Výři

Z thewoodcraft.org
Přejít na: navigace, hledání
Okroužkovaný výří bojovník
Pár malých puštíků nachystán ke kroužkování

Jezdíme rádi se ženou na jedno moc oblíbené místo. Je to zastrčený kout s celkem málo porušenou přírodou a my si sem pravidelně několikrát do roka jezdíme, jak se říká „dobít si baterky“. V zimě, zhruba v této době se tu dost často stává, že se v nedalekých skalách ozývá houkání výrů. Musím říct, že je v tom kus úžasné poezie, když stojíte za mrazivé noci v zasněženém svahu, nad vámi září Orion se svojí hvězdnatou družinou a do tmy se tajemně ozývá jejich hluboké houkání.

Máme kamaráda Tomáše, který je ornitologem srdcem i duší. Díky jemu jsme už měli několik zajímavých zážitků z kroužkování ptáků. Kromě zpěvných ptáků jsem měl možnost pomáhat při kroužkování mladých puštíků.

S Tomášem jsem konzultovali i tyhle naše zážitky ze sovích koncertů a dozvěděli jsme se, že právě v téhle době probíhají výří námluvy a jestli se zde ozývají pravidelně, je celkem možné, že tu někde budou mít i hnízdo. Slovo dalo slovo a my se v polovině února odhodlali k zajímavému experimentu. Vypravili jsme se ke skalám vybaveni přenosným magnetofonem. Bylo mrazivé ticho a nic se neozývalo. Z kazety jsme do tmy pustili nahrávku houkajícího výřího samce a jeho samice. Odpověď však žádná. Po chvíli jsme to zkusili znovu a pak ještě jednou. Zase nic. A tak stále dokola. Už jsme to chtěli zabalit, když tu se náhle z velké dálky přeci jen ozval výří hlas. Mezi námi třemi zavládlo vzrušení. Pro jistotu jsme se stáhli pod koruny borovic a pak opět zapnuli magnetofon. Tentokrát se odpověď ozvala daleko blíže. Teď už Tomáš bezpečně rozeznal, že přilétající jsou dva a patrně se jedná o pár. To už jsme se radši přestali úplně hýbat, jen abychom se neprozradili. Naši lest s nahrávkou jsme museli ještě několikrát zopakovat, až najednou jsme proti hvězdnaté obloze zahlédli siluetu letící sovy. K našemu překvapení se usadila přímo na borovici nad námi. Na nějakou chvíli jsme magnetofon vypnuli. Samec houkal a poletoval v okolí. Poslední spuštění kazety, tentokráte specielně s hlasem samice, rozčílilo naší paní výrovou natolik, že se rozhodla svoji nepříjemnou konkurenci jednou pro vždy zahnat. Celkem dost prudce se vrhla směrem dolů. Nějak jsme se při pohledu na rychle se blížící velké obrysy jejího těla neudrželi v klidu, zpanikařili jsme a rychle se přikrčili k zemi. Když pod sebou zahlédla tolik pohybu, rychle změnila směr letu a s hlasitým nadáváním a praskotem větviček zmizela korunami stromů za skálu. Raději jsme ji pak už dalším přehráváním neprovokovali. Usoudili jsme, že tohle byl dostatečný důkaz obrany jejího teritoria a že by byla chyba zbytečně pár rušit v blízkosti hnízdiště. Pro ten večer vše skončilo a my pak už jen s nadšením plánovali co dál. Tomáš kalkuloval, kdy patrně dojde ke snůšce vajec, jak dlouhá bude doba sezení a pak nakonec odhadl, kdy asi tak by už mláďata mohla být na světě. Chtěl se totiž pokusit je okroužkovat. Uvědomovali jsme si, že by nebylo vhodné rušit výry v době sezení na vejcích a tak jsme raději pro jistotu posunuli termín návštěvy až na přelom dubna a května.

Někdy na začátku května jsme se opět vydali ke skalám. Tentokráte jsme byli vybaveni i trochou horolezeckého náčiní. Předpokládali jsme, že výří hnízdo bude někde na skalách v těžce přístupném terénu. Pátrání ale nebylo kupodivu příliš složité. Úplnou náhodou jsme spatřili tiše odlétat samici a pak už bylo celkem snadné hnízdo dohledat. Nakonec jsme lano ani nepotřebovali. Hnízdo, tedy spíš jen mělký dolík na zemi v hrabance, bylo přilepeném na malé plošince u skály. Dalo se k němu celkem pohodlně dojít. Našli jsme v něm tři bílé a jen trochu ochmýřené kuličky malých výrů, kteří se choulili k sobě.

Na plošině kolem leželi zbytky králíka a lysky a i dva zatím netknutí hryzci. Udělali jsme jen pár fotografií a jelikož Tomáš usoudil, že mláďata jsou na kroužkování ještě malá, rychle jsme prostor opustili.

Další návštěvu jsme uskutečnili až za tři neděle. S napětím jsme se opatrně blížili k skále, trochu jsme měli obavy, zda už náhodou mláďata nevylétla. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v hnízdě našli jenom dvě. Po třetím nebylo ani stopy. Za těch pár dní ti dva však pěkně vyrostli, také peří už bylo daleko větší a mělo tmavší barvu.

Starší z nich v sobě měl značně srdnatého ducha, syčel na nás, klapal zobákem a s pomocí křídel dělal „velká ramena“.

Všude na římse bylo dost různého peří a srsti, ale oproti minule se tu nepovalovala žádná potrava do zásoby. Tentokrát už došlo i na okroužkování. Ty kožené rukavice, které si na to Tomáš vzal, se celkem hodily. Pařátek obzvláště toho většího výrečka neúprosně drtil cokoliv jste mu podstrčili. Pak jsme ještě udělali pár dokumentačních snímků a rychle jsme opustili hnízdo. K našim trofejím tentokrát patřilo i několik pěkných výřích per. V nedalekém svahu jsme narazili na docela velké množství sovích vývržků. Sbírali jsme je do sáčku a pak se odpoledne pustili do jejich rozebírání. Uvnitř byly kromě srsti či peří i drobné kůstky. Ty jsme dávali stranou a podle nich pak pomocí speciálního klíče savců určovali složení výří potravy. Většinou se jednalo o různé druhy myší a byla tam i jedna čelist z veverky. Pokaždé, když jsme se vraceli domů, byli nadšeni tím nevšedním zážitkem. Snad jen fotografové trochu trnuli napětím, zda se jejich snímky v tom šeru podařily. Naštěstí však vše dobře dopadlo a tak se i vy můžete pokochat krásnými záběry. S blížícím se jarem si občas vzpomenu, zda se i letos na výří skále odehraje další díl toho přírodního koloběhu.

Poznámka: Fotil Béda se Zdenkou

Publikováno 19. února 2014 na bushcraft-portal.sk