PŘIPOZDÍVÁ SE…
Žijeme na sklonku druhého tisíciletí éry po narození Krista. Připozdívá se, čas někam posunul svět, nás i přírodu. Do jiné podoby, nenávratně.
Nemám na mysli jen vnější změny – zhoršení ovzduší a čistoty vod, strašlivou hrozbu ozonových děr v onom ochranném obalu, který chrání už miliony let tuto Zemi a všechno její tvorstvo před zářením, které má smrtící sílu. Nemám na mysli jen nenapravitelné mizení živočišných i rostlinných druhů, po nichž zůstanou v geniálním soukolí Života, v té jedinečné soustavě vzájemně propojených entit mezery, jejichž dosah i možný nebezpečný dopad ještě ani nedovedeme odhadnout.
Tanou mi na mysli ony změny v nás, lidech, v lidstvu, které se samo jmenovalo pánem tvorstva, pánem přírody, snad i vesmíru, aniž se nějak (ale jak?) zeptalo na souhlas ostatních živých tvorů na této podivné planetě.
Člověk, který dnes kráčí přírodou, je velmi odlišný od člověka, který kráčel mnohem čistější, zdravější i volnější přírodou před nějakými osmdesáti či sto lety… Před nějakými 150 roky si Henry David Thoreau na stránkách své pozoruhodné knihy Walden stěžoval na poškozování přírody, které tehdy sledoval; několik minut v dnešním světě, v dnešní “přírodě” by tohoto myslitele a zálesáka připravilo o rozum, snad by i zemřel hrůzou a neštěstím; nedovedl by se vyrovnat s otřesným zjištěním, kam až jsme to s přírodou dopracovali…
Ta změna v nás, ta nedobrá změna je v tom, že jsme si postupně na to vše zvykli, že jsme namnoze akceptovali celou tu katastrofu, ba že ji většina lidí snad ani není schopna vidět.
Naše mládež neví – a nemůže vědět – co je to vlastně původní, čistá příroda. V naší zemi už není nedotčený, nepoškozený kout – jsou jen ještě místa méně poškozená – a stále ještě líbezná – vedle míst zcela zpustošených. Naši mladí lidé nevidí, že žijí v troskách někdejšího světa; útlum cítění, který přinesl čas a nutnost žít zde a nyní, je snad milosrdný, ale i hrozný. Neboť snad jen jeden z tisíce lidí se hrozí toho všeho a jen jeden z desetitisíců je ochoten vstát a jít něco dělat proti tomu.
Profesor Miloš Seifert, trestuhodně nedoceněný a mnohdy i záměrně zapomínaný pedagog, přírodovědec, spisovatel, myslitel a zakladatel našeho českého hnutí Lesní Moudrosti, jedinečný interpret ..text pokračuje
