„A že je bílý jako my?“
„Obrací prsty na nohou ven, když jde — to Indián nikdy nedělá“.
„A že puška jeho je krátká?“
„Všiml jsem si místa, kde hlaveň odřela strom, když ji oň opřel.“
„A že pes jest malý?“
„Podle jeho krátkých kroků.“
„A jeho otupený ocas?“
„Viděl jsem otisk tohoto tupého ocasu v prachu, kde seděl, když jeho pán šel za mou zvěřinou.”
A Indián spěchal, aby chytil člověka, jejž nikdy neviděl, ale o němž smělé jeho zraky ho dosti poučily.
Pozoroval; pozoroval pečlivě. Ale což jen rudý člověk má dovést pečlivě pozorovat? Všichni to máme umět. Chlapci a děvčata také? Zajisté, chlapci a děvčata také. Svět, ve kterém žijeme, není jako vězení, ve kterém čtyři stěny a zamřížovaná okna a nábytek jsou stále stejné. Svět se mění den co den a lidé se mění a my měníme své místo ve světě a jeviště jest stále nové. Líní hoši se nenamáhají, aby dali pozor, povšimli si, pozorovali, zapamatovali si. Nevidí velkého kamene na své cestě a zaklopýtnou oň; nevidí přibližujícího se mraku a promoknou; nevzpomenou si, že je dnes středa a že krámy jsou odpoledne zavřeny (v Anglii) a vydají se na dalekou cestu marně; nepovšimnou si, že matka je bledá a unavená a křičí a lomozí a působí jí zbytečnou bolest.
„Och, jest tak těžko stále dávati pozor!“
Opravdu, tak těžko? Proč? Viděl jsem děti hráti si hru na „pozorování“ a velmi je to bavilo. Vzpomínám si, jak družinka hochů a děvčat se bavila o vánocích, že vešli do pokoje a podívali se na předměty na stole na minutu; a pak, v jiném pokoji, napsali, co si zapamatovali. Měli z toho velkou radost; smáli se a řehtali; a tleskali jak mohli, když Amy Edwards je všechny překonal tímto podivuhodným seznamem: „Míč, cukr, peníz, jablko, citron, kartáč, lístek, zavařenina, rukavice, koláč, lahvička, lampa, mísa, omáčník, kaleidoskop, tužka, škatulka, korálky, mýdlo, louskáček, košík, bonbony, sirky, kleště, jehly, vlněný míček, náčrtník, hodinky, jehelník.“
To byla jen zábava; ale nenahlížím, proč bychom se tak neměli bavit celý život. Povím vám o malém Petrovi, jenž — když mu bylo sedm let – byl už zkušený v umění pozorovati. Jednou večer se procházel se dvěma nebo třemi kamarády svého věku. Měsíc svítil svou jasnou, plnou, stříbrnou koulí, a řídké mraky letěly oblohou, neboť vítr dul prudce. Děti volaly, jak měsíc se rychle pohybuje, neboť se tak zdálo. Ale Petr řekl, že ne, že to mraky se pohybují. Smály se a řekly, že nemá pravdu. Petr je vzal k velkému stromu a vyzval je, aby se podívaly na měsíc rozloženými větvemi. ..text pokračuje
