Stránka:vatra-28-2.djvu/9

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka nebyla zkontrolována


JAK VZNIKLI „WOODCRAFTERŠTÍ INDIÁNI“

Vypravuje Ernest Thompson Seton.

R. 1900 jsem byl tak šťasten, že jsem mohl uskutečniti sen svého života — sen, jenž jest společný devíti lidem z deseti. Měl jsem jmění i příležitost, že jsem koupil malou opuštěnou farmu nedaleko Nového Yorku. Stal jsem se tak majitelem divokého lesa s kopci, skalami a stromy, několika malých lučin a krásného potůčku, jenž vtékal do bažinaté olšiny. Bažinu jsem proměnil v jezírko a udělal jsem z krásného toho místa ráj ptactva a divokého života.

Vystavěl jsem lacinou chýši a kolem místa jsem postavil neproniknutelný plot z drátěné sítě tři metry vysoký a nahoře ukončený ostnatým drátem.

Tu chtěl jsem ztrávit většinu svého života. Zde jsem chtěl se pokusiti o pěstování a zachování mnoha zvířat. Jásal jsem, že mám svůj divoký les. Měl jsem za to, že jsem jeho majitelem.

Avšak kluci v sousedství byli jiného názoru. Byl jsem vetřelec, cizinec. Ohradil jsem území, kde oni po celé generace sbírali oříšky, potulovali se, dělali ohníčky a pásli. Znemožnil jsem všem obyvatelům v okolí chodit sem střílet, neboť bývali tu veverky a bažanti.

Chlapci vyhlásili válku. Rozhodli se, že mne vystrnadí. A jejich způsob, jak mne dostati odtud měl záležet v tom, že mi udělají horkou půdu pod nohama. Rozbili můj plot, zabili má zvířata, malovali sprosté obrázky na moje vrata. Po celé léto jsem musel opravovati plot, nahrazovati zvěř a znova natírati vrata. — Myslel jsem, že trpělivým neodporováním zvítězím. Avšak nemělo to viditelného účinku. Noční pustošení se opakovalo.

Jedné soboty pozdě v létě, když jsem právě byl zaměstnán malbou spousty obrázků, slyšel jsem, jak tlupa kluků se blíží. Šel jsem k nim a řekl jsem: „Nevím, hoši, kdo pomaloval tato vrata a nepřeji si toho věděti. Avšak víte—li to vy, žádám vás, abyste mu řekli, aby toho nechal. To mu neposlouží k dobrému. Musím vrata stále znova natírati a už toho bylo více než dost.“

Kluci se chechtali, vtipkovali, hvízdali a šli dále.

Druhý den ráno vrata, kůly a blízké stromy a skály byly pomalovány novými urážlivými a neslušnými malbami, s nápisy, jež jim dodávaly osobního rázu, a z nichž vycházelo najevo, že jsou výplodem jedné myšlenky a jedné ruky. Takové obrazy a nápisy, že ani noviny by je neotiskly.

I poznal jsem, že neodpírati by bylo chybou.

Měl jsem v městě řadu přátel, kteří také měli venkovská sídla. Jeden z nich, zkušený muž, mi radil toto: „To jest docela jednoduché, co s kluky: schytejte je a pošlete nejhorší z nich do vězení."

Tato rada mne trochu zarazila. Odpověděl jsem: „Vpáliti znamení zločinu za chlapecké šprýmy! Udělati z řady chlapců vězně za něco, co jsem v jejich věku snad dělal také! Nikoli," řekl jsem. „Neodporování a osobní domluva se mi neosvědčila. Pokusím se nyní o něco jiného. Začnu s trochou hypnotismu.“