… v pěti vteřinách a první otázkou bylo: “Smíme tu hulákat?”
“Hulákat? Ovšem, třeba si plíce vykřičte, chcete-li.” I dali se do toho. Sousedé mi pak říkali, že to bylo slyšet na dvě míle odtud a já tomu docela věřím.
Druhá otázka byla: “Můžeme se svléci?”
“Jistěže, ze všeho, co na sobě máte!”
A bylo mi velmi milé, když jsem je viděl, jak všecko shazují a skáčou do jezera, neboť tam nemohli nadělat velké škody, kdežto, kdyby se potloukali po lese, nevím, jak by to bylo dopadalo.
Bylo to jako bych si pozval nějaké divochy, ale nazí hoši nemohou zapálit les nebo nějak příliš poškodit majetek. Byla to pouze část toho, co se mělo dít. Chtěl jsem, aby se nejprve vybila jejich živočišná energie.
Když bylo šest hodin, začalo se stmívat. Chlapci byli unavení a hladoví. Táborový oheň už plápolal. Kuchař svolával divochy hlasitým: Jídlo! Jídlo!
Chlapci se dostavili do tábora jako vojáci, oblečeni a šli si pro jídlo. V řeči Písma “přišli a jedli”. Ó, jak jedli. Takovou příležitost si nesměli nechat ujít. Bylo to mnohem lepší než doma a cpali se jako dvaačtyřicet hroznýšů královských, slupnuvše za jediný ten večer všechno jídlo, které bylo připraveno až do pondělka. Na štěstí následujícího dne byla sobota a mohli jsme se znovu zásobit.
Tábor se sytil od šesti do sedmi. Poté unaveni, nasyceni a šťastni leželi kolem plápolajícího ohně připravení k nové a klidnější zábavě.
Vím něco o divoších. A chlapci byli stejní jako oni. Chcete, abych vám něco vyprávěl? – zeptal jsem se.
V odpovědi bylo více hrubosti než zdvořilosti, ale byla pochopitelně ..text pokračuje
