PŘÍRODA A BÁSNÍK.
Jsou lidé, kteří se dívají na Přírodu se stanoviska konvenčního a umělého života — z oken pokoje a pozlacenými knihami básní — sentimentalisti. A opakem jejich jsou ti, kteří se na Přírodu vůbec nedívaji, ale kteří z velké části vyrostli v ní a dívaji se z ní na jiné lidi — všichni tvrdí a prostí lidé z venkova. Jsou však také takoví, v nichž obé jest spojeno a obsaženo — velcí básníci a umělci. V nich sentimentalista jest napraven a vyléčen a zkušenosti vlasatého a zamlklého hraničára měly nějaký účel. Pravý básník ví více o Přírodě než přírodopisec, poněvadž její veřejné tajemství nosí ve svém srdci. Eckerman mohl poučovati Goethea o ornithologii, avšak nemohl-li Goethe poučovati Eckermana o smyslu a tajemství ptáků?
Duši tlumočí básník, nikoli Přírodu. Není nic v Přírodě, než to, co divák v ni hledá. Tlumočí sochař mramor nebo svůj vlastní ideál? Jest hudba v nástroji nebo v duši hudebníka? Příroda je mrtvá hrouda, dokud jste ji nezadýchali svým vlastním geniem. Začínáte s vlastní svou duší, ne s vodami a lesy; ty poskytují vám podmínky a jsou tím, co z nich uděláte. Tlumočil Shelley píseň skřivana nebo Keats píseň slavíkovu? Podali své vlastní volné, toužíci srdce. Nemůžete v lesích nalézti to, co básníci tam nalézají, dokud nejdete do lesa se srdcem básníka. Vidí Přírodu barevnými skly, vidí ji pravdivě ale s nepopsatelným kouzlem, jejž ji dodává, aureolou ducha. Strom, mrak, západ slunce, nemají žádného skrytého smyslu, který umění básníkovo by nám nepodávaly. Každý básník vyjádří jej jinak a vyjádří jej správně, poněvadž duše jest nekonečna. Příroda jest člověku vším. „Světlo, jež nebylo nikdy na moři a na zemi“ dává nám básník a jest tím, čemu říkáme básnické vyjádření Přírody.
Básník tolik nečte v knize Přírody — ačkoli činí tak také — jako spíše píše vlastní své myšlenky zde; Příroda jest stránkou a on jest písmem a ona přijímá výraz, jejž on ji dává. Ovšem básník také užívá pravd Přírody a své právo na ně vykonává tím, že je nosí domů k nám s novou a zvláštní silou — silou nadšení a zápalu. Co věda dává, jest roztaveno prudkým žárem básnikovy vášně a vrací se doplněno jeho hodnotou a duchem. Vždycky dává více než přijímal.
John Burroughs, nedávno zemřelý přírodopisec-básník byl přítelem E. Th. Setona a jedním z horlivých členů Zálesácké Ligy Americké. Své nejkrásnější studie o přírodě napsal v chýži, kterou si sám postavil a uvnitř po zálesácku zřídil ve Slabsides uprostřed nádherných lesů, Říkali mu „mudřec ze Slabsides“. Žil zde skoro po Thoreau-ovsku, tento sedmdesátiletý stařec, v místech, jež miloval tolik básník Walt Whitman. Před vchodem do své chýže umístil fantastickou mátohu — rozvětvený pařez stromu, který tu nedaleko vykopal a který pocházel z nějakého prehistorického, pohřbeného lesa. Kolem chýže měl zahrádku, která ho živila. Uvnitř nejnutnější nábytek dovedl tak si zhotoviti, že třebas byl jen z větví a klád, působil umělecky malebným dojmem, postel, knihovnička, židle z větví s kůrou. Krb byl tak dokonalý, že vůbec nekouřil a předčil tím krby velkoměstských paláců. Vše, co potřeboval — i kuchyni — si obstaral sám. Byl to typ skauta. Jako přírodopisec získal si velké jméno, hlavně svými studiemi ptactva a pak svou knihou „Divoký život kolem mé chýže“.
