměte hrst země odtud a hrst země odtud, s toho pole a onoho, s té meze neb oné. Zdá se vám, že nesete domů holou prsť. Avšak zalévejte ji na miskách — bude vás zajímati, co všechno z ní nevyklíčí a nevyroste. A jak různá plevel je z onoho a zas z jiného místa. Studujte „plevel”. 6) Úpolník.

Ve staré švestce na mé zahradě loni nasadil se úpolník. Znáte toho vrabce? Neznáte-li jej, špatně pozorujete i nejbližší vám přírodu. Řekne se vrabec a šmahem se odsuzuje. A přece tento úpolník je mnohem mírnější ptáček, ba docela milý. Posedává po stromech mezi větvemi a volá: „přijď, přijď, přijdu“ — tak se mi aspoň zdálo. Nekřičí, zpívá pěknými akordy! Jeho rezavá hlavička ho hned prozradí, tím spíše, že je dost důvěřivý jako všichni vrabci. Hnízdečko měl ve staré švestce, duté a ztrouchnivělé, asi 1 m nad zemí. V polovici července pípali tam mladí. Pak se rodina rozešla – jako u všech ptáků. Studovat ptáky musíte na jaře. Než hnízdí nejlépe zpívají a když hnízdí vrcholí jejich život.

Biologická pozorování.

(Hlemýžď zahradní.)

Nejvděčnější pro junáka jsou biologická pozorování. Příběhy, jež se čtou, když se právě dějí, kus života Přírody, jež je vždy zajímavá. Který náš junák by nechtěl mít za letošní léto padesát svých biologických pozorování, t. j. zápisků, jak na vlastní oči viděl to co třeba dříve jen četl a o čem se učil. To bude pravé přírodovědecké vzdělání junáků lesní moudrosti.

Nejvíce nasbíráte pozorování z říše bezobratlých. Jsou to věci často na snadě ležící, ale málo kdo si jich Všimne. Kdo na př. pozoroval ony prazvláštní „hry lásky“ našeho nejobyčejnějšího hlemýždě zahradního?

My minulého roku v Užhorodě s „Černými Medvědy“ obdivovali jsme se tomuto zdánlivě línému a netečnému tvoru, když jsme pozorovali, jak klade vajíčka. Na tvrdé, vyprahlé půdě na 8 cm hluboko dovedl vniknouti do země a na dně toho dolíku složiti svých 15 vajíček, skleněných to perliček velikosti malého hrášku. Obdivuhodná práce a překrásný výsledek.

Balú.

Žijeme v obdivuhodném a krásném světě: světě. jemuž je nanejvýš důležito rozuměti; a jemuž je nebezpečno, ne-li osudno, nerozuměti. Není zvířete ani rostliny, které by nestálo věnovati neřku hodinu, ale odevzdanost celého života. Často je mi líto pomysliti, jak mnoho štěstí ztrácí naši lidé neznalostí vědy. Je-li kdo hloupý, je to jeho škoda. Každý les, každé pole, každá zahrada, každý potok, každý rybník jest pln zájmu pro ty, kdo mají vidoucí oči.

Lord Avebury.

7)

O DVOJÍM HRDINSTVÍ.

Koncem letošního března bylo v našich novinách vzpomínáno smutné události ze sportovního života českého: skonu dvou lyžařů, Hanče a Vrbaty, na Krkonoších před jedenácti lety. Znáte jistě obě jména i událost: není třeba zevrubně vyprávět. Četli jsme v novinách tehdy slova: „dva opravdoví hrdinové“ a že máme v nich „dva skvělé příklady; Hanč může býti vzorem vůle, již není velkou žádná překážka, Vrbata, podal krásný příklad obětavosti, neváhav ani na okamžik obětovati svůj život na záchranu svého přítele.“

Zamysleme se o tom taky trochu, mladí přátelé! Zdá se mi, že tato slova nejsou bez nebezpečenství. A to zrovna pro vás, mládež, která má ke sportu živý vztah.

Možno: sami zahořeli jste obdivem (a obdiv jistě je krásná věc, velmi potřebná pro vyšší bytí ducha! ubohá je i bude do smrti mládež, která se přidává k heslu „Nil admirari“, ničemu se neobdivovat!). Možno: vám samým stkví se před očima ten mladý tkadlec podhorský: prudce vstal od svého stavu ke krutému zápasu se živly, nechtěv dopustit, aby v padesátikilometrovém závodě na lyžích vítězem stal se Němec. Zjevuje se vám ve vzrušené obraznosti jeho postava a roste! roste! Jak lehounce oděn, jen v košili a spodcích, v orkánové horské vichřici s vánici a mlhou. v níž mizely tyče závodní, zcela samoten, uprostřed bílé poušti, končí na místě vzdáleném od lidského obydlí poslední kolo závodu; jak napíná poslední síly, jak železnou vůlí donucuje tělo, aby vydalo ještě kus energie, k vítězství nad Němcem, který musí být překonán. A jak vpravdě bojuje s pouhým přeludem, protože jeho dva soupeři Němci už dávno závodu pro běsný vztek živlů se byli vzdali. V tragické nádheře hrdinské, možná, ukazuje se jeho zjev vašim mladým očím.

Vedle něho (opět možná) připadá vašim zrakům snad o hodně menší ten druhý, ten mladý zedník Sokol, Vrbata, ze vsi Mříčné. Ten pro vás, možná, už ani nezáří. Neboť co udělal vlastně? Jel na lyžích z domova k závodům na hory, nalezl tam kdesi na bílé poušti už vysíleného, zmrzajícího závodníka Hanče, jen v té pouhé košili a spodcích, bez čapky, bez rukavic; a tu svlékl svůj kabát, sňal čepici, stáhl si rukavice, opatřil vším druha, spěchal sám nyní polovysvlečen pro pomoc. Zbloudil ve vánici, padl, zmrznul. Našli jej potom už ztuhlého.

Uhaduji? Hodnotíte, mladí přátelé, Hanče výše než Vrbatu, či nic? Málo bych znal mládí, kdybych nevěděl, že před vámi třpytí se Hanč mnohem víc než Vrbata. A není to jen mládí, kterému se takto třpytí. Výmluvně zjevuje se to i v jiných: Hančovi byl už roku 1922 postaven pomníček (nad vodopádem Pančavy) — pomník Vrbatův (nad Zlatým návrším) dosud dostavěn nebyl. To mluví; o vyšším hodnocení 8) Hanče nad Vrbatou. Více slní jednání Hančovo v závodě, nežli Vrbatovo mimo závod; víc duse uchvacuje sebeobětovnost pro záchranu své sportovní a národnostní cti, nežli sebeobětovnost pro záchranu života druhého člověka.

V tom nadhodnocování Hanče nad Vrbatou vidím právě ethické nebezpečí; ba spatřuji je i ve stejném hodnocení obou. Ozval se tehdy (v letošním březnu) v jedněch novinách také hlas muže velmi opravdového, jehož si vážím (Aleš-Lyžec je to) a ten napsal o Hančovi, kterak nechtěv dopustit, aby Němec stal se vítězem, „v té své umíněnosti zašel až za hranice sebecitu, zápase do posledních tepů srdce s nepřítelem silnějším jakékoli závodní konkurence, s povětrnostním zvratem. V tom je tragická chyba i krása jeho ctižádostného zanícení: „i ve hře vlast v srdci“, praví Aleš-Lyžec důrazně proloženým písmem. A potom píše o obou. „Naši krkonošští Němci, cítíce jen se svými a jen svoje uctívajíce, uznávají jen obětavost Vrbatovu, namítajíce, že Hanč měl ustati včas. Avšak Čechu se nesluší pozastavovati se (dí výslovně Aleš) nad Hančovým důvodem vytrvalosti až k vítězství ve — hře. Oba argumenty sebeoběti, Vrbatův i Hančův, byly z citů povznešených nad rozumářské úvahy. Tytéž city daly české síle a ctnosti směr, krajní obětavost a konečný zdar v letech světové vojny. Nebýt v národě našem lidí rázu Hančova a Vrbatova i v době předválečné, kde byla naše nynější samostatnost?“

Mám za to, že Aleš nemá pravdy; shledávám v jeho stejném hodnocení obou, Hanče i Vrbaty, tím větší ethické nebezpečí pro mládež, protože právě jde o slova muže opravdového, který nerad poví slovo nadarmo. Stavím proto proti nim názor svůj. Ne abych mládež k němu přemlouval, nýbrž aby mládí samo myslilo o obojím a samo se snažilo opravdově se domyslit pravdy. Stojí za to, myslit o tom; neboť důsledky myšlení a domyšlení, či nemyšlení a nedomyšlení i v této věci zasáhnou jedenkrát do pozdějšího, ještě opravdovějšího života dnešní mládeže a dají jeho běhu buď směr pravý, přímý, nebo bludný a zkřivený.

Je třeba pozastavit se Čechu nad tím. Zrovna proto, že jde o Čecha, patrně o Čecha, jenž byl nadán vynikající odvahou a silnou vůlí, tedy vlastnostmi velmi potřebnými v naší zemi, kde hemží se tolik mátoh bez vůle a bez odvahy. Každý úbytek pevné vůle v zemi české je proto ztrátou citelnější než kde jinde. Nad to: neztratila se pospolité naší věci české jen silná vůle i odvaha Hančova, nýbrž ve zmaru i Vrbatově ještě jiné vzácné síly mravní, kterých stejně je v Čechách svrchovaně potřebí a stejně nedostatek. Dva životy zhubené pro chiméru, dva životy svým způsobem hodnotné a proto zřejmě určené k něčemu plodnějšímu, kladnějšímu, 9) než je nějaký závod sportovní; tedy dva životy odcizené vyššímu kladnému činu národního bytí pro přelud – to je ztráta citelná v národě, jenž má vážnou povinnost chránit a sbírat si kde kterou sílu a silečku, aby obstál řádně a čestně mezi národy světa, nikoliv nějakými závody o zlomení nějakého rekordu, nýbrž kladnými, trvalými, velkými činy kulturními.

Život člověkův není něčím, co by neomezeně náleželo jen člověku samému. Život každého z nás náleží ještě jiným subjektům: rodině, rodu, generaci pracovné, národu, lidstvu; svůj nárok částečný naň mají naši přátelé a spolupracovníci o společné věci, strana, stát; ať už se nedotýkám ani náboženského výhledu odtud (že život každého z nás konec konců náleží Duchu světovému a dílu proň.) Čím hodnotnější je život někoho z nás, čím vzácnější síly byly do něho vloženy a čím silněji se v něm rozvinuly (ať rodinou, ať školou, ať sebevzděláním, vždy je to pomocí jiných!), tím větší je zájem oněch subjektů na našem životě a tím rozhodnější opět náš závazek vůči nim, dát jim, co jim náleží. Je tobě, člověče myslící, třeba tak žít a to konat, abys splnil tyto své závazky k vyšším subjektům bytí co nejpoctivěji. Vynaložíš-li, místo na kladné, dobré činy, své síly na titěrky a hračky, na přeludy a lžiúčely. okradeš i sebe i ty, jimž náleží díl tvého života; vymrháš-li na ně zdraví, nebo dokonce život, octneš se v položení nepoctivého dlužníka marnotratníka, který nikdy pořádně nebude moci svůj dluh zaplatit.

To jsou věci velmi prosté a jasné pro každého, kdo se doopravdy zamýšlí o smyslu svého života. Rozumářské úvahy možno odmítat, jak činí Aleš; ale nelze odmítat všecko myšlení o Vlastním životě svém, o jeho významu a cíli, o jeho neroztrhatelném svázání s jinými životy až po ten nejvyšší život ve svrchované potenci; nelze odmítat myšlení o mravních povinnostech a závazcích, které plynou prostě z fakta, že žiju. Odmítni rozumářské úvahy, myslíš-li jimi jalové mudrování do lžifilosofického prázdna, pouhou dialektickou hru s pojmy, spojenou s opatrnickou, studeně prospěchářskou lhostejností k vyšším věcem ethickým, s nechutí k činu pro jiného, se zakrnělostí citu lásky, obětavosti, spravedlnosti! – Ano, odmítni toto pusté rozumářství! Ale zda je proto třeba odmítat i rozum, důvody rozumové, rozumné úvahy, tresť svých vlastních zkušeností životních, výtěžky sebepozorování? Má to vše býti zahozeno v případech, kdy Hančové se dali obloudit chimérou a nyní planou, aby se doplanuli záhuby? Má je ve chvílích, kdy tak propadají osudnému oblouzení, že nedovedou už rozlišit pravé kladné hodnoty životní od lžihodnot, má je tenkrát vodit jen cit? Cit jistě je také cenná hodnota bytí, nelze žít plně a krásně po lidsku bez citu, ale cit puštěný svobodně, v rozporu s rozumem zbloudí vždy. Je našemu bytí velmi třeba citu (nejen pro sebe samé, nýbrž 10) stejně i pro jiné bytosti!), ale cit musí být v souhlase s rozumem. To nemusí přec být jen rozum malicherný, zakrslý, bez odvahy, zpátečnický. Masaryka v jeho velkém; díle osvobozovacím jistě také vedl, okřidloval cit a byl to velký cit hluboké lásky k národu, prudký cit práva a spravedlnosti, mocný cit svobody. Ale ten velký trojaký cit u Masaryka byl sdružen s velkým, jasným rozumem; ten rozum myslil světle a směle, logicky usuzoval, přesně pozoroval, bedlivě zkoumal příčiny, podmínky, příležitosti k činům opatrně plánovaným, měřil a vážil poměry sil, účinky, perspektivy, obezřele vyvozoval, čeho bylo třeba pro další jeho zámysly, které se měly na konec přeměnit ve velký čin, v reálné hodnoty bytí a činem úměrným obětem vyhovět na konec i jeho velkému citu lásky ke svobodě, ke spravedlnosti, k národu. To je příklad citu jak má být; Masaryk, toť příklad člověka, ve kterém harmonicky se sdružovaly velký cit, velká vůle, velký rozum, pevně zaměřeny na velký čin jakožto na velkou summu opravdových ethických i jiných hodnot životních. V případě Masarykově lze právem mluvit o opravdovém hrdinství a o skutečném hrdinovi, který k vůli vznešeným, pravým cílům nasadil vše, co měl – majetek, rodinu, zdraví, život; směl tak učinit, protože v nitře jeho mluvil o tom unisono cit i rozum, víra ve vyšší smysl bytí, víra v pravost ideálu humanitních, vlastní životní zkušenost, vlastní minulost plná díla pro tutéž věc, kterou naposledy vzal na sebe, vnitřní jistota shody s nejlepšími duchy člověčenstva i shody s bohem.

(Příště konec.)

Vzhůru k světlu!

Časně zjara mohli jste konat pěkné studium, jak prorážejí stonky zemí. Jak se dostat k světlu pod tvrdou hroudou, často ještě umrzlou? Pomyslili jste někdy, jaká je to „síla vůle“ a víra v život, než taková mladá, něžná květinka může se poohlédnout svou hlavinkou do širého, volného vzduchu? Mečíky a narcisy spínají své listy do špice, jež na konci je tvrdá a razí si cestu. Hyacinty už založily květenství, poupata v hroznu sedí pod čepicí listů, jež jako střecha je chrání a jako ledoborec spojuje listy k útoku na poslední přehradu, dělící je od světla. Sasanku jste viděli. jak ohýbá svůj řapík, na jehož konci jsou něžně lístky čepele, složené jako listy v knize a tím ohnutým, tvrdým kolenem tlačí před sebou příkrov země? Každá rostlinka má svůj způsob, jak dobýti se k světlu, svému živiteli! 11)

SLAVNOST PROBUZENÍ.

Velikonoce buďtež naším „svátkem probuzení“. Probuzení Přírody a probuzení Člověka v nás. Jaro není slabé. rozněžnělé dítě: je to jinoch nejkrásnější ze všech jinochů a také nejsilnější. Rozbíjel ledy a očistil zemi. Avšak síla jeho není jen v pažích, je v mohutnosti jeho rozmachu, v širokém jeho zasáhnutí, nespoutaném jeho rozpětí svobody, jeho čisté, hluboké, vše si podmaňující lásce a víře v krásno. A tak se probouzí člověk: když strhne pouta, jimiž ukoval ho druhý člověk, ať již rodina, ať škola, ať církev nebo vůbec společnost lidská, půjde do přírody, zajásá si se skřivánkem a stane se synem Matky, jež v pravdě ho zrodila, synem luk, lesů, širého svěžího vzduchu a daleké, daleké nekonečnosti. Probudí se k souzvuku s nehynoucím hlasem uvnitř nás, hlasem božím, v plné Síle, Kráse, Pravdě a Lásce — zdaž to není hlavním cílem výchovy každého junáka? Je málo probuzených lidí – jdou jako stádo zmítáni vlnami, jímž se říká „moda“, „veřejné mínění“, „vlastenectví“, „mamonářství“, „církev a stát“ a kdo ví jak ještě – ale to hlavní je nikdy nevzrušilo – aby v sobě poznali, jak mluví Příroda k nim a co chce od nich vlastní jejich krev, instinkt a intelekt, neporušený tradicí. Je nutno postaviti se sám do prostřed zpívajících luk neb pod kvetoucí třešeň pod azurovou klenbou věčnosti – a otevřít se, nahý, čistý, jásající a vděčný! Probuzení vlastní přijde každému, kdo o ně žádá, jako přišlo Indiánovi na vigiliích. Přijde nečekaně.

Aby všichni junáci si to uvědomili, kmeny pořádají Slavnosti Probuzení, či Vítání jara – Příchodu Vesny – Otevření Země – Procitnutí – Slavnost Mládí atd.

Slavnost Probuzení. Hlasatel už několik dní obíhá své bratry. Co to přináší ssebou? Vlašťovičku, dřevěnou, hezoučkou vlašťovičku, tu asi některý junák vyřezal s touhou očekávání jara ještě za zimních sněhových večerů. V zobáčku nese svitek březové kůry. To je asi psaníčko pro tebe, junáku! A skutečně. Stojí tam obrázkovým písmem, které ty dobře dovedeš čísti: „jaro přišlo. 20. slunce měsíce trávy v osadě Kvetoucích Jabloní pod Velkým Vrchem slavnost Probuzení. Všichni „Vlci“ přijďte! Svolává Bílý Tesák. S modrou oblohou!“

V předvečer 20. slunce měsíce trávy. Na stráni kvetoucích jabloní je horečný ruch. To tlupa pionýrů „smečky Vlků“ staví tábor. Totem nemůže chybět v čele velikého sněmovního kruhu, uzavřeného patnácti kamennými sedadly pro všechny „Vlky“ z města. Náčelníkovo sedadlo jest u totemového kůlu. Uprostřed upraveno je ohniště pro sněmování.

Druhý den. Junáci brzo vstávali, Chtějí Slunce pozdravit na stráni, až žhavá jeho koule zaplaví obzor polibky svých paprsků. Sešli se již všichni ve svém táboře a oblékli se ve svůj „lesní" úbor — vlastnoručně 12) vyšívané indiánské zástěrky, jednu pestřejší než druhou. A tak tu stojí za svým náčelníkem, všichni zírajíce k místu, kde ranní červánky kupí se kolem jasu, jenž stává se zlatem oči oslňujícím. Najednou zázrak! Slunce se vyhouplo na obzor, milované slunce. Všichni se klaní před touto září, indiánským znamením mlčky přijímajíce slunce do svého srdce.[1] Pak náčelník zvolá hromovým hlasem: „Hurrá, my slunce v srdci máme, radujme se!“ A nastává divoký rej. Běhá se v kruhu, plíží se hoši po zemi, aby pak divokým skokem a několika přemety našli si nová místa a odtud spojují se všichni k tanci. Tanec Slunce. Kdo jej vymyslel? Jaká nádherná rhytmika, jaká pružnost mladých těl. Hned medvědy jsou, hned hady, hned kočkami — a pak najednou lidmi, vzpínajícími se k obloze a slunci, sebevědomými, prozářenými tvory, chloubou Přírody.

Náčelník zvolá: „Kupalo!“ Srazí se všichni v hlouček a za divokého jásotu vyrazí se stráně dolu k řece.

Hold vodě, slavnost prvního jarního koupání!

Ještě několik slov náčelníkových, vyjadřujících díky vodě a výzvu k čistotě a – a již se střemhlav vrhli všichni do chladné bystřiny. A jaký to divoký rej ve vodě: přestřelování hladiny kamínky, vodotrysky z pěstí, honičky ve vodě a pod vodou — a tu najednou hřímavé: „Hurrá! Hrr na jesetera!“ a všichni vrhnou se do svých člunků a loví jesetera harpunami, jež měli v člunech připraveny.[2] Na konec uzavrou, držíce se za ruce, kruh ve vodě a zpívají písně.

Náčelník volá: „Pod kvetoucí stromy!“ Divoký útěk z vody pod stromy (sakura). Každý si najde svůj strom, kvetoucí třešni neb jabloň a oddá se klidu a přemýšlení, svým myšlenkám. Mezitím procházejí někteří (či některé) ověnčeni květinami jako faunové nebo víly stromořadím a zpívají náladové jarní písně. Na konec vše utichne v odpoledním klidu a do západu Slunce slyšíš jen včely bzučet. Mlčí se, ale zraky se otvírají a srdce mluví, neboť Příroda k němu promluvila. Junáci voní ke krásným květům, procházejíce se a sedají zas, dívajíce se do stromořadí, do sadu, jenž je záplavou smějících se květů, pravou mluvou Jara – mlčelivou písní Probuzení.

Jednotlivci a některé dvojice odešly daleko do lesa. Mnohý o samotě v tichu zbožně naslouchá písni ptáčka a vrátí se ještě šťastnější.

Žhavá koule sluneční padá k obzoru. Pod jedním stromem už se tančí. A tak oživne v okamžiku sad. Tančí se a výská, zpívá a volá, jásot a radost rozechvívá klid Přírody — neboť „člověk se probudil” a díku má plné rty i pro Slunce, i pro květy. Tanec květů — kdo nám jej složí? Písní květů nebude málo. A tělo tvé, junáku, to bude se pyšnit svou krásou zde přede všemi — neboť i ty stromy jsou tvoji bratří, stejně krásní a ty přišel jsi k jejich hostině vděku a radosti.

Hlasatel volá na sněm s blížícím se šerem. Všichni se oblékli do úborů slavnostních, do obřadních rouch, všemi hodnostmi vyznačených a zasedají v sněmovní kruh. Ohnivec rozžal oheň a obřadu ohně účastní se celý sbor přítomný. Na to náčelník zahájil slavnostní sněm, připomenuv Dvanáctero, navázav na ně výklad o moci živlů, vlivu Přírody na Člověka a probuzení jarem, jež má býti symbolem a předtuchou velikého Probuzení V Člověku.

Přihlásili se junáci a promluvil každý o něčem krásném, čím ho uchvátilo jaro. Jeden přednesl svou improvisovanou báseň o kráse květů jabloňových, jeden vyprávěl, jak probouzí se les z rána, jiný se pochlubil, kterých ptáčků poznal řeč. A mezi tím písně a kozáček kolem ohně. Nováčci složili tabú a jiní byli slavnostně přijati za junáky.

Na památku odnesl si každý věneček pomněnek, které s obřadem (zpíváním) rozdal legendář (písmák) ke konci sněmu. Pomněnky živé na talíři ve vodě doma dlouho zůstávají pamětí probuzení.

M. S.

13)

HRDINA.

Bylo úterý ráno. Druhou hodinu psali jsme početní úkol. Venku bylo smutně. Obloha byla olověně šedá a těžká. Ve vlhké. klenuté třídě bylo tím smutněji, neboť bylo v ní jen špatné světlo. – Příšerná klec a v ní přes šedesát ptáčků — dětí. — Bolelo by vás, kdybyste byli Viděli ty děti shrbeně sedící a namáhající se nad příklady početního úkolu.

Tak to vypadalo všechno šedě.

Nemohl sem se déle dívati na nucené a zbytečné týrání dětí jež by byl jeden pán z okresního města označil výchovně za velmi důležité. (Byl to on jenž vždycky rozkazoval: „Odložiti tužky do žlábků! — Jedna — dvě – tři.“ Jak nedopadly najednou trápil tím děti znovu a znovu až byly jako bezduchý stroj.)

Šel jsem k oknu.

Viděl jsem stejně šedou oblohu. Zvedal se vítr jenž počal ohýbati stromy. Potom se šedý háv oblohy počínal trhati. Vystoupily mraky, za nimi je slunce a modrá obloha!

Když jsem se otočil zpět do třídy, zdálo se mně šero větší než bylo dříve. Můj zrak se zastavil na dvou chlapcích kteří seděli vedle sebe v lavici. Jeden z nich, Pepíček, horlivě počítal, za to jeho kamarád Frantík seděl líně a zíval. Potom počal louditi: „Pepíku, dej mi opsat – Pepíku, — Pepíku, — Pepíčku dej! – Pepíčku aspoň jeden!” Nato se odmlčel. Viděl, že ho pozoruji.

Pepík, bledý, hubený, zakrnělý a dělnický kluk, jehož táta dře jak může, aby uživil dvanáctičlennou rodinu, počítal dál. Byl chudý, nezdravý, ale přece bohatý – uměl mysleti a pomáhati si. Frantík je syn bohatého sedláka, jedináček, nikdy neměl hladu. Má červené tváře, ale je chudší, oč uhodnete.

Otočil jsem se a po očku na chlapce pokukoval. Frantík zase loudil: „Pepíčku, dej mně opsati. Pepíku, dám ti chleba! Pepíku, tak mluv! — Bude s máslem — Dám ti k němu ještě sušené hrušky – k nim ještě švestky.“ Strach před výpraskem doma rostl u Frantíka a s ním i nabídky. „Pepíčku, proč nemluvíš? Ty se na mne hněváš?“ „Nehněvám“, otočil se Pepík, „ale teď pročítám.“ Frantík seděl chvilku klidně, ale pak začal louditi na novo a tak krásně a tolik věcí sliboval, že mně se sbíhaly sliny v koutcích. Pojednou se Pepíček otočil, ten, který tak často nesnídal a jemuž možná i dnes „kručelo v břiše“, strčil Frantovi papír a řekl: „Tu máš Frantíku a ten chleba i ty hrušky a všecko si nech!“

Slunce, které se zrovna mraky prodralo vrhlo světlo do koutku na Pepíčka, jako by chtělo potvrditi, co jsem si myslel: Pepík je hrdina.

De la Coup.

14)

O PŘÍČINÁCH STÁRNUTÍ A SMRTI ROSTLIN.

(Dokončení)

Zdánlivá smrt (anabiose) byla pozorována u mechů – jatrovek – chovaných v uschlém stavu v herbářích, které po navlhčení opět oživují a mohou býti uchovány jako čerstvé.

Agave a četné palmy dostihují stáří 100 let, než vydají ohromné květenství, po opylení vyvinou se plody a rostlina celá rychle umírá. U rostlin vytrvalých a dřevin dlužno přesně lišiti stárnutí jednotlivých ústrojů od stárnutí celkového. Listy našich stromů listnatých stárnou a odumírají za půl roku, kdežto u jihoevropských zůstávají na stromě většinou půldruhého roku. Jehlice borovice 2—3 roky, smrk 4–6 let, jedle 5–7 let. Listy břečťanu vytrvávají 28 měsíců, vavřínu 71 měsíců. Záleží ovšem také na poměrech, v nichž rostlina žije.

Stárnutí ústrojů i celého jedince souvisí s jich vzrůstem, zejména s velkou periodou vzrůstovou. Tak strom, když po určité době překročí vrchol svého vývoje, počíná stárnout: roste pomaleji, letokruhy jsou stále užší, pupenů každým rokem ubývá a přirozeně zmenšuje se počet květu i plodů. Jak jsem již podotkl, teorií o příčinách stárnutí rostlin je celá řada avšak faktem zůstává, že jsou dosud nám tak málo známy, jako příčiny vzrůstu a jiných pochodů životních.

Uvedeme příkladem jen některé: A. Gätte (1883) jest přesvědčen že stáří je důsledkem vyčerpání ústrojence pohlavním rozmnožováním. Zkušenost ta je známa i zahradníkům, kteří dobře vědí, že pečlivým zbavováním květů a poupat mohou některým rostlinám prodloužiti uměle život. Zletowff (1915) a Küster (1921) domnívají se stejně jako Mečnikov, že příčinou stáří je postupné hromadění produktů výměny látkové. Český biolog Vlad. Růžička přednesl na prvém sjezdu čsl. botaniků zajímavá fakta na jichž podkladě vybudoval svou teorii. Dle něho jest podstatou stárnutí vyvločkování protoplasmatu postupným zhuštováním. Vedle smrti přirozené může nastati ovšem i smrt násilná: tak u jednobuněčných existuje snad toliko smrt násilná.

Umění prodloužiti život rostlin, které ovšem může jíti do určitých mezí, tvoří kapitolu pro sebe a promluvíme o něm snad jindy.

Život jest neustálý růst ale jest také neustálé přibližování se smrti. Positivní nesmrtelnost značí žíti ve svém potomstvu. Smrt se nám jeví jako jeden z principů vývojových: umožňuje nový život k formám dokonalejším a vyšším.

Dr. Vikt. Jedlička.

15)

JAK SMRKOVÝ STROM VYPRÁVÍ SVÉ DĚJINY.

Myslete si, že jste v lesích, krásných lesích vašich pohraničních, hor. Vidíte tu dva druhy stromů: jehličnaté a listnaté.

Jehličnaté mají listí jako jehlice a jsou zelené celý rok; mají šišky a měkké dřevo.

Listnaté shazují na podzim listí, které je široké; mají oříšky nebo bobule a tvrdě dřevo.

Pamatuj toho, každý strom, jenž roste, má květy a semena; a strom můžeš jmenovat vždy podle jeho semen to jest jeho ovoce. Najdeš-li strom se širokými listy a oříšky nebo bobulemi, patří k listnatým.

Z těch jehličnaté zdály se mi vždy zajímavější.

V září 1902 měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovati stromy V horách v Idaho. Malý jeden stromek měl být sťat, i udělal jsem si pečlivě nákresy jeho. Bylo mu čtrnáct let, na pařezu ukazoval jeden prsten na každý rok svého růstu a na kmeni vřeteno větví na každý rok. Bylo viděti, že mezi větvemi se kmen neúží; jest rovným válcem, ale u každého uzlu se najednou zúží o to množství dřeva, jehož potřebovaly tyto větve na své dřevo.

Začneme-li uprostřed pařezu anebo dolejškem kmene, shledáme, že stromek nám vypráví vlastní historii svého života a svých strastí. Prvý jeho rok, soudě po dolejšku kmene a podle nejvnitřnějšího kruhu, byl docela obyčejný. Následující rok, podle druhé části kmene a druhého kruhu, bylo krásně počasí a stromek vyrostl asi dvakrát tolik, co prvý rok. Třetí rok pachole-borovička měla kruté časy a div že neumřela. Snad bylo suché léto, takže malý stromek vyrostl pouze 2½ palce výše, kdežto kruh dřeva, který připojil, nebyl silnější než lístek papíru. Následující rok, čtvrtý, vedlo se mu lépe. A po té přišel jeden z nejlepších roků, neboť vyrostl 7½ palce vysoko a přibral pěkný tučný kruh dřeva, jak vidíte.

V jedenáctém svém roce měl nové starosti; bud že bylo suché počasí, nebo stromy kolem příliš stínily nebo naň přišla nemoc. Neboť vyhnal na vrcholku jen maloučko a dřevěný kruh na pařezu je jeden z nejtenčích.

Ovšem, řez pilou druhým článkem jeví pouze třináct kruhů a třetím pouze dvanáct, kdežto řez špičkou stromku jediný kruh, který rostl tento rok. 16)

Tak borový stromek sám zapsal celý svůj život. Snadno to čteme, je-li stromek malý; v pozdějším životě zmizí dolní články a jediný, úplný zápis jest v kruzích růstu na pařezu. Ty nikdy neopomenou říci pravdu.

Ovšem, nesmíte jíti a řezati stromy pouze proto, abyste četli jejich kruhy a jejich dějiny, ale měli byste se podívati na kruhy, kdekoli nový pařez vám k tomu skýtá příležitost. Pak listnaté i jehličnaté rozevrou před vámi kapitolu svého života, jeden kruh za každý rok, který žili.

E. T. Seton.

LESNÍ JMÉNO.

Často jsme žádání o seznamy indianských jmen, která kmen chce vybrati a udíleti svým členům.

Kdybychom takový seznam měli, nevydali bychom jej přec. Neboť by ho bylo příliš zneužito. A také: lesní jméno jest majetkem toho, jenž je nosí a nemá nikdy podruhé býti dáváno.

O udílení lesních jmen mnozí nemají správný názor. Býti jmenován obřadně před ohněm jest poslední a nejvyšší čest, jaké se může junáku dostati. V táboře 50 hochů — jak praví Seton — jest skoro nemožno, aby více než jeden nebo dva v roce si spravedlivě zasloužili tohoto vyznamenání.

V Setonových táborech před 20 lety bylo lesní jméno udíleno za nějaký velký čin; nyní dávají je jedině za celkovou zdatnost nebo v uznání povahy. Sagamore „Orlí oko“ po 3 letech teprve dostal své jméno. Sagamore Alkonda (Silný) po 7 letech. Seznamy sagamorů v Příručce americké Ligy potvrzují, že mnozí se stali sagamory a nedostali jména. Americká Liga Lesní Moudrosti má mnoho tisíc členů, ale jen několik desítek jich získalo jména.

Každý, kdo sám o jméno žádá, ukazuje, že je ho nehoden. Návrh musí dát sněm — rada vůdců.

Jmenování jest velmi dávným a ctihodným zvykem. Jistě, že bylo u všech národů a lesní jména měli zajisté již lidé v době kamenné, jakmile jen řeč jejich dosáhla jakéhosi stupně rozvoje.

Avšak Indiáni měli zvláštní zvyky a obřady získávání a udílení jmen, jakož i jména jejich samotná byla plna poesie a představivosti, takže vzor jejich bude vždycky svůdným pro naše sněmovní způsoby táborové.

U Ohiyesy v knize „Duše Indiánova“ se dočteme, že dítěti dáváno bylo také jméno, ale ne vždycky. Jméno to stanoveno bylo „podle nějaké události nebo významného zjevu při narození“. Též ženy měly jména, „která se vybírala z domácnosti“ a volena byla ze sil přírodních. Udíleli je starci, zvláště měla-li hlubší duchovní smysl“.

Je pravdou, že v životě kmene lesní moudrosti, zejména v táboře, pociťujeme brzo potřebu lesních jmen. Nikdo nemůže býti proti tomu, budou-li to zatím jména dětská, udělená dle nahodilých okolností za vzájemné shody.

Avšak čestná jména buďtež udílena jen tehdy, když uchazeč si je zaslouží a má-li jméno pro něho velký duchovní smysl. Udílení děje se pak obřadem. Je-li hochu přes 15 let, očekává se, že podstoupí „vigilie“ před obřadem. „Míti vigilie“ znamená zůstati sám na nějakém osamělém místě, pravidelně na vrcholku nejvyšší hory v okolí, v lese, u ohně celou noc, ničeho nepojídaje, bdě, neodcházeje, zachovávaje naprosté mlčení — tedy nedělaje nic, než opatruje oheň od západu do východu slunce. Rytíři středověcí zachovávali také tento zvyk, než byli pasováni na rytíře a složili svůj slib.

My, kteří chceme si osvojiti lesní moudrost, vracíme se k tomuto zvyku lesních lidí.

T. B.

17)

NÁŠ KROJ.

V loňském ročníku „Vatry“ bylo pojednáno o kroji Lesní Moudrosti a slíbili jsme, že letos přineseme obrázek. Činíme tak a připomínáme. aby se předešlo zmatkům. jež vyvolalo uveřejnění brožurky br. Koudely, že pro celou Ligu zůstává v platnosti o kroji to, co psáno bylo ve „Vatře”. To je směrodatné a do jisté míry závazné. Ona brožurka je jen návrhem, ukázkou jak si vypracovali kroj „Děti Živěny”. Ve Vatře jsme už upozornili na to, že dáváme pro kroj jen hlavní obrysy, a že chceme junákům ponechati ještě hodně volnosti pro individuelní uplatnění vlastního vkusu. Nicméně každý junák jistě se bude říditi podle toho, co se samo doporučuje svou praktičností i krásou. Předpokládám, že každý uzná výhodu kapes po boku a ne na prsou (a otevřených), že přijme reformní pokus nahých rukou (rukávy jen k loktům jako nosí hoši v Anglii) a že pochopí jak je krásné je-li celý kroj jedné barvy. Konec konců nebuďme zbytečnými separatisty a hleďme, abychom vytvořili kroj mezinárodní, který budou jednou nositi všichni woodcrafteři. Proto nesmíme býti nevšímaví k zkušenostem Kibbo Kift a Americké Ligy! Nikdo si nebude jistě pořizovati kroj letní a zimní. V zimě nosíme přes bluzu sweater. Pro deštivé počasí v letě doporučuje se krátká pláštěnka s kapucou. Všichni na sněm prázdninový v krojích!


Junáci — přátelé Přírody! Zasadili jste již letos každý aspoň jeden stromek? Nezapomeňte tak učiniti každý rok! Zasadili již nováčci pět stromků ke zkouškám zasvěcovacím? Ne slovy, ale skutky musíte býti junáky!


18)

Knihy Lesní Moudrosti.

Úsvit na Cedrové Hoře. Napsal Ernest Thompson Seton. Vydal B. Z. Nekovařík, Praha, Prvý román slavného Setona, jedna z jeho nejposlednějších prací. Tentokráte mluví známý náš milovník zvířat o životě lidí a můžeme říci, že knihou tou seznamujeme se s jeho osobností, více než kde jinde. Kniha je amerikánská, i ve svém poměru k církvím, i v líčení koňských dostihů a všeho toho zvláštního života amerického maloměsta. Ale Setonova znalost koní a zájem i láska o Indiány, kteří všude ukazují cestu modernímu člověku. jenž sešel s ní (na př. vigilie mladého indiána, jichž kazatel byl svědkem) proniká dílem a dodává mu zvláštní ceny. Kniha překypuje dějem, jak jinak jsme nemohli čekat u „nejživějšího člověka Ameriky“.

Listy z wigwamu. Napsal John Hargrave. Přeložil Miloš Seifert, básně Jaroslav Naumann. Nakladatelství „Činu”, Praha II. Konečně vítáme novou knihu Lesní Moudrosti, kterou už rok chystá nakladatelství „Čin”. Netřeba nám ji ani doporučovati. „Vatra“ věnovala loni hodně místa „Bílé Lišce“ a každý náš junák ví, že vydáváme vydání česká upravená zvlášť autorem pro Československo. „Listy z Wigwamu“ jsou prvou knihou, kterou napsal Hargrave pro junáky a vydal tiskem. Vznikla spíše z okamžité, příležitostné prakse a to je na ní vidět. Je to pouhé nahození něčeho, co později kmenová výchova vážně zpracovává. Ale je v té knize mnoho „klukovsky“ zdravého a dýše z ní volný vzduch a hledání života v přírodě — a proto je cenná. „Kmenová výchova“ bude brzo následovati[3].

Inteligence květin. Napsal Maurice Maeterlinck. Vydal Symposion Praha. Cena 24 Kč. Konečně objevil se na knižním trhu dávno chystaný překlad této neobyčejné knihy slavného básníka belgického. Je to kniha Lesní Moudrosti; studium přírody a báseň, jakých je málo. Kdo zná Maeterlickův „Život včel“ (Světová knihovna), sáhne jistě s radostí po tomto díle. Život rostlin je nevyzkoumatelný lidským zrakům, jen básník může svou intuicí poněkud osvětlit ony snahy a hledání, které jsou za výzkumy, jež objevila věda.

Dr. Arnošt Dittrich, Slunce, měsíc a hvězdy. Po cestách lidstva k hvězdářství. Státní nakladatelství. Cena váz. 13 Kč. Úžasně levná a neobyčejně krásná kniha. Naše literatura chudá na populárně vědecké spisy, může býti pyšna na dílo Dittrichovo a junák sáhne rád vždy ke knize tak vřele psané o věcech zdánlivě tak chladných k člověku. I s těmi příliš dlouhými historickými výklady hvězdářskými se tu člověk smiřuje, neboť nás učí poesii, které moderní člověk hodně pozbyl suchou matematikou a positivismem, kterou však staří byli bohatí. Naši junáci, kteří slaví slunovrat, se zájmem si prostudují kapitolu o megalitických chrámech. Nesmí scházet v žádné kmenové knihovně!


Dvě věci naplňují mou mysl vždy znova pociťovaným zázrakem, čím častěji a hlouběji o nich přemýšlím: hvězdná klenba nade mnou a mravní zákon ve mne.

Immanuel Kant.

Z dopisu E. Th. Setona náčelníkovi LLM.
Milý příteli!
21.1.1924.

… Bude vás asi zajímati, že před nějakým časem přišli ke mně vůdcové Boy Scouts a vyjádřili se skoro tak jako Vy v posledním dopise. Uznávají, že vojenský způsob činnosti není nejlepší. Uznávají, že v tom, čemu my říkáme Čtyřnásobný Oheň nebo Oheň Čtyř Světel jest něco, co nesmí býti přehlíženo – největší Světlo všeho, Světlo Ducha.

Váš upřímný

Ernest Th. Seton.

19)

Výroční sněm L. L. M. v Praze dne 23. března 1924.

Na den 23. březnu svolali jsme do Prahy sněm a Radu důvěrníků, abychom zahájili nový rok ligy a zvolili nové náčelnictvo. Účast byla velmi pěkná, byli tu bratři ze všech koutů Čech a z Moravy z Brna. Podáváme důležité zprávy zvlášť, jak je proslovili jednotliví zpravodajové. Sněm měl průběh radostný a nálada byla opravdu jarní. Bratří z Benešova, Veleslavína a z Příbramě složili tabú. Br. Schartovi, odstupujícímu jednateli, udělen byl řád „Svantovítova kohouta“ za jeho bdění nad Ligou minulého roku. „Svantovítův kohout“ udělen byl též br. Ludvíku Thálovi v Berouně, br. Mílovi Vejchodovi v Jindř. Hradci a Prokopu Koudelovi v Berouně. Vůdcovské diplomy slavnostně uděleny br. Šnebergrovi a br. Korandovi z Plzně. Odpoledne sdělili své poselství nově zvolený náčelník a náčelnice. Sestra Konopásková z Prahy promluvila o stupních dívčího stoupání, na kterých pracuje a zmínila se o stavu dívčího hnutí v naší Lize. Br. Prokop Koudela měl povzbudivý výklad o ruční práci s chlapci s ukázkami vyrobených předmětů. V předvečer sněmu sehráli naši junáci v Praze I. divadlo ze života junáckého „Slávův odkaz“, jež pro naše junáky napsal br. Lumír Hradecký. Junácké jeviště ještě zdařilejšího pokusu o předvedení života táborového nevidělo. Byli jsme všichni potěšeni.

Poselství náčelníkovo.

Bratří a sestry.

po roce zase scházíme se, abychom přehlédli svoji práci. Můžeme mít radost, neboť znova si můžeme říci, jako na každém sněmu dosud: prohlubujeme se a rosteme. Přes všechny ty útoky, překážky a neporozumění. Dnes máme už kmeny a družiny, za které bychom se nemuseli stydět před světem. Doufejme, že ti,; kdo dosud dosti nepracují, budou pracovati, až poznají, co jest Lesní Moudrost. Bylo by smutné, aby se v celém národě mezi 5.800.000 mládeže nenašlo 1000 hochů a děvčat, odevzdaných nadšeně tak vznešené myšlence jako je Lesní Moudrost.

Pozorujeme s pýchou, jak junáctví v nás a námi roste. jsme součástí jeho života a proto proděláváme vývoj s ním. Dnes je nám už samozřejmé, že nám nejde o sport zvaný skauting, ale o umění života zvané woodcraft: lesní moudrost. Považuji za velký čin změnu názvu Psohlavců a Zálesácké Ligy v Ligu Lesní Moudrosti. Slovo není jen firmou nebo titulem, je výrazem myšlení a programem k činu. Dnes tedy víme, co chceme: nového Člověka s hlubokou filosofii a vřelým náboženstvím kolem činorodého žití! Potěšitelné je, jak myšlenky námi hlásané si dobývají půdy už i u nás, jen kdyby bylo tolik upřímnosti, aby všichni čeští woodcrafteři semkli se v jeden šik! Ernest Thompson Seton, zakladatel naší myšlenky, je stále s naší Ligou a sleduje se zájmem náš rozvoj.

Novému roku do vínku dal bych rád něco myšlenek a plánů. Předně přemýšlejte často o Lesní Moudrosti a hleďte si vštípiti její hluboký dosah v mysli. Mne přímo naplňuje jásotem šíře a cena tohoto světového názoru. Kolik hnutí, dnes populárních, v ní je zahrnuto! V Lesní Moudrosti je abstinence, je v ní pacifismus, najdete v ní myšlenky mazdaznanu, ona nejkrásněji řeší socialismus, ba křísí i staré mythy.

My jsme jistě průkopníky něčeho nesmírně velkého a krásného a proto naše junáctví značí pravé bohatýrství ducha, ano nové šlechtictví, o kterém snil Ruskin a van Eeden. Význam osobnosti nikdo nepředpojatý nemůže podceňovat, budoucnost lidstva záleží také na tom, bude-li míti silné a zdatné vůdce. Junáci mají býti jednou na špici lidstva, ti nejlepší z lidí! Chceme vychovávat hrdiny!

Ale cesta k tomu není lehká! Nestačí jen zdraví, ač to je podmínkou. Třeba je studia, píle, úchvatné píle a bdělosti, přísného snažení za tímto jediným velkým cílem! Stezka naše je úzká a nezná 20) úchylky, Proto skládáme tabú. Ale nesmíme se nikdy zastavit a proto junáci, nezapomínejte po svých zasvěcovacích zkouškách na své bojovnictví a strážcovství našich ideálů.

A nebojte se rozžehnat se a rozejít nadobro s tím, co vás strhává do víru položivota a všednosti. Jediný prostředek k vašemu probuzení je les a divoká příroda, táboření a studium přírody. To vás očistí a povznese. A potom bude už jen stoupání – stoupání orlími pery. Na to nezapomeňte. A zase: orlí pera jsou vážnou věcí jako byla u Indiánů, nesmí se jimi plýtvat, musejí být poctivě získána a týkat se činů hodných měření.

Jedno mně leží na srdci: ochrana přírody! Kdybyste nedělali nic jiného, než chránili přírodu, děláte dosti. Děláte-li vše ostatní a toto ne, nechte toho raději vůbec a odejděte z Ligy. Každý junák každý rok zasaď jeden strom a keř a opatruj! To si vezměte za své heslo!

Musíme utužit svou organisaci. V tom jsme stále slabí. Málo žijeme společně. Považuji „Vatru“ za podmínku a osu našeho života. A přece je tolik junáků, kteří ji neplatí a neodbírají. Chtěli jsme založiti tiskový fond, ale nebylo proň dost obětavosti. Kéž by bylo v novém roce lépe, jaká škoda, že jsme si sami nemohli vydávat svého Setona. Jak to mohli naši junáci dopustit?

Musíme žít více jeden pro druhého. Hlaste pravidelně měsíčně svá nová péra náčelnictvu, ať žijeme jako celek a učíme i povzbuzujeme se navzájem. Pak bude moci „Vatra“ býti obrazem našeho života, jako je dosud programem a výzvou k němu.

A na konec: kdybychom sebe více vzrostli, nepřestaňme býti jednou rodinou pravého bratrství a neomezené důvěry. Zdar novému roku!

Miloš Seifert.
Zpráva jednatele.

Dnešní skauting ocitl se v krisi následkem štěpení v nesčetné organisace a nepochopení junácké myšlenky. Organisování pro organisování nestačí, distinkce a parády zaujmou mládež jen do určitého věku věku a ani politická hesla nejsou vhodnou stravou pro mládež. Snahy po sjednocení čsl. skautingu zůstaly i v tomto roce bezvýsledny. My kteří representujeme woodcraft v Č.S.R. máme dnes k jakémukoli sjednocování jasné stanovisko, neboť woodcraft není skauting a proto slučování obou směrů by nebylo zdravé, aspoň ne v dohledné době. Woodcraft dává mládeži nejvíc, dává jí smysl celého života, chce vésti k dobru život hocha i děvčete. V Lesní Moudrosti máme svou filosofii, umění, náboženství. Lesní Moudrost stačí nám po celý život, je nato opravdu tak všestranná.

Od loňského sněmu v Berouně můžeme pozorovati zvýšenou činnost v kmenech, větší zájem, všímání si přírody, ruční práce, hojné táboření. Župy jsou nyní v Praze, Budějovicích, Berouně, Plzni a Brně, jako jejich střediscích. Župa v Mor. Ostravě byla rozpuštěna pro trapný případ na Štramberku. Jsme zakotveni v 65 místech republiky. Máme 44 kmenů a vedle nich 7 samostatných družin, 10 jednot a řadu Stráží. Zapsáno je 985 členů, z toho 898 mužů, 87 žen, 182 školáků, 175 studentů, 419 dělníků, 85 učňů, 79 úředníků, 7 učitelů a profesorů. Členů do 14 let jest 162, do 18 let 342, nad 18 let 282; jeden z nedávno přihlášených jest 79 let stár. Katolíků jest 398, bez konfese 395, příslušníků čsl. církve 122, evangelíků 35, 4 židé a 2 pravoslavní. V „Sokole“ cvičí 114 členů, v DTJ. 19 a ve FDTJ. 3 členové. Za minulý rok přistoupilo 215 členů.

Nové kmeny v XII. roce LLM. byly založeny v těchto místech: Přeštice, Benešov, Škvorec, Bratislava, Jičín, Křižatka, Lomnice n. Pop., Praha III., Lom u Mostu, Teplice, Hředle, Kolín, Náchod, Písek, Klatovy, Plzeň (dívky), Babice na Moravě, Olomouc, Jevíčko, Ústí nad Orlicí. Dopisů přijato 364, odesláno 553, celkem 917, oběžníků č. 24—32 odesláno celkem 460 kusů, kromě toho 400 přihlášek a jiných tiskovin. Agenda proti minulému roku značně vzrostla.

Styk náčelnictva s kmeny byl živý. Náčelnictvo rozřešilo tento rok kroj, vydávalo a vydává časopis Ligy „Vatra L. M.“ a pravidelně 21) Hlasatele ze svých náčelnických schůzí. Poslední dobou věnovali jsme se řešení dívčího junáctví.

Mezinárodně měli jsme styky písemné i osobní s vůdčími junáckými pracovníky světa, zejména s E. Th. Setonem a John Hargravem. Náčelník Ligy navštívil Bílou Lišku v Anglii, tábor ve Windyridgé u Londýna, náčelníka Cziolkosze a sněm Wolných Harcerů v Krakově a jednal s něm. Neupfadfindry, kteří uveřejnili ve „Weisse Ritter“ kritický jeho článek o čsl. skautingu. Br. Vavrda udržoval čilý styk s Petrohradem, br. Schart s jugoslávskými a ukrajinskými junáky reformních snah. Pokud se týče našeho poměru k Federaci čsl. skautů zůstává i nadále nezměněn. Naší snahou jest pracovati k všeobecnému sblížení všech složek Federace v duchu našeho woodcraftu.

Subvence, ač jsme o ni žádali, nedostali jsme ani haléře se žádné strany, ani od ministerstva veřejného zdravotnictví.

Stezka Lesní Moudrosti je vyšlapána. Je již dost široká pro nás, abychom sami po ní šli i jiné vedli. Vykonali jsme za tento rok dosti, ale v budoucnu musíme vykonati ještě více.

Evžen Schart, jednatel LLM.

Jak žijeme.

Pražská župa uspořádá ve dnech 28. a 29. června t. r. u příležitosti otevření klubovny jednoty Tolstého slavnostní sněm v lesním divadle v Krči a výstavku junáckých prací. K této slavnosti pozvány budou všechny spřátelené organisace a kmeny L. L. M. z okolí Prahy. S důkladnými přípravami bylo již započato.

Z kmene „Lehkých Srdcí“ jednoty Táboritů v Praze. „Laňky” a „Vlčí Máky“ skládají bilanci své zimní práce velmi potěšitelnou. Ušily si junácké blůzy, cvičné střevíce, zřídily si zimní sportovní obleky. Měly svou nadílkovou besídku 16. prosince m. r.

Kmen „Bílého Tesáka“ ve Veleslavíně čítal v zimě hodně Setonovy povídky a hrál Setonovy hry v klubovně. Měli besídku o zvířatech se světelnými obrazy. Br. Vavrda vypravoval o životě Alešově, o Masarykovi v několika večerech. Kromě toho účastnil se kmen Smetanových koncertů v Praze. Br. Sláva vytesal z cihel sošku, zhotovil loutkové divadlo a nakreslil mnoho obrázků. Jožina udělal různé hračky a br. Špácal veršoval.

Kmen „Vycházejícího slunce“ jednoty Táboritů v Praze po berounském sněmu semkl se v recitační sbor a zkoušel recitovati Horu, Thakura a Tomana. Pak přešel ke zpěvu za vedení br. Janošíka. „Nacvičili jsme dosti pěkných písniček, dvoj- až trojhlasných, jako Dívča, Všude sníh, Boly časy, boly, O vánocích, Umrem, Medzi horama, Zpívejte važanští kohouti atd. Snažíme se vyjádřiti citovou náplň písně a poznáváme s pomocí br. Kupky stále nové a krásnější věci. Poněvadž není mezi námi studentů, nýbrž jen samí dělníci a učňové, nemohli jsme se loni odvážiti k táboru stálému. Přes to jednotlivci podnikli se zdarem obtížné často tábory putovní samostatně.“

Družina Sobů měla 29 vycházek nedělních. Vyrobila nejlepší kouřové otisky listů. První velký sněm v přírodě byl v kokořínském údolí, druhý u Sázavy (Medník), kde br. Šindelář, Pazderník a Míla Vavrda složili tabú do rukou zástupce náčelnictva br. Scharta, Pět bratrů dostalo orlí pera krásně malovaná Šedým Vlkem z Příbramě.

Berounská župa Psohlavců a Chodek L. L. M. v Berouně konala 6. slunce měsíce sazenic Radu náčelnictva župy v Hořovicích. Náčelnicí župy byla zvolena s. A. Laštovková. Chuť do práce je všudy. To ale nestačí, kmeny musí pracovati. O tom, jak pracují, podali jejich zástupci zprávu.

Župa Berounská konala svůj sněm o Velikonocích ve Zbirově. Výstavku prací v měšť. škole navštívilo množství lidí, kteří obdivovali umělecký vkus a píli našich junáků a junaček. Nejkrásnější práce přivezli berounští a zejména naši bratři z Příbramě. Vlastní sněm konal se v lese 22) u sněmovního kruhu za hojné účasti. V této župě se opravdu junácky žije a pracuje.

Západočeská župa L. L. M. v Plzni konala v minulých dnech uslavují sněm, na kterém junáci se dohodli o organisaci a propagaci Lesní Moudrosti v západních Čechách. Sestavena byla kandidátka župního náčelnictva. Za starostu navržen br. Krs, ředitel škol plzeňských.

Kmen „Svantovítův“ v Plzni trvá teprve dva roky, ale je jedním z nejčilejších kmenů. Měří každoročně svou tělesnou zdatnost a s potěšením konstatují pokrok. Prozkoumali ložiska zkamenělin u Kotíkova, zemní pyramidy u Malešic a četné mohyly v okolí. Svoji zprávu dokončují: „To je stručná zpráva o naší práci, neboť je velmi těžko psáti o této práci, jež byla větším dílem vlastní prací — totiž drobnou prací. Svého vzdáleného cíle dojdeme jedině touto drobnou, všední a mnohdy nepříjemnou prací a ne oslňujícími „činy“ plných povrchnosti a úzkoprsého umělůstkářství, doprovázenými chvalozpěvy a humbukem fráze. Lepší malý čin, než měsíc řečí. Udělá-li každý z nás třeba jen malý čin, bude to dohromady čin velký. Ku předu drobnou prací.” Fr. Bendl.

Jednota Plzeň V. nezůstává pozadu za kmenem Svantovítovým. I tam zdůrazňuje se především drobná práce a výsledkem toho je množství krásných věcí připravených na výstavku. Získávají také nově odběratele Vatře.

Kmen „Vatra“ v Chlumci n. C., založený 28. slunce měsíce sněhů 1923, skládá se nyní z družiny „Orlů“, „Vlků“ a „Junáků bystřiny“ a čítá 21 členů. Kmen konal mnoho vycházek a každých 14 dní besedy. Dne 14. slunce měsíce padajícího listí konal kmen výroční sněm. V zimě vyrobena dvě krmítka a 10 ptačích budek, které rozvěsili junáci po alejích kolem města. Kromě toho upravovali si sbírky nerostů, zkamenělin a listů.

Družina „Vlků“ v Hradci Králové, vedena Bílým Tesákem, šla tuto zimu dobrou cestou. V prosinci dala se do práce, měla každou sobotu pravidelné besedy kolem symbolu ohně a výsledkem jich bylo získání řady orlích per jednotlivými junáky. Už symbol ohně sám malovaný po vzoru Setonově bude jistě navždy pojit družinu dohromady. Pěkný totem zubra, krmítko, jež zavěsili v lednu do městského parku a jež ptactvem bylo četně navštěvováno, toulec na šípy, byly prací „myslící ruky“. Studovali „totemy“ v městě. Založili si knížku posuňkové mluvy, kterou se na besedách učili. Někteří udělali zkoušku svědomitosti dle Setona, 6 přesně stejných hůlek na šípy. Všichni se pokusili o odbor „hvězdáře“ na besedách i vycházkách a získali si orlí pera za zakreslení šesti „Kuřátek“, znalost 15 souhvězdí, 20 hvězd, měření zeměpisné šířky a kapesní sluneční hodiny. Každý proslovil aspoň jedno pau-vau o zdraví. Družina si zhotovila pěknou hru Setonovu a hru „vyskvrň králíka“ a cvičila svoji bystrozrakost. Kromě toho nováčci dělali zkoušku zraku a sluchu. Nezapomnělo se ani na pěkná vypravování na besedách. Nyní chystají především budky pro ptáky, Mnoho štěstí do jara!

Družina „Dětí Vatry“ v Malých Kunčicích ve Slezsku pořádala 30. m. m. junáckou akademii. Na sněmech pročítají Příručku a připravují věci na výstavku.

Hlásící se kmen „Strážců lesa“ (družiny Dívky lesa a Ondrášovi Chlapci) ve Vítkovicích připravuje junáckou besedu a propaguje mezi svými přáteli abstinenci a nekuřáctví.

Nově se hlásí: Kmen v Ústí nad Orlicí, Náchodě, Klatovech, Písku, Vítkovicích, Suchomastech a v Praze VIII.—Libni. Nová družina malých kluků ustavena byla na Petrském nábřeží v Praze II., poblíž Skautského domova. S radostí vítáme každou špetku zájmu, ale nestačí míti jen chvilkové nadšení, je třeba myslit a domyslit. A myšlenka Lesní Moudrosti za to stojí. 23) 24) musí pracovati:

fanaticky, s nadšením,

musí rozvíjeti

fanatism, horečnou horlivost.

Jste-li jen na půl srdce přívržencem tohoto kmenového zřízení Lesní Moudrosti, opusťte je raději. Zřejmě není pro vás. Ale jste-li pro ně — poněvadž pak jistě jste i se mnou — s celým srdcem, tělem i duší, připojte se, fanaticky, s nadšením, oddaně, s takovou horlivostí a zápalem ve svých očích, jako „derviš na poušti“!

To není věcí debat ani čtení, jste-li proto, musíte jednat! Nemůžete být jedním z Lesního Bratrstva a při tom nebýt „zasvěcen“ — a nebudete „zasvěcen“, nepůjdete-li cestou lesa.

Toto naše učení jest pro ty, kdož věří. Kdo věří, musí žíti. Musí učení naše nésti dál.

Bílá Liška.

Československá Liga Lesní Moudrosti.
(The Woodcraft League of Czechoslovakia).

Miloš Seifert, náčelník, t. č. Sušice.

Frant. Kupka, místonáčelník, Praha-VII., 1274 (Legie Malých).

Prokop Koudela, tajemník, Beroun I.-69.

Míla Vavrda, jednatel, Praha-Žižkov, Karlova 27.

Jos. Fišer, pokladník, Praha-Žižkov, Lipanská 4.


Jarní číslo (3).

Obsah: Miloš Seifert, Poselství jara. — Balú, Lesní věda na jaře. — Gamma, O dvojím hrdinství. — M. S., Slavnost probuzení. — E. T. Seton, Smrkový strom vypráví. — Dr. Vikt. Jedlička, O příčinách stárnutí a smrti rostlin. — De la Coup, Hrdina. — T. B., Lesní jméno. — Kroj Lesní Moudrosti. — Knihy Lesní Moudrosti. — Výroční sněm Ligy. — Jak žijeme.

Obálka: Poslání Vatry. — Z náčelnictva Ligy L. M. — Z dopisu E. Th. Setona náčelníkovi L. L. M. — Bílá Liška, Vůdce.

Obrázky v textu: Richter L., Přijde jaro. — W. Crane, Zalévání, květin. — Stínový obrázek Pavla Konevky. — Kresby Setonovy k povídkám o zvířatech.


Vatra Lesní Moudrosti. Časopis Čsl. Ligy Lesní Moudrosti. Vychází čtyřikrát do roka. — Předplatné Kč 10,— ročně. — Redaktor Miloš Seifert, profesor gymnasia, t. č, v Sušici. Zodpovědný redaktor Fr. Kupka, učitel Legie Malých, Praha-VII., Plynárenská ulice 1274. — Administrace Josef Fišer, Žižkov, Lipanská 4. Nákladem Čsl. Ligy Lesní Moudrosti. — Tiskl A. Novotný, Žižkov. Břetislavova 31.



  1. Viz „Přírodou a Životem“, str. 182.
  2. Setonova hra. Viz příručku.
  3. Kmenová výchova nikdy nevyšla.(Note by Keny)