PŘÍRODA NA PODZIM
Říkají, že příroda umírá, ale není smrti tam, kde je věčný život a jisté vzkřísení. Stále živé kouzlo přírody se objevilo v novém kouzle přípravy k zimnímu spánku. V lese, kde je rušivých vlivů člověka nejméně a vše živoucí podle svých zákonů dýchá, směje se a teskní, nastala dohra velkolepé slavnosti. Stromy i keře před svým zánikem zazáří v teplém ještě slunečním svitu veselými barvami nesčetných variací. Vaši známí, nemluvní a klidní, jasan v aleji, lípa na stráni a dub velikán divně na Vás zírají, že ani nepoznáte, jak zkrásnily svůj vzhled, aby získaly Vaši novou lásku. Procházka svítícím zlatem, které zahořelo při svitu slunce, je cestou do neznámých krajin pestrých barev. Celá sbírka barevného listí je jenom zlaté zrnko nekonečných pokladů učící, jak je krásný ten a onen strom či keř. Pojďte na slavnost loučení do lesa, kde pod duby starci veselá mláď hýří v barevných řízách a učte se věřit, že poznání těchto krás je štěstí života. Vizte radost dětí z barevného listí a poznejte, že radost z přírodního dění byla největší radostí člověka, než ve společnosti s ostatními onu lásku ztratil. Les ukázal se v nekonečném bohatství barvy a formy. Vzplanul zlatem a jenom věčně zelené, nyní temně modré smrky ve žluti habrů a bříz vábí zrak. Zlato bříz nad ořešnými květy střásá vítr. V nadšení stojí milenec přírody pod dubem, jehož uschlé větve a obrázek zarostlý v kůře svědčí o vážnosti a stáří. Je už bez listí starý mohykán stojící v barevném mlází. Je dosud živo v prvé jeseni. Červenku v chumáči zralých ostružin, brávníky na daleké pouti v houštinách u vod, dlasky a jikavce v habří nalezne pátravý zrak. Divoké husy v klínovém šiku směřují k jihu a zkušený sluch za noci poznává jejich volání.
V lese a zahradě je doba zrání. Ovoce, nejšlechetnější výživa lidského těla, je zárodek lásky ke stromu.[1] Sadem vede cesta k domovu. Malé mráčky jsou roztroušeny po obloze jako závoje ostrých kontur. Pod nimi svítí zelené světlo na obrysy dálavy. Počkej, až tryskne plamen slunce a nastane zahájení velkolepé podívané. Temný mrak se převalí, nebe zaplane výhní žlutého světla a tisíce mráčků vzplane jako vznícené ohně na horách. Zjasnil se daleký obzor, barva lesa a polí zhoustla, jakoby bylo možno pohlédnout do dílen přírody. Svatá chvíle! Pomalu noří se slunce v temný mrak a duše loučí se se štěstím dne. A šeptá modlitbu večerních díků —
U nás na skalách vše teď hýří nejpestřejšími barvami, ale není už tam tak živo, jako v létě. Ve vzduchu nepoletují hejna mušek, motýlů a jiného hmyzu, v trávě neplašíš kobylky, ptačí zpěv už nezaznívá z lesa. Jen tu a tam vyběhne vyplašený zajíc nebo vylétnou koroptve.
