Nač tu omezovat volný vývoj věci, kterou nelze nadiktovat, která musí vyrůst ze života samotného? Od jednotlivce a ze společnosti musí vyrůst. Nelze věc rozhodnout debatami na sněmech celé Ligy, jak už se častěji ukázalo. Každý má svůj rozum, každý chce něco jiného. A je to v pořádku. Dokud se nenašla hrstka lidí, kteří chtějí totéž, kteří spjati jsou týmiž ideály, není to ještě kmen v pravém slova smyslu. Až se sejdou „v duchu a v pravdě“, pak jistě vytvoří také svůj umělecký směr.
A tak zdá se, máme-li všemu svému členstvu říci něco určitého o kroji, jsou to v prvé řadě rady negativní. Proti nevkusu musíme brojit vždycky. Už před lety zavrhli jsme na sněmech Ligy „skautský klobouk" a varovali před uniformou skautů. Předně my nejsme skauty a nám kroj ten nepřísluší, za druhé je to kroj amerických vojáků a za třetí jest nevkusný, směšný, pro malé chlapce zejména. Stejně se divím, může-li někdo nositi všeobecně užívané skautské pásy s přezkou „junák český skaut.“ Kam se tedy vlastně hlásí? Či může woodcrafter takhle světu lhát? Třetím příkladem nevkusu jsou šátky na krku. Mohou býti praktické takové velké šátky, ale pak patří do lékárničky a ne k dekoraci kabátu.
Ani se nechci už zmiňovati o vojenských čapkách a legionářských baretech, které také u nás leckde nosili. Nač ty starosti s pokrývkou hlavy? V létě chodím prostovlasý, v zimě není nad čepici. Kdo chce nosit klobouk, pořídí si šitý látkový klobouk, takový nosí i Setonovi chlapci.
Stvoříme si nějaký vlastní svůj kroj mimo obřadné roucho, kroj vycházkový?
O tom píše Juraj toto:
Co vyžadujeme od kroje? 1. Aby se nám na první pohled líbil; 2. aby na něm byly odznaky junáckých hodností.
1. Líbivost kroje, prostota, výraznost, ušlechtilost tvaru i barvy musí vyhovovat našemu slovanskému cítění vytvořenému bohatou tradicí.
2. Odznaky junáckých hodností musí být v souladu se základním střihem i barvou kroje. V tomto směru jsme úplně bez tradice — neboť u nebojovných usedlých kmenů slovanských se nic takového nevyvinulo. Napodobujíce částečně způsob života Indiánů, přejímáme dosti z jejich výrazné symboliky.
Jde tedy v podstatě o komposici ze slovanských a indiánských prvků. Zní to snad velmi odvážně, ale ve skutečnosti není tu žádného protikladu.
Určitá stupňovitost (v ornamentální bohatosti, kterou nahradíme bohatostí symbolickou) je i u krojů slovanských. Převážně je znakem majetkových poměrů hmotných (nepřímý důsledek práce), u Indiánů množství činů (přímý důsledek práce). Nahradíme tedy prostý ornament slovanský ind. symbolem.
Základem kroje navrhuji košili slovanského kmene z našeho území, který nejintimněji žil a dosud ještě mnohde žije s volnou divokou přírodou, kmene pastýřů — moravských Valachů. Střih její je vyzkoušený a ustálený staletími.
Výzdoba: Na nízkém límečku místo orn. pásu přišita byla by stužka v barvě věku (konci by se límeček svazoval).
