TESKNO ŽIVOTA.
Lidská bytost není naprosto tak jednoduchá, jakou se zdá při nemyslivém všedním styku. Záhadno všehomíra soustřeďuje se téměř, ba vzhrocuje se v nitru člověka. Otázka účelnosti sluncí, světů a země obráží se jako v zrcadle v mysli lidské, ať již uvědoměle (nejnověji vědou), nebo pudově, intuitivně (dříve a vírou) — otázkou o účelu lidského bytí a života.
I člověk pravěký tušil jistě již podvědomě, zvláště ve smutných, nekonečných dnech nuceného zimního klidu, tyto záhady. A tento stesk jakýsi pudil jej k životu v houfech, toto teskno života je to, co podmínilo na konec vznik lidských pekel: milionových měst!
Návaly tohoto zvláštního, bezdůvodného, vnitřního teskna zažehnával člověk antický vším možným snažením, prací, uměním — než to vše se časem opotřebovávalo (v jedincích i v národech), sláblo to, pozbývalo účinnosti a tož je vystupňoval na konec v orgie.
Středověk zapuzoval tento bezměrný „stesk z bytí“, ono „hoře z rozumu“ náboženstvím, vystupňovaným až k blouznění, člověk moderní zahání je vědomým ubíjením sama sebe, skepsí, negací duševnosti, narkotiky omamujícími ducha a ničícími tělo, nebo vystupňovanou „stádností“, šíleným pachtěním společenským. A třeba i válkou, selže-li už to vše ostatní. Neboť přicházejí chvíle, kdy je lidstvu milejší skutečná hrůza a divoké ničení, než tento leptavý, neumdlévající stesk.
Panem et circenses! Chléb a zábavu, ohlušení.
Jen útlé děti, milenci v zplanutí lásky a vyrovnaní starci úplně a lidé velmi prostí (blahoslavení chudí duchem) a zvláště žijící v nejužším styku s přírodou, snad téměř úplně jsou zbavení tohoto těžce bolestného, zoufale rvavého smutku života, který honí zástupy lidí (zvláště v neděli) do hospod ke kartám a k pivu anebo na „bohoslužby“ do kostela.
Jen trvalá činnost tvůrčí, skutečné a opravdové tvoření přemáhá tento stesk, (který nuda tak šíleně naopak stupňuje), Vedle toho úzký styk s přírodou zmírňuje tuto rvavou a pustou bolestivost nitra. Tvoř, zapomeň v činné práci, ohluš se dílem rukou nebo mozku — ale tvoř jenom pro tvůrčí rozkoš. Nepracuj s myšlenkou jen na užitek a zisk z práce plynoucí, pracuj s myšlenkou na účelnost a radostnost svého díla. V životě jsou ovšem práce nejen vylučující každou radostnost ale i ubíjející svou bezúčelností a jednotvárností, ty jsou však právě jen výsledkem zvrácenosti celého lidského života.
Můžeš-li, spoj konání svého díla se stykem s přírodou. Snad tě ten úzký, zvláště osamělý styk s ní zprva ještě víc rozbolestní a rozcitliví, překonáš-li však jistý začátek, splyneš pak s jejím velikým klidem a rozvážnou odevzdaností.
Rozhostí se ti v nitru téměř nepozorovatelně klid, ba téměř uspokojení.
Drobné projevy přírody, ať je to rozvití prvních květů, nebo návrat vlašťovek, nebo szlátnutí javorového listí v podjeseni — to vše stane se ti nevyhnutelným svátkem duše, svátkem, který sice neoslavíš zahálkou a hospodou, ani planým modlením. Jen se ti rozleje nitrem ..text pokračuje
