Stránka:svitek 1925.djvu/34

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla zkontrolována


Continue from page 33

Děti měly svůj život a nebyly jim vnucovány způsoby a myšlení dospělých. Viděly hry a tance a stvořily si podle nich své. Tak žily kdysi i děti slovanské, žel, že dnes už tak nežijí.

Indiánské zkazky a moudrost starých, zkušených lídí předávala se vyprávěním. Vyprávění u táborových ohňů, jemuž naslouchaly často děti (ó, jak krásné, dokud neznali lidé nápisu: mládeži nepřístupno!), našlo ozvěnu v mysli i srdcích jejich. Často děti vyprávěly dospělým na besedách jejich samy. Jak tu rostla pamět i moudrost dítěte! Dnes dítě učí se z knih čemu nerozumí, memoruje, co vztahů k němu nemá, aby zapomínalo! Tehdy se učilo pamatovat, co celý kmen zajímalo, co bylo kusem života, co bylo národní moudrostí. A učilo se vyprávět. Jazyk kmene žil v dětech.

Vzdělání indiánského dítěte nebylo nepatrné. Ale štěpovalo se mu jiným způsobem, než dětem naší doby. Dítěti především otevřeno bylo vše, co rozvíjelo jeho smysly a tělo. Smysly jsou brány duše. Dnes zabíjí škola smysly dítěte. Vychováváme děti krátkozraké, nedoslýchavé, zahalujeme kůži (nezdravé, a což ten falešný stud?), necháme zahálet ruce, které jsou u člověka mluvou mozku. Dítě indiánské učilo se stopovat, pozorovat, chodit „tichou stopou”, mít rychlou nohu, opálenou kůží, „myslící ruku”.

..text continues