vejce snesena a paní špačková začla sedět. Když ona seděla na vejcích, špaček jí nosil, čeho potřebovala. Pak sedal na budce a zpíval jí. Bez, který rostl pod budkou, zatím rozkvetl a nahoře v budce nastal také čilý život. Dne 4. května vylíhli se mladí špačci. Staří ihned se starali o své mladé pokolení. Špaček i špačková se mohli přetrhnout, jak mladým snášeli potravu. Krmili je žížalami, ponra- vami, mouchami a různým hmyzem. Co se staří lopotili, mladí jen se pohodlně v budce roztahovali, křičeli, pískali a otvírali zobáky na hmyz, který jim staří přinášeli. Takové opatrování mladým ovšem svědčilo a proto rychle rostli. K večeru usínali mladí špačci pod ochranou matky. To bylo vždy kolem sedmé hodiny a starý špaček ještě zpíval. Ale dlouho tento život netrval. Mladí sílili a sílili, až zesílili docela. Dne 19. května mladí byli pryč. Odlétli jako všichni mladí a začali se učit žít na svou pěst. Pak se přidružili k mladým z ji- ných hnízd a vytvořili hejna, aby si společně hledali potravu. Staří si zatím odpočinuli po takové práci a připravovali se zase k hníz- dění. Ale sousedova budka se jim asi znelíbila a poněvadž našli asi jinou, lepší budku, odstěhovali se jinam.
Vybral jsem tyto „Špačky“ z „Lovu“, časopisu smečky Čer- ných vlků v Příbrami, kde byl čl. v čís. „Léto“ doprovozen takto: „Článeček „Špačci“ psal Líbek, autor „Pozorování zvířat“, z kterých v „Lovu“ bylo pozorování „Jiřičky“ a ve „Vatře“ oti- štěno „Kosí hnízdo“ pod názvem „Mé pozorování“. „Špačci“ jsou zde přepsáni téměř přesně dle originálu, se všemi příkrasami a mohutnými rozmachy, na jaké si takoví jedenáctiletí autoři potrpí.“ „Špačci“ jsou krásným výsledkem detailního, pečlivého pozo- rování a studování. Jsou v nich přesná data a proto se velmi svou živostí liší od povídání, jaká se dělají o jaře ve škole. Hle, jaro, ale jak konkretně viděné a žité. Žité! To je velké slovo a před- stavíte-li si jedenáct let, malou postavičku Líbkovu s pokyvující a rozumující hlavičkou, a milýma, rozzářenýma očkama, musíte projevit respekt. Současně je to ukázkou, co znamenají Setonova orlí pera v praksi. Woodcraft vede ne k závodění, ale stoupání, nedává.od- měn, ale udržuje v mládeži zájem o živé věci, o život sám v jednot- livostech, různých celcích i jeho plurálu samém a tak přivádí ji k tomu, aby sama na konkretních výsledcích své vlastní práce po- zorovala krásu zušlechťování života a byla právě těmi vlastní ná- mahou dobytými fakty uspokojena z cesty vykonané a povzbu- zena k stoupání výš. Není mládí, vedené Woodcraftem, silné, krásné, pravdivé a plné lásky? AVVVVVVVVVVVVVVA 21
