Toho dne šlo vše jako na drátku. Ráno všichni hbitě vstali, umyli se, vykonali ranní cviky a odebrali se po svých pracích. Každý konal svou službu přesně a svědomitě, ale přesto s podivným ruchem a zmatkem. Proč to? Večer má býti poslední táborový oheň. Každý se snaží, aby mu místo v táborovém kruhu nebylo odepřeno. Celé odpoledne jest věnováno sbírání dříví. A když se schyluje k večeru, jsou již připraveny tři velké hromady paliva pro táborový oheň.
Sluneční koule zapadla do temných hor. Po táboře se rozložily šedě fialové stíny. Zatím co západ dohasínal, vycházel na východě jasný měsíc a lil své stříbro po celé krajině. To byla příhodná chvíle pro táborový oheň. Všichni v plné výzbroji zasedli v táborový kruh. Když přišel vůdce, přistoupil ohnivec k slavnostní hranici a zapálil ji. Nejdříve se vyvalil šedý dým, ale brzy nato pronikl jasný plamen k nebi, posetému hvězdami. Bylo ticho, přerušované jen sykotem hořících větví. Kdesi zahvízdal z hnízda drozd. Z lesa ozývalo se houkání sovy. Všichni seděli kol ohně v slavném tichu. Plamen vrhal na naše tváře roztodivné stíny a světla. Zdálo se nám, jako bychom splývali s celou přírodou — tak na nás působilo ticho spících hor.
Konečně vůdce promluvil. Loučil se obřadně s místem, kde jsme byli po dlouhý čas šťastní a spokojeni. Připomněl nám práci, která nás očekává po táboření. Nato bylo opět hluboké ticho. Jen od potoka zaléhalo šplouchání vln a šplíchot plovoucí vodní myši. Nad ohněm mihl se netopýr pomatený tím světlem. Potom v pravidelných přestávkách každý promluvil, co cítil, že musí povědět ostatním. Ale přesto bylo málo řečí, neboť všichni si vážili ticha městským hochům tak žádoucího.
Och, jak to bylo krásné dívati se do jasného ohně. Chvíli byl jasně červený a žlutý, brzy bílý. Chvíli se zatemnil a utlumil vrstvou dříví, brzy zase jí pronikl vesele plápolaje. Tak jsme seděli bez pojmu času dýšíce a sytíce se sladkým tichem. Konečně vůdce pokynul a my všichni zapěli jsme píseň rozloučení. A do temna tmavých lesů zaléhala píseň devíti srdcí nadšených matkou Přírodou.
Východ pomalu růžověl. Všichni se odebrali na lůžko. Táborový kruh ztemněl a zčernal, jen tu a tam nějaká jiskérka proskočila. Země se chvěla pod slabými paprsky úsvitu v očekávání dne. A za plátěnými stany spalo šťastně devět hochů, kteří prožili snad nejkrásnější okamžik svého života.
.
| ⁎ |
