… každopádně patřil k aktivnějším členům. Když se po vzniku republiky (1918) stal prvním čs. ministrem národní obrany právě V. Klofáč, povolal Maixnera do „služby vlasti“. Ten nejprve od prosince redigoval armádní list Bratrství a pak od dubna 1919 se stal přímo zaměstnancem ministerstva národní obrany (MNO) ve funkci „tajemníka“. O jeho aktivitách v této funkci mnoho nevíme, protože osobní spis z MNO se nedochoval. V listopadu 1920 byl např. sekretářem delegace Družiny čs. legionářů na „mezispojeneckém sjezdu bývalých bojovníků světové války“ ve Francii. Víme ale určitě, kdy jeho zaměstnanecká služba vlasti skončila: výměrem MNO ze dne 20. 4. 1925 byl dán (v 52 letech!) do trvalé výslužby a bylo mu přiznáno „odpočivné“. Respektive bylo mu to doporučeno „ze zdravotních důvodů“ (i když skutečné důvody byly jiné) a jemu a nezbývalo než tuto „nabídku“ přijmout. Jaké byly ty skutečné důvody? Jsem přesvědčen, že to byla především jeho nepohodlnost a neústupnost.
Neváhal veřejně kritizovat každého, u koho viděl, že nejedná ve prospěch celku (národa), ale že sobecky upřednostňuje buď vlastní, nebo nějaký úzký skupinový zájem. A kritice neunikl ani prezident Masaryk a jeho „hradní politika“. Maixnerova angažovanost v národně a pravicově orientované Družině čs. legionářů (což byla jedna ze dvou legionářských organizací známá právě svou kritikou Hradu) mu již v letech 1919-20 vynesla několik domovních prohlídek, krátkých zatčení a obvinění ze „zločinu velezrady, uražení Veličenstva a údův domu císařského a rušení veřejného pokoje“ (tehdy ještě platil rakouský trestní zákoník, ale veličenstvem už nebyl císař, ale prezident).
Maixner byl přesvědčený národovec, byť ho později nazývali nacionalistou či v komunistickém tisku dokonce fašistou, ale to je nedorozumění, resp. falešná „nálepka“. Protože „český nacionalismus té doby (počátek 20. let) můžeme chápat jako hnutí obranné, nikoliv expanzivní a jako projev prostého upřímného vlastenectví, prosazujícího elementární národní zájmy ve vlasti se silnými a agresivními národnostními menšinami, které usilovaly o odtržení území, které jako většiny obývaly, od státu, a tím i o jeho rozbití. Teprve později mnozí přední čeští intelektuálové, internacionalisté a kosmopolité dali tomu angažovanému, obrannému vlastenectví pejorativní punc a veřejně tímto nacionalismem opovrhovali...“[1].
Nucený odchod z MNO jeho názory nijak neotřásl a dál se snažil hájit národní zájmy a poukazovat na veřejné i skryté nešvary a jejich příčiny. Za radikální epilog Maixnerova veřejného působení můžeme označit jeho poslední knihu z roku 1934: Na rozhraní ..text pokračuje
- ↑ Nakonečný M., Český fašismus. Vodnář, Praha 2006; str. 37.
