Vatra r. 1 č. 1 (časopis LLM)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search



1) Vatra zálesáckého junáctví. - Zálesácká liga Čs. - R. I. - 1922. - č. I.

ROČNÍK I. – VATRA ZÁLESÁCKÉHO JUNÁCTVÍ – ČÍSLO 1.

2)

Z FEDERACE ČS. SKAUTŮ.

Skautská škola, Ústředí Federace Čs. Skautů přikročilo k důležitému podniku: zříditi v Praze skautskou školu, která by byla stálou institucí jednak vědecky prohlubující problém skautingu u nás, jednak by se starala o řádnou výchovu vůdců. Školu organisuje br. Ing. Štych, náčelník S. S.

Odznakem junáků sdružených ve Federaci Čs. Skautů, hlásících se k směru Setonově, bude — na základě usnesení Ústřední rady — zubří hlava (s čistým štítem) — odznak zálesáctví. Každý je povinen nositi tento odznak i když nemá kroj a hlásiti se tak otevřeně k svému ústředí. Objednejte v Ústředí.

Skauti Práce vážně pracují na zálesáckém programu. Důkazem toho jest časopis Oheň, který doporučujeme všem svým junákům, pak Zálesácká kolej a Zálesácké Večery, které Sk. Práce pořádají. Nic si více nepřejeme, než abychom se sešli na této společné linii a vybudovali tak jednotnou, silnou „Zálesáckou ligu Čs“.

Skaut Průkopník, časopis Skautů Socialistů uveřejnil již řadu článků zálesáckých. Odebírejte prostřednictvím naší administrace.

S KÝM SPOLUPRACUJEME.

Abstinence je jedním ze základních požadavků zálesáctví a poněvadž jako junáci chceme býti průkopníky všech ideí, které mají vést k ozdravění lidstva, musíme se jako bojovníci organisovat. Celá „Zálesácká Liga Čs.“ jest členem Abstinentního Svazu Čs. Bylo by však dobře, kdyby každý kmen ještě zvlášť své abstinentství prokázal přihlášením se za člena Abst. Svazu. Nezapomínejte však, že abstinence není jen nepití alkoholických nápojů, že je to odpor proti všemu, „čím se lidé omamují“, jak se vyjádřil Tolstoj, tedy proti kouření, nestřídmosti, pohlavním bezuzdnostem.

Přihlásili jsme se na jaře jako celek i jednotlivé kmeny do „Svazu okrašlovacích spolků“. Činnost za ochranu přírody považujeme za svůj přední úkol a proto junáky své bychom rádi viděli v součinnosti s místními okrašlovacími spolky. Nesmí se zůstat na tom, zakládat a upravovat cesty pro turisty, spíše zachovávat a rozšiřovat divokou přírodu.

Mírová jednota Petra Chelčického v Praze vyzývá všechny zálesácké junáky české, aby jako průkopníci sbratření lidstva stali se jejími členy, buď celé družiny nebo jednotlivci. Oběžníky se složenkami a letáky byly Zál. Ligou už všem kmenům rozeslány. Nezapomínejte na své poslání, Činní členové platí 5 Kč ročně a 1 Kč zápisného jednou pro vždy. Kdo nedostal složenek, hlaste se prostřednictvím Z. L.!

Současně doporučujeme odebírání nového mírového časopisu „Jasno“. — Objednejte prostřednictvím Zálesácké Ligy.



3) Junákem Lesní Moudrosti jsem proto, že junáctví je mi po výtce hnutím mravním a náboženským a snaha po sebezdokonalení celým jeho smyslem. Chci nabírati z ryzích zdrojů - jen čistí bývají prvními! Chci jíti radostnou cestou lesa, abych měl zdravé, svěží tělo a šel vpřed s „vidoucíma očima“ a „myslící rukou“! Cesta má je cestou zkušeností a stoupání. Musím se naučit dívati se životu tváří v tvář. Musím se naučit pracovat pro uskutečnění a zkrásnění života a také se naučit odpočívat pro soustředění sil vyšších. Příroda je mým nejširším zájmem, jí patří má ochrana. Obrazivost (imaginace) naučí mne najíti potěšení a povzbuzení v prostých, přirozených věcech života. Vnésti ducha dětství do pozdního věku je mi příkazem. Ideály chci realisovati. Snažím se k nejjemnějšímu lidství. Mou autoritou jest mé svědomí. Má cesta jest cesta krásy a dobra, jež nezná úchylky: miluji pravdu jako Hus a Havlíček, nenávidím zlo a bojuji proti němu jako oni. Neznám kompromisů a charakter můj je pevný. Jsem pánem vlastní své duše a stačím sám sobě. Samota učí mne však milovati společnost. Cítím se částí lidstva a pracuji pro jeho štěstí. Cítím se částí Všehomíra a nalézám boha v sobě. Varuji se dogmat, předsudků a stranictví. Jsem abstinent. Jsem pacifista. Jsem volný myslitel. Věřím v ducha síly, tělo krásy a službu lásky. S modrou oblohou! 4)

POSELSTVÍ SETONOVO.

(Cena práce.[1])

Naše babičky pěstovaly, barvily a připravovaly materiál pro vlastní své šaty; dělaly si pokrývky a koberce, své vlastní svíčky, svá vlastní mýdla, své vlastní léky. Samy na sebe odkázány, dovedly si pomoci, neboť měly pravou Lesní Moudrost — ovládaly věci, jež byly kolem nich. Okolnosti se změnily a nyní většina těchto věcí převzata byla z domova do továren, takže staré domácí výchovy již není.

Veliká cena všeho toho vědění byla v tom, že udělovala sílu. Neboť uměti dělat, dává sílu a když necháte něco zhotovovati někoho jiného za sebe, ztrácíte po případě schopnost dělati tu věc. Schopností díla lidé rostli a národové stávali se velikými.

Když Římané dílo vložili do rukou otroků ztratili tím schopnost díla, byli poraženi sami sebou ve svém národním životě a nepřítelem potom v bitvě. Vikingové řídili plachty svých korábů bez bázně a daleko, poněvadž na mnoha mořích zkusili svou sílu. Když bylo zle, vůdcové chopili se kormidla vlastního svého korábu; a hrdý chvalozpěv často bylo slyšet mezi tímto severním národem jenž si podroboval svět: „jsem šlechtic. Otec můj má svou vlastní kovárnu“. Vždycky v dějinách světa ti, kteří dovedli pracovati, byli silní a vytrvalí. Válečnou vlajkou Peršanů v době jejich největší síly byla kovářská zástěra. Emerson znal dobře cenu díla, když řekl: „Dovede-li někdo napsati lepší knihu, kázati lepší kázání, udělati lepší past na myši, než jeho soused, i kdyby žil v lesích, svět by si vyšlapal cestičku k jeho dveřím“.

Tak junáci Lesní Moudrosti dneška se naučí pracovati, chtějí-li býti šťastnými a zdravými; neboť život dostává ceny nikoli několika velkými okamžiky, ale učiníme-li denní život radostným a plným smyslu. Rozdíl v lidech jest hlavně v tom, co vědí a dovedou udělat.

Zdá se, že nic není smutnější, než vkročiti do domácnosti, kde vše jest kupováno hotové; šaty hotově, potrava kupována v malých částkách v delikatesním krámu, zábava vyhledávána tam, kde se dá koupiti. Ten oděv jest všední, žádný mozek ani žádná hrdost nevěsty nevešla do něho, když byl zhotovován; ta potrava byla koupena v spěchu a bezmyšlenkovitě. Ty zábavy jsou často ploché a velmi povrchní.

O, junáci Lesní Moudrosti, chcete opravdu žíti? Začněte nikoli sníce o nějaké nové lučině, do níž byste vkročili nebo novém světě, jehož byste dobyli, ale poznávejte a užívejte všech věcí, jež jsou kolem vás, prožívejte radost vyrábění, štěstí, jež přichází z užšího styku se základními věcmi života a mějte to vědomí, že jste na tomto světě k něčemu.

Z příručky americké L.L.M.

  1. Tento text Seton prvně publikoval v kapitole s názvem The Value of Doing v patnáctém vydání svitku s názvem The Woodcraft Manual for Girls z r. 1916 (viz strana 130). Obsahuje ho i verze 15. vydání určená pro chlapce, The Woodcraft Manual for Boys, vydaná v roce 1917 (viz strana 216). Ovšem Miloš Seifert tahle starší vydání k dispozici neměl. Překládal až 17. vydání svitku určeného pro chlapce (vydané v roce 1918), které od Setona obdržel počátkem ledna 1922 – více viz článek Korespondence čs. woodcrafterů se Setonem. (Note by Keny)



3)

ROČNÍK I. VATRA ČÍSLO 1.
ZÁLESÁCKÉHO JUNÁCTVÍ
ZÁLESÁCKÁ LIGA ČESKOSLOVENSKǍ
(Československá Obec Junácká Psohlavců a Horních Chlapců)

jest organisací skautskou, která buduje na programu Ernesta Thompsona Setona, slavného amerického přírodopisce a vychovatele zakladatele skautingu. Jest první Zálesáckou Ligou na pevnině evropské a mezinárodně spojena jest s americkou „The Woodcraft League of America“. Chce razit cestu původnímu směru skautingu, který nebyl ve službách státu, ani církví, ani stran, ani ve vleku ideologie dospělých lidí, ale prostě ve službách zdravého, čistého lidství. Skauting tento je pro všechny věky a pro obě pohlaví.

Zálesácká Liga probouzí nadšení, zápal pro vše krásné, rozněcuje fantasii a představivost, a oduševňuje vše, i věci všedního života – učí umění žít. Takoví lidé jako Thoreau jsou průkopníky její myšlenky.

Skauting tento není sportem, zábavou, je poselstvím nového života, radostného života, jenž přináší úsměv a zdar do znavené civilisace.

Skauting má v sobě nesporně něco velkolepého, neboť stihl skoro všechnu mládež, takřka živelně, Žádné jiné soustavy výchovné toho nedovedly. Byl ovšem zkreslen, byl i zneužít a znehodnocen, jako všechna velká hnutí v lidstvu — ale poněvadž je opravdu demokratický ve své podstatě, není obavy, že neprobije se vždy k světlu.

Proč česká mládež více než v jiných zemích skautingu se chopila, takže šíří se u nás jako lavina v nejmladší generaci? Snad proto, že skauting přináší svobodu a zde bylo toho otročení za tři sta let poroby nejvíce. Svobodu nenosí na praporech a nevykřikuje ji hesly, ale dává ji mládeží žít. Když Seton zakládal skauty, měl na mysli svobodu Indiánů a krásný jejich život v přírodě. Chtěl chlapcům nahraditi, oč je připravuje škola, církve, domov v městech. Znal jejich touhu po tom „něco dělat, něco se dozvědět a něčím se těšiti“. Proto je uvedl do primitivního života lesních táborů, kde neděje se jim pražádného násilí ani prostředím, ani staršími lidmi, kde otevírá se jejich duše, jejich tělo, kde stávají se lidmi — s vidoucíma očima, slyšícíma ušima, myslící rukou. Zde se buduje charakter, staví se povahy. Zde mládež najde sama sebe, vytvoří si svou kulturu. To je ideál výchovy, jež není násilím. Mládí musí najít své vlastní cesty. Každý musí chtíti státi se junákem. A ti, kteří se organisuji, musí si toho býti vědomi, že mají býti božími bojovníky, strážci nejčistších ideálů. Půjdou-li lesní cestou, uvědomí si to, vrátí se z lesů čistí a nebudou se ohlížeti ani na levo ani na pravo, Půjdou cestou krásy a dobra — a to chce Zálesácká Liga! Dospělí lidé musí také v mnohém nastoupiti zpáteční cestu a lesními mysteriemi očistit se z plochosti, do které upadli, uvésti mládí do svého stáří a osvěžení postavit se do řad lidí revolučně si přejících lepší, radostnější budoucnosti.

Naše cesta jest cestou znovuzrození! 4)

Panu Milošovi Seifertovi,
náčelníku zálesáckých kmenů v Československu.
Drahý příteli,

když jsem byl na Západě, došel mne Váš krásný a nadšený dopis s pozdravem od Zálesáckých kmenů Vaší vlasti. Jsem velmi šťasten, představím-li si Váš zájem…

– – –

Zdá se mi, že není všeobecně známo, že Zálesácká Liga se datuje již od r. 1902 a že jenerál Baden-Powell byl v jejím poradním sboru několik let před tím, než mne opustil a založil Chlapce Skauty (Boy Scouts)[1]. Vykonal nádherné dílo a já pomáhám Chlapcům Skautům, kde mohu.

Myslím však, že se dopustil při nejmenším jednoho velkého omylu, kterého vy se musíte vystřihati.

Uvidíte z literatury, kterou posílám, že jsme přesvědčeni, že člověk se musí vyvíjeti ve čtyřech směrech — tělem, mysli, duchem, službou. Baden-Powell vyloučil oblast ducha a ve skutečné praksí omezil duševní činnost takřka na nulu. Zavedl též vojenské termíny, výcvik a organisaci, a sám jistě nevěděl proč a sotva kdo jiný. Můj instinkt mne vždy učil vystříhati se těchto věci a nyní vím, že instinkt můj byl správný.

Jeden následek vyloučení věci duchovních jest tento: že všichni hoši opouštějí Chlapce Skauty, když dospějí šestnáctého roku, poněvadž se jim tu nedostává činnosti, jež by odpovídala dalšímu jejich vývoji. My máme v Zálesáctví mnoho kmenů, které jsou složeny celé z dospělých mužů a dospělých žen. Ve velkém Americkém Museu v New- Yorku jest kmen složený jenom z vědeckých profesorů[2]. V Newarku jest kmen celý složený z učitelů[3]; v Bridgeportu jest kmen[4], jenž se ke mně připojil, když bylo jeho členům osmnáct let, nikdy mne neopustil, a dnes se skládá z dospělých lidi, z nichž někteří mají rodinu a jeden či dva z nich jsou dědečky; poznali, že věci duchovní jsou trvalé, trvají aspoň tak dlouho jako život.

– – –

Je mi potěšením, že k Vánocům mám příležitost poslati všem do Československa, kdož milují Zálesáctví a Skauting své srdečné pozdravy a přání zdaru.


Jsem Váš upřímný
Ernest Thompson Seton.


  1. Tohle tvrzení je tak trochu Setonova mystifikace. Před rokem 1908 žádný poradní sbor (National Council) Woodcrafterských indiánů neexistoval. První zmínka o takovém orgánu je až ve 14. vydání svitku z r. 1915. (Note by Keny)
  2. Nevíme to s jistotou, ale mohl by to být kmen při Institutu umění a věd na State Islandu (State Island Institute of Arts and Sciences) kde působil jako ranger Carol Stryker, ale také to mohl být kmen v rámci Amerického přírodovědného muzea (American Museum of Natural History) kde působil Clyde Fisher. Ovšem doklady o existenci takového kmene v rámci AMNH zatím k dispozici nejsou. (Note by Keny)
  3. O tomto kmeni zatím nic nevíme, ale z Newarku byl Ben S. Nash, autor proslovu který vyšel v českém překladu knihy Duch lesů, 1922 (kniha), jako samostatná kapitola s názvem Podstata zálesáctví (Note by Keny)
  4. V Bridgeportu byl kmen Black Snake (Bridgeport). (Note by Keny)



5)

DESET LET NAŠEHO JUNÁCTVÍ.

Oslavili jsme dne 3.—5. června t.r. v Plzni desetiletí Psohlavců sněmem, závody a výstavkou, Můžeme býti plně spokojeni s výsledky své práce…

Jsme šťastni, že cestou zálesáckou jdeme už deset let. Za starého Rakouska jsme se skrývali v lesích, abychom nemusili zraditi své přesvědčení české a lidské. Bylo to krásné býti kacířem. Zatím rostlo v srdci našem poznání, které nám zjevilo naše nové evangelium: Setonova „Kniha Lesa“. „Děti Živěny“ v Berouně od svého počátku hledali pro svůj život motivy staroslovanské a od r. 1913 vědomě sáhli k primitivním prvkům, které jim Seton ukázal. Tak zde vytvořil se zárodek zálesáctví českého, který nikdy nepodlehl vlivům kompromisního skautingu anglického. Roku 1915 spojili jsme na sjezdu ve Zbirohu český západ, Plzeň, Příbram a Beroun s Prahou a založili „Psohlavce”. Psí hlava stala se naším totemem, jsouc symbolem věrnosti a poctivosti. Pracovali jsme pak zase za útisku válečného, každá jednota tiše a nehlučně, nikdo skoro o nás nevěděl. O prázdninách v lesních táborech a putováním po českých horách nabrali jsme dechu. A přece troufali jsme si změřiti své síly r. 1917, když válka běsnila nejhůře, ale kdy z Ruska už růžověly červánky, na velkém demonstračním táboře svém v Praze-Žižkově, prvé přehlídce svých šiků. A obstáli jsme znamenitě. Osvobození přišlo. Psohlavci stali se Dětmi Svobody a vše bylo tak mnohoslibné. Začalo se horečně pracovati. Měli jsme svůj časopis „Děti Svobody”. Rostli jsme do šíře. Bohužel český národ byl příliš chorý, než aby osvobozený jeho život byl hned zdravý Začalo štěpení skautingu českého a propukávaly demagogické vášně. Šli jsme mimo to svou cestou, nevšímajíce si toho. Nepředložeností jednoho z naších lidí přišli jsme o mnoho kmenů. Ale jádro naše zůstalo stále totéž, a to nás těšilo. Bylo vidět, že zde je přesvědčení, jež nic nezlomí. A tak, když vstoupili jsme do „Svazu” v jeho stavu zrodu r. 1919, stalo se to, abychom dokázali svou dobrou vůli. Ale brzo bylo nám odejíti, poněvadž nám přesvědčení bylo dražší, než výhody hmotné. Nemohli jsme zradit svůj program a ztotožňovati skauting s výchovou pro brannost. Od té doby jsme samotní a pracujeme vnitřně. Postaveny byly základy junácké výchovy příručkou „Přírodou a životem k čistému lidství“, která na sněmu v Berouně 1. listopadu 1921 byla uznána zákoníkem Obce. Nastala persekuce, o jaké se nikomu nikdy nezdálo. Nepřátelé jásali, A my zatím v té chvíli jsme se vztyčili a proti úskokům a polovičatosti svolali svůj revoluční sněm 12. února t.r., kterým jsme založili „Zálesáckou Ligu Čsl.“. A v tomto znamení zapalujeme dnes svou „Vatru“.

Pravda vítězí!

6)

KOUZELNÉ SVÍTILNY.[1]

Byl kdysi malý smělý chlapec, jenž všechen čas prožil v lesích. Miloval lesy a vše co bylo v nich. Dívával se nejraději ne na květy, ale hluboko do nich, a nikoli na zpívajícího ptáčka, ale do jeho očí, do malého jeho srdéčka; a tak nahlédl hlouběji, než většina ostatních a vzdal se úplně vybírání ptačích vajíček.

Ale lesy byly plny tajemství. Naslouchával slabým záchvěvům zpěvu a když přišel k tomu místu, nemohl nalézti žádného ptáčka. Zvuky a pohyby mu unikaly. V lesích viděl zvláštní stopy a jednoho dne posléze uzřel nádherného ptáka, jenž právě tyto stopy dělal. Nikdy před tím neviděl tohoto ptáka a byl by jej byl měl za velkou vzácnost, kdyby nebyl viděl všude jeho stopy. Tak poznal, že lesy byly plny krásných bytostí, jež byly však tak obratné a rychlé, že se mu vyhýbaly.

Jednoho dne, když šel kolem jednoho místa asi po sté, nalezl ptačí hnízdo. Bylo tam asi dlouho a přece je neviděl; a tak poznal, jak byl slepý, a vzkřikl: „Ó, kdybych jen lépe viděl, rozuměl bych pak těmto věcem! Kdyby tak každý ptáček měl nad svým hnízdem dnes večer svítilníčku, aby se mi ukázal!“

Slunce zapadlo; avšak náhle měkké světlo objevilo se na stezce a uprostřed něho snědý hoch uzřel krásnou Snědou Dívku v dlouhém rouchu a s proutkem v rukou.

Usmála se mile a řekla: „Chlapče, jsem Lesní Víla. Dlouho jsem si tě všímala. Mám tě ráda. Zdáš se býti jiným než jsou ostatní chlapci. Žádost tvá má být vyplněna.“

Pak zmizela. Ale najednou celé okolí se třpytilo podivnými svítilničkami — dlouhými, krátkými, červenými, modrými a ve skupinách; kamkoli se podíval, tam byly svítilničky — světélko, světélko, světélko, tu a všude, až celý les vypadal jako hvězdná obloha. Běžel k prvému a hle, bylo tam doopravdy ptačí hnízdo. Běžel k druhému, ano, jiné hnízdo. A tu a onde každý jiný druh svítilničky označoval jiný druh hnízda. Krásná purpurová zář v nízké houštině uchvátila jeho zrak. Běžel tam a nalezl hnízdo a byl v něm vzácný pták, kterého jen jedinkráte viděl. Zpíval okouzlující píseň, kterou často slyšel, ale nikdy nevystopoval. A vajíčka byla podivuhodná. Jeho stará vášeň sběratelská propukla. Natáhl ruku, aby se zmocnil tohoto skvostu, v tom okamžiku shasla všechna světla. Kolem něho byl černý les. Pak na lesní stezce zazářilo opět měkké světélko. Rozšiřovalo se, až uprostřed něho uzřel krásnou Snědou Dívku — Lesní Vílu. Ale teď se neusmívala. Její tvář byla přísná a smutná, když pravila: „Bojím se, že jsem tě přeceňovala. Myslela jsem, že jsi lepší než druzí. Měj toto na mysli:

Kdo nectí světlo života,
nespatří nikdy jeho zář“

Pak zmizela jeho zrakům.

Ernest Thompson Seton („Woodmyth and Fable“).

  1. Anglický originál tohoto textu vyšel poprvé roku 1905 v knize Woodmyth & Fable. Z něj je učiněn i tento překlad. Podruhé použil Seton stejný text v knize Woodland tales, vydané roku 1921. A v jejím českém překladu, který vyšel roku 1925 pod názvem Z lesní říše, je tento text uveden znovu, jako 98 přástka.



7)

ZKOUŠKA KAMENNÉHO VĚKU.

Abychom žijíce v lese, nechali na sebe působiti vzpomínky oněch velkých dob, kdy rodila se civilisace — zhotovme si nástroje kamenného věku! Zkoušku kamenného věku zavedl ve svém táboře Angličan John Hargrave. Reprodukujeme zde jeho náčrty pazourkového šípu a kamenné sekery, abychom povzbudili své junáky.


Kamenná sekerka zpředu a se strany a hrot šípu

Hledejte materiál vhodný k výrobě nástrojů a nádobí alespoň přibližně takových jaké si dělal člověk pleistocaení a holocaení, Najdete ho všude dosti.

Bratři z Moravy a Slovenska mohou si vyráběti špičky šípů a nože z pazourku, který najdou v jurských vápencích a nebo druhotně uložený v diluviálních a alluviálních štěrcích a jílech.

V Čechách se hodí k témuž účelu buližník hojný ve středních a západních Čechách.

Kulové konkrece rohovce z vápence svrchního siluru a devonu v okolí Prahy, hrubé koule chalcedonu na Turnovsku a v severní Moravě sopečné pumy pružného čediče nechť poslouží k výrobě kladiv a mlatů.

Sekery mohou býti z každého tvrdého kamene, který se dá opracovati.

Z pískovce můžete si vydlabati nádržku na vodu.

Nástroje, které si sami zhotovíte, nedosáhnou nikdy oné dokonalosti a praktičnosti jako bylo nářadí prvních civilisovaných lidí, ale „zkouška kamenného věku“ jest více věcí piety a historického poznání, jakož i primitivního slohu, nežli praktické potřeby.

Vyrobíte-li si však sami bez moderních nástrojů první lidské zbraně a nástroje, poznáte obtíže, které museli první lidé překonávati a naučíte se vážiti si jejich duševní síly a vytrvalosti.

Stanislav Kodym


ZACHOVEJ SI ZDRAVÍ.

Hluboké dýchání. Hluboké dýchání jest velmi důležito, neboť přivádí čerstvý vzduch do plic, jenž přijde do krve, a vyvíjí prsa, ale třeba je prováděti opatrně podle návodu a nepřemáhati se, jinak je v nebezpečí srdce. Japonci provádějí hluboké dýchání několik minut vždy, když ráno prvně vyjdou ven a vždy na čerstvém vzduchu. Hluboce se dýchá tak, že se vssaje nosem vzduch, až se žebra co nejvíce vypnou, zvláště na zádech; pak po chvilce vydechne se vzduch pomalu a postupně ústy, po přestávce vtáhne se vzduch zase do vnitř nosem jako dříve.

Když zpíváme, řídíme-li se správnou methodou, také se učíme správně dýchali, a vyvíjíme srdce, plíce, prsa a hrdlo zároveň s dramatickou představou již vzbuzuje zpěv.

Podobně tanec, jenž děje se rhytmicky při hudbě, jest znamenité cvičení dýchací, ale — zpěv i tance měly by se prováděti jen na čerstvém vzduchu.


8)

ŘÍJEN — MĚSÍC PADAJÍCÍHO LISTÍ.

Zelený háv naší Země, jenž činí ji tak krásnou, bude vystřídán jiným — sněhobílým. Příroda nenaříká a nezahaluje se černým florem — ještě naposled vyšle rudou záři díků a radosti, přímo hoří záplavou ohně, a poslední dny zářijové i prvé dny říjnové jsou z nejkrásnějších dnů celého roku.

Teď, bratří, s paletou a štětcem ven, jen malíř může trochu té krásy zachytit.

Přírodozpytec může však studovat: ne všechny keře a stromy se barví. Proč akáty svou smutnou zeleň nikdy nezkrvaví? Tak lhostejně opadávají jejich drobné lístky, tak brzo, jako pozdě se objevily. Proč buky hnědnou a javory rudnou? Napište nám příště, který keř a který strom nejkrásněji barví na podzim své listy a jak?

Měsíc padajícího listí! Není to listopad, je to říjen bohužel, tak brzo u nás mizí listí, Konejte studie, zaznamenávajíce si přesně, kdy který strom usnul k zimnímu spánku, pošlete nám výsledky svého pozorování.

Měsíc padajícího listí! Poslední vzdech bytosti nám tak drahé, stromu. Zachyťme zlatý ten lístek pozdravu zemi – sirobě, když padá a prohlédněme si jej dobře. Myslím, že všichni si uděláte sbírku listů a knihu náčrtků listů stromů a keřů — v měsíci padajícího listí!

A pak v měsíci padajícího listí, dokud ještě koruny jsou plné, hledejte příhodná místečka, kam v zimě připevníte budky pro ptáky. Musíte si strom načrtnout a místečko vyhlédnuté zaznamenat, abyste v zimě nedali budky na místo příliš zastíněné, aby budka vůbec umístěna byla příhodně pro ten který druh, byste se nedožili zklamání, že nikdo o ten byt nestojí.

Jděte do lesa a sbírejte teď bobule. Teď jsou žně přátel ptactva. Bezinky a jeřabinky sušte a schovejte. V zimě budete jimi krmit kosy, drozdy, červenky (někteří samečkové u nás přezimují), křivonosky, špačky (jednotlivci u nás přezimují, pozor) atd.

Strážci přírody, vyhlédněte si místa, kde budete na jaře vysazovat křoviny. Připravte si teď půdu, t.j. hluboko ji překopejte.

Se sázením stromů a keřů není vždy radno čekat až do jara. Zvlášť v lehčích a sušších půdách mělo by se sázeti již na podzim. Některé keře bobulové lépe rostou, jsou-li sázeny na podzim, na př. angrešt, lískové ořechy, jívy, šeřík, bez a pod. Dub a jilm sázejte až na jaře.

Zatím co příroda venku pomalu již zmírá a ranní mlhy leží na zemi jako nevýslovný smutek, v zahradách stkví se jímavou nordickou poesii modré astry, dohasínají zářivé jiřiny, žluté Rudbeckie, kvete růžově Sedum Sieboldi mezi svými již do červena se zbarvujícími lístky, a chrysantémy ještě se barví. Sladká, unavená intimnost a přátelství mluví z rostlin na podzim. Jsou méně tělem, více duší. Ale ony dlouho mluví teple, když už kolem příroda divoká zdá se být studená. Jak je krásné, že můžeme tyto tajuplné bytostí, rostliny, připoutat tak k sobě a stvořiti jimi kolem sebe pohádku, Ten, kdo má svou zahrádku — a postarejte se o to každý z vás, abyste ji měli — to dobře ví. 9)

TESKNO ŽIVOTA.

Lidská bytost není naprosto tak jednoduchá, jakou se zdá při nemyslivém všedním styku. Záhadno všehomíra soustřeďuje se téměř, ba vzhrocuje se v nitru člověka. Otázka účelnosti sluncí, světů a země obráží se jako v zrcadle v mysli lidské, ať již uvědoměle (nejnověji vědou), nebo pudově, intuitivně (dříve a vírou) — otázkou o účelu lidského bytí a života.

I člověk pravěký tušil jistě již podvědomě, zvláště ve smutných, nekonečných dnech nuceného zimního klidu, tyto záhady. A tento stesk jakýsi pudil jej k životu v houfech, toto teskno života je to, co podmínilo na konec vznik lidských pekel: milionových měst!

Návaly tohoto zvláštního, bezdůvodného, vnitřního teskna zažehnával člověk antický vším možným snažením, prací, uměním — než to vše se časem opotřebovávalo (v jedincích i v národech), sláblo to, pozbývalo účinnosti a tož je vystupňoval na konec v orgie.

Středověk zapuzoval tento bezměrný „stesk z bytí“, ono „hoře z rozumu“ náboženstvím, vystupňovaným až k blouznění, člověk moderní zahání je vědomým ubíjením sama sebe, skepsí, negací duševnosti, narkotiky omamujícími ducha a ničícími tělo, nebo vystupňovanou „stádností“, šíleným pachtěním společenským. A třeba i válkou, selže-li už to vše ostatní. Neboť přicházejí chvíle, kdy je lidstvu milejší skutečná hrůza a divoké ničení, než tento leptavý, neumdlévající stesk.

Panem et circenses! Chléb a zábavu, ohlušení.

Jen útlé děti, milenci v zplanutí lásky a vyrovnaní starci úplně a lidé velmi prostí (blahoslavení chudí duchem) a zvláště žijící v nejužším styku s přírodou, snad téměř úplně jsou zbavení tohoto těžce bolestného, zoufale rvavého smutku života, který honí zástupy lidí (zvláště v neděli) do hospod ke kartám a k pivu anebo na „bohoslužby“ do kostela.

Jen trvalá činnost tvůrčí, skutečné a opravdové tvoření přemáhá tento stesk, (který nuda tak šíleně naopak stupňuje), Vedle toho úzký styk s přírodou zmírňuje tuto rvavou a pustou bolestivost nitra. Tvoř, zapomeň v činné práci, ohluš se dílem rukou nebo mozku — ale tvoř jenom pro tvůrčí rozkoš. Nepracuj s myšlenkou jen na užitek a zisk z práce plynoucí, pracuj s myšlenkou na účelnost a radostnost svého díla. V životě jsou ovšem práce nejen vylučující každou radostnost ale i ubíjející svou bezúčelností a jednotvárností, ty jsou však právě jen výsledkem zvrácenosti celého lidského života.

Můžeš-li, spoj konání svého díla se stykem s přírodou. Snad tě ten úzký, zvláště osamělý styk s ní zprva ještě víc rozbolestní a rozcitliví, překonáš-li však jistý začátek, splyneš pak s jejím velikým klidem a rozvážnou odevzdaností.

Rozhostí se ti v nitru téměř nepozorovatelně klid, ba téměř uspokojení.

Drobné projevy přírody, ať je to rozvití prvních květů, nebo návrat vlašťovek, nebo szlátnutí javorového listí v podjeseni — to vše stane se ti nevyhnutelným svátkem duše, svátkem, který sice neoslavíš zahálkou a hospodou, ani planým modlením. Jen se ti rozleje nitrem 10) uspokojivý, nenáročný klid v těchto dnech, klid jenž se zvolna přelije i na ostatní, všední tvé dny — klid asi takový, jaký mívali staří včelaři, usídlení na pokraji lesů, kteří v osamělosti, v činné, tvořivé práci, žili tak důvěrně spojeni s přírodou, že je proniklo sladké vědomí toho, že jsou živou součástí její.

Stesk života nezapudíš násilnými prostředky, také ho ničím opravdu neohlušíš, pokud tím „ohlušováním“ ovšem neklesneš pod úroveň mravna a lidství.

Nezbývá nežli se s tímto rvavým steskem filosoficky vyrovnati, zmírniti jej prací, tvořivostí a dáti se mu rozplynouti v klidu přírody a velebnosti všehomíra, čili prostě: nestavěti se kamsi vedle, mimo, nevyřazovati se domýšlivě z přirozeného celku, který v sobě zahrnuje i slunce i oběžnice i hory a lesy i žitný klas, zvíře a člověka, i velikou, souvislou vše to spojující duši všehomíra.

Pokud s touto duší všehomíra vědomě a dobrovolně splýváš můžeš nabýti klidu. Čím dále jsi od ní, čím více se jí vzpíráš, vzpouzíš a odcizuješ — (a vzdaluje tě od ní zahálka, i popíravý positivismus, i sobectví, i bezduché modlení, i každý nečestný skutek, i přílišné sevšednění, i zakopávaní duchovní hřivny; však sám dobře vytušíš, co vše tě od ní vzdaluje a co naopak tě k ní pojí, zkušeností to poznáš) — tím více tě rve tesknota bytí, stesk života. Věř a hleď se přesvědčit; mnohými zkušeno jest.

Jaroslav Nauman.

VESNICE NA STROMECH

Dobo — dům na stromě u Ostrovanů Jihomořských,
Obrázek od Johna Hargravea

jsou na ostrově Isabele v Tichém okeánu a popisuje je C. H. Simpson. Vesnice ta leží na vrcholu kolmo se vypínající skalnaté hory. Zde spatřiti lze množství jednotlivých, na způsob tvrzí rozestavených skalisek, mezi kterými stojí obrovské stromy, v jejichž korunách si divochové zařídili svá obydlí. Pně stromu těch jsou docela rovné, hladké, bez větví a rostou do výše 15 až 45 m. Domek, jejž kapitán Simpson navštívil, byl 24 m nad zemí, jiný hned vedle dokonce 36 m. Jinak do chýší těch se nelze dostati než pomocí žebříků z úponkovitých rostlin zhotovených a tak zavěšených, že je z hůry dle libosti lze buď spustiti, buď docela zatáhnouti. Řebříky ty jsou velmi uměle urobeny a pevné i trvalé, V každé stromové chýžce bydlí 10—12 lidí; značná zásoba kamení, které buď pouhou rukou nebo prakem výborně házeti umějí, slouží jim vydatně k obraně. Dole na zemi pod stromem jest jiná chýžka, v níž rodina obyčejně přebývá, neboť do stromových obydli svých stěhuje se jenom v noci a nebo v době nebezpečí. Nejsou nikdy jisti; sami navzájem ohrožují si život, jak mohou. 11)

MAUGLI, VLČÍ HOCH.

Bombay, v září 1922.

Míla, jeden z vašich dobrých hochů, mi nedávno v dopise napsal: Budeme mít vlastní časopis a zbude-li vám čas, pošlete nám nějaký příspěvek o Indii.

Bylo by krásným někde tam poblíž našich lesů, za letních, vlahých večerů sesednouti se večer u táborového ohně a povídati o Indii. Jak snadno by se našel předmět, o němž hovořiti, který by všechny zajímal a který by i poučil. Lehko by bylo možno během několika hodin provésti vás zběžně Indií a seznámiti trochu s jejím životem, životem lidí žijících v tropech, v džunglích, v hlubokých divočinách lesních a zase v širých otevřených písčitých pláních, anebo konečně ve velkých, skoro evropských městech, kde stýká se živel evropský s domorodým, kde jeden druhému musí navzájem činiti ústupky a kde jest pak výsledkem podivná směs západu a východu, vlastní pouze Indii.

Obtížnějším však jest vybrati látku pro článek. Indie jest opravdu velmi odlišná od té, která existuje v naší představivosti, dokud jsme zemi nenavštívili. Na ohromné rozloze, která jest tak veliká jako Evropa bez Ruska, stýkají se největší kontrasty snad na celém světě. V Indii jsou místa, kde za celý rok nepadne ani kapka vody a zase jiná, jako Čerapandži, kde roční vláha jest největší na celé zeměkouli; jsou končiny nesmírně úrodné a zase pouště vyprahlé a písčité; jsou části, kde jest příšerné tropické vedro, a jinde vrcholky hor s věčným sněhem. A všude zde, ve všech těchto krajích žijí lidé. Jak ohromné rozdíly jsou mezi nimi, jejich zvyky, mravy a jejich způsobem života. Celé knihy byly o jednotlivých kmenech napsány a vyžadovalo by mnoho místa a času je dopodrobna popsati, Zatím však od toho upustíme, snad jednou se již naskytne příležitost o některých si pohovořiti.

Nesporně zajímavým by bylo však slyšeti, co asi každý z vás ví o Indii a jakou má o ní představu.

Za mých dob jsme se o Indii učili v gymnasiu velmi málo. Stala se zmínka o eposech Mahabharátě a Ramajáně, ze zeměpisu jsme znali několik čelných měst, soukromě jsme se dozvěděli něco o Velkých Mogulech a to bylo vše. Jak jest toho úžasně málo na Indii.

Něco jiného jsme si pod Indií začali představovati, jakmile se nám dostaly do rukou Kiplingovy Knihy džunglí. Každý z vás jistě poznal sám na sobě, jak kniha ta dovedla podnítiti fantasii studentů, jak každý žil nějakou dobu pak v džunglích, a — s Mauglim. Ale jsme ve století reálního, střízlivého nazírání na jednotlivé události a rádi pronikáme k jádru věci. A to jest také jeden z hlavních důvodů, proč jsem právě sáhl právě k tomuto předmětu při prvním článku o Indii, totiž o Kiplingovu Mauglim. Jde o jeho skutečný vzor, jde o hocha, který skutečně vyrostl mezi vlky a byl jimi odchován.

Maugli opravdu existoval a v Indii dosud jsou lidé, kteří se s ním setkali. Ne ovšem s tím bájným hochem džunglí, lidským mládětem, které mělo magickou moc nad zvířaty, ale přece s lidským tvorem, který byl jejich odchovancem a jim se značně připodobnil. A vypravování toto jest z úst starého perského učence dra. Dživandži Džamsedši Modi, který dosud žije v Bombayi.

Gufa.
(Pokračování příště)

12)

JUNÁK — OCHRÁNCEM PŘÍRODY.

Musíme vyvinout houževnatou činnost za ochranu přírody. Naše vlast, která kdysi oplývala „mlékem a strdím“, byla posledními lety velmi zhanobena. Lesů vymizelo a kde jsou, neodpovídají požadavkům krásy, takže zhoubná mniška je dnes výstrahou všem těm, kdo vysazují z důvodů jen obchodních a ne estetických. Stromy se málo sázejí — jsou zejména v rovinatých a úrodných krajinách u nás šírá pole a nikde ani trocha stínu, i naše vesnice byly ochuzeny o své staré lípy, osyky a duby. Meze a stráně se zorávají, aby nikde ani na píď nerostlo divokých květinek — a kde příroda by mohla bujet, tam je ničena způsobem nejsurovějším. Zálesáčtí junáci, kteří ochranu přírody vyznáváte jako svůj třetí zákon krásy, vy musíte býti průkopníky nové lásky k Zemi, na vás je, abyste organisovaně pracovali za tímto heslem — Zálesácká Liga Českosl. nabízí vám radu a pomoc ve všech směrech.

Vyzýváme své junáky, aby této práce chopili se jako prvního a nejdůležitějšího svého programu a budeme rádi, budou-li družiny a kmeny, které všechen smysl svého života naleznou v uskutečňování tohoto cíle. Jiného nic dělat zatím nemusí. Kdo miluje strom, bude milovat i lidi, řekl Ruskin, a kdo dá stromu žít, najde i pro svůj život jistě cestu nejkrásnější.

Teď na podzim nechť junáci jsou na stráží všude tam, kde děti i dospělí pasou kozy, husy, dobytek. Tito pasáci mají zvláštní zálibu ve vypalování keřů. Co den vidíte hořeti keře na mezích. Ubohé keře! Není snad mezi poli krásnější ozdoby než rozložený růžový keř, zvlášť, když kvete! Co ptáčků v něm hnízdí. Kam se mají uchýliti? Pod ním nachází úkryt hmyz nejrozmanitější, plazi, i ježkové a zajíci. A tak zničený keř, jaký to zármutek pro srdce naše! Poučujte o tom lidi, proste je, napomínejte, a není-li nic platno, zakročte rázně. Keře nesmí mizet s našich polí. Zde postavte se opravdu tak energicky „na stráž“, jako Kozina, když jeho milou lípu drábové podtínali.

Keře mají v poslední době stále většího nepřítele v hospodářích samotných. Jak nerozumní a bez lásky k své živitelce — Přírodě mnozí jsou! Krádeže na polích za války vzrostly — následek toho — zmizely keře s mezí. Sedláci je podetínají a vykopávají (!), aby si z nich udělali plot. Jak ubohý je tento plot z roští. Jak krátké je jeho trvání a jak pochybný jeho účel. A mez — holá, Angreštů, šípků, hlohu ničeho není líto těmto nemyslícím lidem. Bratři, zde je vaše povinnost! Zabraňte za každou cenu. Nabídněte se, že vysázíte hospodáři sami živý plot, který je ze všech nejkrásnější. Nabídněte své hlídky na pole, abyste sazenice zachránili a sedlákovi zaplašili obavy. Učinit tak musíte! Hlídka v polích je pro zálesáka věcí radostnou.

A vedle toho na stráž před zničením ptactva. To je váš úkol po celý rok. Rozdělte si své okolí a chraňte přírodu! 13)

MEDVĚDI.

U medvědů. V bývalém královském jelením příkopě, pod pražským hradem. Malý, z umělých skalin a zdiva utvořený výstupek, několik jeskyň k přenocování, velký dřevěný otáčecí buben, velké koule — k zábavě — zvířat. Tady žijí, každodenně navštěvování množstvím diváků, okukováni, obdivování, A ještě něco: kolem malého prostoru, v polokruhu, hluboký příkop naplněný vodou, hladce vycementovaných, kolmých stěn, — toť sotva pozorovaný vladař, který je poutá na tento nepatrný kousek země. Tomu neuniknou nikdy. Na něm budou musit žít den ode dne; na něm také je jednoho dne najdou mrtvy.

Dívá se člověk na ta zvířata, a bezděky dostavují se mu zcela zvláštní, — opravdu, pravé medvědí myšlenky! Medvědi rostou, rostou, stávají se symboly, docela nepříjemnými symboly. Co to vlastně znamená, ta zvířata tady?

Českoslovenští legionáři schytali je někde v dalekém, širém světě, v sibiřských pralesích anebo v bůhví které zemi, nasadili na to život, přes půl světa je namáhavě vlekli do vlasti, aby je věnovali svému vroucně milovanému „tatíčkovi“, presidentovi Masarykovi, jako důkaz láskyplné úcty, jako dárek zbožňování. Což, legionáři jsou zcela jistě lidé, kterým idea svobody, tam v širém světě, tak mocně roznítila duše, že byli — skromná hrstka lidiček — v divné, nepřátelské zemi schopní konat pravé divy udatnosti a sebeobětování právě pro tuto svobodu. Jsou to opravdu bojovníci za svobodu, kteří chtěli svého velkého vůdce, Osvoboditele, opravdu uctíti, A první myšlenka, která jim přišla na mysl, a která se opravdu stala skutkem, byla: přinésti mu v dar zotročená, na celý život svobody zbavená zvířata, která se ve volnosti narodila a až dotud žila zcela svobodně, Ani je nenapadlo, dát si tiše pochybující otázku, veplývá-li to náležitě do linie jejich velkého osvobozovacího díla, není-li to výsměchem jejich idealismu, neobsahuje-li domnělá pocta velkému Osvoboditeli spíše urážku jeho celoživotních ethických snah — po kvapném rozhodnutí uspořádá se honba na divoké obyvatele pralesa — a hurá! — ku předu! tisíce kilometrů, do vlasti, s nádhernými zajatci! Hurá! bude to skvostný okamžik! — tam! — tam v milované, osvobozené domovině!

Bojovníkům za svobodu ani jednou nepřišlo na mysl, že běží o věc, která je v mravním rozporu s jejich vlastními ideálními snahami. Ale snad to aspoň napadlo šťastně osvobozenému národu doma? Ne. Všecko v pořádku; veřejné mínění (jež vlastně není míněním veřejným, nýbrž soukromým názorem několika jednotlivců, kteří píší z denní roboty) se nad tím vůbec nepozastavilo. Dokonce se to zdálo být symbolicky i historicky významným začátkem budoucí velké zoologické zahrady, bez které nebude moci světové město nadále býti. A není to výtečná příležitost pro vnímavou mládež, aby se jak jen možno záhy seznamovala s přírodou a jejími tvory? Kolik užitečného získá mládež tou podívanou!

Ano, mládež. My Čechoslováci máme staršího, slovutného básníka — Jan Kollár se jmenuje — jehož velké životní dílo „Slávy dcera“ podnes skýtá příležitost našemu národu uplatňovat rozličné 14) básnické moudrostí, Mnohé z těchto veršů přešly v poklad národní životní filosofie, mnohé pilně bývaly i ještě bývají vtloukány jako zlatá zrnka do hlav školních dětí s takovým úspěchem, že by se v naší vlasti stíží našel člověk, aby mu bylo neutkvělo alespoň jedno zrnéčko Kollárovy básnické moudrosti v paměti. Milionkrát byl v českých vlastech ohnivě recitován zejména tento hexametr z pádného, kovového předzpěvu „Slávy dcery“: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou!“

Nuže, myslím, že se to týká také svobody medvědu. Nezní to příliš podivně, po medvědím? Je to prostě nedomyšlení idey svobody, omezujeme-li svobodu pouze na sebe samotné. To nejde osobovat si ji jen pro sebe, po příkladu starých národů, Řeků a Římanů, a zotročovat ostatní členy pospolitosti životní: národ skutečně svobodný musí usilovati o svobodu všech. To se nevztahuje pouze na lidi, ale na všecky živočichy, kteří právě činí pospolitost živých tvoru. To není přecitlivělost, ale pouze starost o to, aby dobytá svoboda se nepokazila, nebo dokonce nezhynula přimíšením prvku nespravedlnosti a útisku, Nedostatek úcty ke kterékoli svobodě, tedy také k svobodě těchto medvědů, nebo stehlíka v kleci, musí konečně vésti k nedostatku úcty pro svobodu vlastního bratra, neboť nespravedlivost sebe nepatrnější, jedenkrát spáchána se ihned rozšiřuje veškerým životem jako nebezpečná nákaza: včera to byla nepatrná jiskérka, pozítří je to již sesnětivění celého organismu.

Mohlo by to vypadat jako fantastičnost a politování hodné škarohlídství — ano, u každého jiného národa, jen právě u nás ne, kde z dějin tak mohutně zvučí idea spravedlnosti, a na výlučné spravedlnosti vybudované svobody. Každý jiný národ mohl by snad popírat nutnost takové svobody, jen náš národ jediný nikoliv, neboť by tím popřel vlastní smysl svého bytí. Všichni naši vynikající myslitelé co učitelé národa mluvili nám důtklivě o spravedlností a o svobodě na ní postavené, jako o opravdových základech našeho bytí, naše největší doba dějinná — husitství — ve své vnitřní podstatě není ničím jiným, než velikým úsilím celého národa uskutečnit tyto myšlenky. Kdo z nás Čechu jednou dost hluboce pochopil tento vlastní smysl našich národních dějin a pravého poslání našeho národa v životě lidstva, ten nikdy nemůže přisvědčiti sebe nepatrnějšímu, vědomě dopouštěnému prvku nespravedlnosti v národním životě, neboť každá, sebe menší vědomá a chtěná nespravedlnost skrývá v sobě nebezpečí velkého zla, a už v nejmenší dávce obsahuje zásadní popření základní idey češství. Musí býti snahou našich duchovních vůdců a učitelů, dnes jako včera, aby odstraňovali z našeho života každý atom nespravedlnosti, ať vůči komukoliv, a aby nepřihlíželi trpně a mlčky k žádnému zjevu nespravedlivému, „Minima non curat preetor” říkalo se ve starém Římě (o malichernosti správce města se nestará) — zcela opačně má být u nás: právě těm nepozorovaným maličkostem šedivého denního života věnujme zvýšenou pozornost, neboť právě z těchto opomíjených maličkostí sbírá se hnisavý jed, který konečně ohrozí sám národní život.

Tedy co dělat? Již napřed slyším posměšnou otázku pohodlných, kteří se nedají vyrušit z klidu žádným morálním vrtochem: 15)

„Tak tedy máme ty huňaté chlapíky opět na státní útraty dopraviti na Sibiř?“ Neváhal bych ani na okamžik odpovědět: „Ano”, Je lépe, aby stihla újma tobolku než mravní jádro národa. Ale nestačilo by odstraniti jen tyto opravdové medvědy z prostředka osvobozeného národa, mnohem důležitější je, vykořeniti medvědy duševní ze svého vlastního nitra, to jest, všecky nebezpečné sklony proti svobodě druhově. Pryč s těmito zotročenými zvířaty, která se tak špatně hodí k vyšehradu naší národní svobody! Ale nadto: Pryč s medvědími jamami v našich vlastních duších!

Gamma.



Čím vzdálenější cíl, tím je nutnější jíti v před, Nespěchej, ale také neodpočívej.

Mazzini.

PROČ JSME NEVSTOUPILI DO „SVAZU“.

(Prohlášení).

Prohlašujeme tímto, že jest nemožno na zkoušku spojovati náš organisační demokratism a svobodu s despotickým životem „Svazu“. Tento pokus jest nejen neuskutečnitelný, ale i nebezpečný.

Cesta k našemu cíli je přímá, jest to cesta krásy a dobra, která nezná úchylky. Ku své existenci a dosažení svých ideálu nepotřebujeme žádných prostředků z rukou těch, s nimiž jsme se ideově rozešli — vše toto je pro nás příliš posvátným a tak vysoce mravním, že nečestno by bylo to vše zraditi. Vždyť Poctivost jest v našem zákonu, A nikdy nepřipustíme, aby nesmyslným takovým návrhem dokazovala se naše neschopnost k bytí. Voláme: „Neotravujte duši naších, neničte naši důvěru v sebe. Neberte nám radost ze života a práce!“

Život Obce závisí na jednotlivých jednotách a jestliže ojedinělá jednota nemá tolik schopnosti a nemůže za daných okolnosti státi celým svým já za naším programem — pak není hodna slova Junák a nestrpíme, aby svou nemohoucnosti zkalila čistou hladinu Obce.

Nestrpíme, aby náš program a naše ideály byly popírány a sesměšňovány. Neboť to jest jediné, co nás činí života schopna a dává nám právo na vlastní organisaci. Program náš je jasný a je nedůstojno, aby byl pošpiněn a skrucován nějakými kompromisy. Jest to jasné světlo života a ne nedosažitelné světlo dalekého přístavu. Není čestno opouštěti prapor z důvodů sobeckých, materielních a pro trochu vnějšího příboje nepříznivých nám události. Stojíme pevně a neohroženě za svými ideály, slibujeme věrnost svému programu a svým zákonům a žádáme nové sdružení těch jednot, které žiji, jsouce poslušny svého svědomí dle zákona našeho a plně podporujeme založení „Zálesácké Ligy československé“. Ku předu a vzhůru!

V Jindřichově Hradci 11. února 1922.

Jednota Petra Chelčického

16)

KNIHA.

„Čti málo, ale knihy, jež stojí za čtení.

Je takových beztoho málo“.

Thoreauův „Walden“[1]

knížka o vysokém duchovním životě na podkladě krajního hmotného oproštění! Zpráva a důkaz o tom, že život bohatý lze vésti nejspolehlivěji jen v chudobě — to jest: v moudré, radostné, milované, dobrovolné chudobě! Knížka, jíž nelze vyčísti, při níž tobě čtoucímu se ustavičně zdá, kterak bohatne vnitřně vzácnými věcmi tím víc, čím více z ní nabíráš!

Není to knížka pro blázny, hlupce a všecky ty, kdož věří v moderní — starou pověru, že k žití třeba člověku bohatství, majetku mnoha mnoha věcí, co nejvíc věcí, četnějších a četnějších potřeb a a požitků kupných za peníze, — je to naopak knížka pro lidi, kteří v majetku příliš mnoha věcí poznali už zlo života člověkova, břímě nesmyslné, vlastní příčinu jeho zotročení lžiprací, jeho neradostnosti, nezdraví, nesvobody, a proto dychtí břímě odvrhnout a opravdově domoci se svobody, radosti zdraví, věcí potřebných ku pravému, plnému bytí lidskému.

Pro ty je Thoreauův „Walden“ potvrzením, ukazatelem, vůdcem, jako málokterá knížka lidská o vedení prostého života, je jimi tím proto, že do podrobností ukazuje i t. zv. praktickou, reální stránku pokusu, se střízlivými ciframi rozpočtu a bilance; ale nad to tím, že veškerým ideovým obsahem ostatním dokazuje, jakých výšek duši lidské bylo lze dostoupit, když se právě osvobodí od přítěže nepotřebného majetku, nepotřebné práce a starosti, zbytečných potřeb a nepravých požitků, když si sám na sobě vybojuje hlavu lehkou a jasnou, tělo lehké a jasné, srdce lehké a jasné, Kdyby v knize Thoreaunově bylo zjevno, že krajním zjednodušením hmotného živobytí duchovní život a rozvoj bytosti trpí i chřadne, byl by jeho pokus žalostný a směšný. Ale právě naopak: Zde je vítězný, pevný, stále mocnější průkaz opaku: Svědectví růstu duše až tam, kde narůstají jí křídla do výšek dostupných jen geniům.

Opakovat „Walden“ do tečky arci je pro nás všecky snad nemožno — jistě na škodu naši — ale jít aspoň kus cesty v jeho stopách, aspoň přiblížit se mu v jeho oproštění, ve splývání s přírodou, ve zcela novém zradostňování, je pro člověka vždy vnitřním přerodem směrem ke kladu, je zvýšením jeho podstaty. Zrovna dnes, za tak samumovité žíznivosti po životě plném lžipotřeb a bludných požitků je v moudrosti této knihy vzácný, silný, dobový lík.

Knížka vyšla v Laichtrových „Otázkách a názorech“ překladem Zdeňka Franty — muže který umí překládat a ví, koho překládá. — Pro první čtení rada: Začněte stránkou 46, (Učit se létat třeba počínat u země.)


  1. Otištěno z Gammových „Vánoc-II“ — Ministerstvo školství a nár. osvěty zakázalo knihu Miloše SeifertaPřírodou a životem k čistému lidství“ na prvém místě proto, že skautům dává za ideál Thoreaua. Stalo se v Československé republice v století dvacátém!



17)

JAK ŽIJEME.

Naše letošní tábory.

Tábor pod Smerekovicou. Králové Hradec — kmen br. Langera připravil nám milé tábořiště mezi horama slovenskýma. Na cestě k Ďumbíru, vážné, vráskovaté a sněhem bílé čelo tohoto obra majíce za sebou, usadili jsme se a ty nejdeštivější dny prožili v radostech a veselí. Tři vzdálené kmeny z Králové Hradce, Jindřichova Hradce a z Prahy a hoši z Legie Malých sešli se k bratrské účasti na půvabech těchto chvil v zastrčeném údolí Sv. Jánském. Totemový kůl se zubrem budil pozornost výletníku, kteří sem zavítali, Jak nezapomenutelné jsou chvilky táborových ohňů na našich kamenných sedadlech, k nimž zval dutým hlasem tom-tomu náš bubeník Břeťa, a jež zahajoval br. Akela svým vzýváním Velkého Ducha! „Orlí péra" udělená na sněmech večerních svědčila o celodenní práci a zájmu o přírodu. Bylo mnoho poznáno, mnoho vyzkoušeno. Nejraději si junáci vyřezávali tatranské hole. Br. Eis postavil lesní soustruh, br. Nepomucký zálesácký svícen. Svoje skizzy a zápisky z pozorování přírody bratři přinášeli na večerní pow-wow. Provedli jsme obřady „tabů” a zasvěcování do junáctví, kterým přijato za junáky a členy sněmu několik našich nováčků. Každému bylo projíti sedmi zkouškami, zkouškou bystrého zraku, dobrého čichu, bystrého sluchu, rychlé nohy, opálené kůže, svižného těla a dobrého putovníka. Na pow-wow. jsme se shodli též na sedmi zákonech péče o zdraví, které každý junák bude povinen zachovávati (uveřejníme je jinde). Tři hoši měli svoje vigilie v lese, proživše celou noc o samotě v horách vzdáleni tábora a dvěma pak udělil sněm obřadně jména, br. Kájovi a br. Akelovi. Táborem získali jsme si nové bratry na Slovensku a to v Dolním Kubíně a v Báňské Bystřici.

Totemový kůl a kamenná sedadla v táboře pod Smerchovicou.


Tábor pod Tejřovem. Berounské „Děti Živěny“ objevily krásné zátiší Oupořského potoka pod zříceninami hradu Tejřova — tábořili tam prvně v červnu r. 1912. Od té doby sbořené stěny zasmušilého hradu rok co rok vesele rudnou odrazem plápolajících táborových ohňů našich zálesáckých junáků. Část této oblasti stala se přírodním parkem, měla by být pojata v ochranu celá, poněvadž nejen rostlinstvo, ale zejména drobná zvířena motýlů a brouků jest zde úžasně bohatá. — Letos zde prožil v pozorování přírody svůj tábor „Lučané“, lounský kmen zálesáckých junáku. 18)

Tábor pod Zvíkovcem, Berounští Psohlavci a Chodky našli si letos ideální tábořiště na krásném ostrově „Dávné Touhy“, jak jej nazvali, v nádherném, světem zapomenutém zákoutí křivoklátských lesů. Tábor si zřídili tak, jak jej líčí Seton v „Duchu lesů“. Počet tábořících se stále měnil, (bylo nás kolem 30, 20 hochů, 10 děvčat) poněvadž počasí bylo velmi nestálé. Stálými dešti zmohutněla Berounka tak, že bylo velmi obtížno dostati se na některý břeh. Odjížděli jsme po 20 dnech neradi, utěšujíce se nadějí, že příštím rokem utáboříme se tam zase. Tábor povzbudil všechny starší skauty k nové práci a nováčci odcházeli odtud nadšení pro krásné ideály skautské. M. K.

Tábor u potoka Střimelického u Chocerad měl v červenci III. kmen pražský. Přes to, že počasí nebylo nejpříznivější, byl průběh tábora uspokojivý a bohatý řadou nových praktických zkušenosti.

Tábor na říčce Střele zřídili si plzeňští skauti. Vzniklo zde mnoho prvotin básnických našeho mladého barda Jindry.

Šumavou potulovali se „Psohlavci“ příbramští, I. kmen pražský a kmen Tolstého. Příbramští tábořili též u Žofinského rybníka v Brdech.

Slovenskem, Vysokými Tatrami, Nízkými Tatrami a údolím Váhu, až do Bratislavy a na památný Děvín putovali junáci Petra Chelčického po svém společném táboře s Králové Hradcem a Prahou pod Smerekovicou. Krásné jsou vzpomínky na sesterskou Slovač! Ú.

Z NÁČELNICTVA ZÁLESÁCKÉ LIGY.

Ústřední rada zasedala 27. srpna. Usneseny různé opravy v administraci, přijímání noví členové, sjednán byl program na zimu, odhlasovány nové legitimace, stanoveny definitivně odznaky, řešena otázka kroje.

Nově zapsané kmeny: III. kmen Praha, IV. kmen Praha; Škvorec; Žebrák; Čes. Budějovice; Brno; Přerov; Moravská Ostrava a Vítkovice. Kromě toho založen zahraniční kmen v Drážďanech.

Vůdcovské diplomy obdrželi bří: J. Fořt (Ašant), V. Šnebergr, Al. Koranda v Plzni, Prokop Koudela v Berouně, Miloš Vejchoda a Jaroslav Žahourek v Jindř. Hradci.

Bojovníkem věku chlapeckého byl na sněmu Obce 4. června 1922 slavnostně prohlášen na základě prokázaných 42 „orlích per“ Pravdomil Svoboda. Jest to první náš bojovník. Kéž ho následuje řada jiných rychlejším tempem.

Výroční sněmy volební v družinách, kmenech a jednotách konají se v měsíci září a říjnu po prázdninách, kdy začíná nová intensivní práce rekonstrukční. Mnohé kmeny nám již výsledky oznámily. Neopomeňte po nových volbách hlásiti stav družin, kmenů a jednot náčelnictvu Obce úředními „Žádostmi o zapsání“ dle org. řádu Zálesácké Ligy. Pošle je za 50 h jednatel. Po zaslání dostanete „Zakládající listinu“. Bez tohoto úředního uznání neplatí členství. I nově přijaté družiny a kmeny musí se takto hlásit. 19)

PUBLIKACE.

Přírodou a životem k čistému lidství. Příručka českých junáků. Napsal Miloš Seifert. Vydalo Dědictví Komenského v Praze. Jediná kniha našeho skautingu psaná duchem zálesáckým.

Z posudků vyjímáme:

„V knize Seifertově dosavadní literatura skautská vrcholí. Jeho příručka daleko předstihuje vše, co dosud v oboru tom vyšlo česky… K pokusům je vodítkem nepřekonatelným. Plna podnětů, svěžích a hlubokých myšlenek, prozářena jasem a láskou, zároveň příručka i kniha vzdělavací, poučná i umělecká… Jest nejkrásnější knihou pro české skauty.“

(Dr. E. Chalupný v časopise „Sokol“ 1921)

„Studánka vody živé…“ („Dílna Lidskosti“ Brno).

„Br. Seifert podal nám dílo vynikající kouzlem osobnosti a osobní kultury umělecké i mravní. Nikdo neupře knize té krásy slohu a čisté víry v dorost i dobro. Taková kniha se odkládá s radostným vědomím, ze je ještě dosti lidí ušlechtilých a nezištných".

(Dr. Hořejší v „Sokolici" 1921)

Pro své junáky opatříme knihu za 25 Kč. Krámská cena 36 Kč.

Duch Lesů. Zpověď E. Th. Setona, Podstata Zálesácké Ligy. Přeložil Miloš Seifert. Malá knížka velká obsahem. Nikdy ještě nikdo nenapsal článek, který by skauting osvětloval s tolika stran a tak hluboce jej oddůvodňoval, jako jeho zakladatel v této úchvatné své Zpovědi. Připojen portrét a životopis básníkův, jakož i návod k zajímavým hrám smyslovým, Pro zálesácké junáky za 4 Kč, jinak 5 Kč. Kniha vyšla jako I. svazek Knihovny Federace Čs. Skautů.

Otevřený list skautům od Frederika van Eedena. Přeložil Miloš Seifert. Neslyšeli jsme ještě tak odvážné kritiky skautingu. Holandský básník van Eeden upozorňuje na povrchnost Baden-Powellova systemu a na mravní konflikty, do kterých myslící junák se musí dostat. Začíná skepsí, končí velkolepou nadějí v poslání junáctví a rýsuje několik směrnic, které mohou skautingu dát obrovský sociální úkol. Kniha vyšla jako II. svazek Knihovny Federace Čs. Skautů.


Čtěte br. Dr. Alex. Baťka knížky Převýchovy národní. Objednejte si román „Ocelové paže“ a „Čarovnou věž“. Zasahují svým vypravováním často do života skautského a budou vám dobrým povzbuzením na cestu života. Svým odběratelům opatříme oba díly za 20 Kč místo 28 Kč. Ostatní publikace s 10% slevou. Seznamy zdarma, kdo o ně napíše.

20)

ZÁLESÁCKÁ LIGA ČESKOSLOVENSKÁ
Československá Obec Junácká Psohlavců a Horních Chlapců
Miloš Seifert, náčelník — Praha II. Salmovská 16.
Jan Böhm, jednatel — Praha-Michle, Havlíčkova 239.

Říjen — měsíc padajícího listí, I. č.

Zálesácká Liga Čs. — Dopis E. Th. Setona — Deset let našeho junáctví — Seton, Kouzelné svítilny — Kodym, Zkouška kamenného věku — Zachovej si zdraví — Říjen, měsíc padajícího listí — J. Naumann, Teskno života — Vesnice na stromech — Gufa (Bombay), Maugli, vlčí hoch — Junák ochráncem přírody —— Gama, Medvědi — Proč jsme nevstoupili do Svazu (Jindř. Hr.) — Knihy — Jak žijeme (tábory)

Z náčelnictva Z. Ligy.

Obálka: Z Federace Čs. Skautů — S kým spolupracujeme — Naše publikace — Obsah.

Obrázky k tekstu: Dům na stromě, Kamenné nástroje, Totemový kůl.

Obrazová příloha: Larsson: Při práci.

Titulní list maloval Ladislav Havránek.


THE WOODCRAFT LEAGUE OF CZECHOSLOVAKIA

Miloš Seifert, President and Chief — Praha II, Salmovská 16.

Jan Böhm, Executive Secretary — Praha-Michle 239.


The fire of woodcraft” no. 1. October, falling leaf moon (contents): The Woodcraft League of Czechoslovakia — A letter from E. Th. Seton — Ten years of our Woodcraft — Seton, The fairy lamps — Kodym, The test of stone age — Keep your health! — October, falling leaf moon — J. Naumann, The melancholy of life — Gufa (Bombay), Maugli, a wolf-boy — The Woodcraft Boy protects the nature — Gamma, The bears — Why we joined not the Boy Scouts Association in Praha — How do we live: Our camps. — From the Headquarters of The Woodcraft League of Czechoslovakia.

The cover: From the Federation of the Scouts in Czechoslovakia — The organisations, which we work with — Our publications — Table of contents.

Illustrations: The tree-house of South Sea Islanders. Stone implements of prehistoric people. The totem pole in the camp of Smerekovica.

Separately: At the work, by Ch. Larsson.

The cover designed by Ladislav Havránek,


Do příštího čísla pro nedostatek místa byly odloženy příspěvky:

spisovatele Gamy, prof. Dr. Alex. Baťka, univ. prof. Dr. K. Kaviny, univ. prof. Dr. A. Šimka, ředitele Fr. Krcha.


Vatra zálesáckého junáctví, Měsíčník Zálesácké Ligy Československé (Psohlavci). Vychází počátkem každého měsíce mimo červenec a srpen, ročně 10 čísel. Číslo (12 str.) za 2 Kč, předplatné na půl roku 10 Kč. Redaktor Miloš Seifert, Praha II. Salmovská 16. Administrace Jarka Veselá, Praha-Michle, Havlíčkova č. 239. Nákladem Zálesácké Ligy Čsl. Tiskne Beníško a spol., Plzeň.