„Pozdravujeme jaro! Vítáme netrpělivost duší,
třesení křídel zesílených, odvahu zraku zjasnělého!
Nekonečnosti čekají na nás, jiná, slavnější jara,
věčností hřmící písně — vysvobození.“
Otokar Březina
Svou přirozeností člověk bezděky resonuje na události v Přírodě. Jsme strženi tím, co její ňadra rozechvívá. Jest to odvěký hlas prapůvodu lidského, který ozývá se v nás z jara, a kdo má nezkažené pudy. jest prvým jarním dnem dotčen více a hlouběji než všemi možnými politickými událostmi.
Tady mluví tajemné síly, jež probouzejí hmotu k zázračnému rozpuku života. To je ten život, který žijeme také my ve své tělesné schránce, a proto buší jaro tolik na naše smysly.
Proudy božství mohutným přílivem dotýkají se duše člověka osamělého uprostřed rozkvétajících lučin, zpívajících hájů, věčně mladých potoků…
Otevřte se jim a uvědomte si, že jste jeden celek se vším, co vás obklopuje.
Očistěte se čerstvým vánkem našich luhů a probuďte v sobě uvnitř nové síly, zapudivše vše, co vás strhovalo zpět, tak jako zapuzena byla zima zlá.
Řekněte si, letos musím stoupat k Ideálu — a to nebude možno, než odevzdáte-li se Moudrosti Lesa, tomu velikému vnitřnímu hlasu, jenž je teď nejvíce slyšet tam, kde je velebné ticho samoty.
Miloš Seifert
