Chlapci mi vyhlásili válku. Rozhodli se, že mne vystrnadí. Rozbili mi plot, zabili mi zvířata, malovali sprosté obrázky na moje vrata.
Po celé léto jsem musel opravovat plot, nahrazovat zvěř a znovu natírat vrata. Myslel jsem, že trpělivou nevšímavostí zvítězím. Avšak nemělo to patrného účinku. Noční pustošení se opakovalo.
Jedné soboty pozdě v létě, když jsem právě byl zaměstnán malbou spousty obrázků, slyšel jsem, jak tlupa kluků se blíží. Šel jsem k nim a řekl jsem: “Nevím, hoši, kdo pomaloval má vrata a nechci to ani věděti. Avšak víte-li to vy, řekněte mu, prosím vás, aby toho nechal. To mu nikterak neposlouží. Musím vrata stále znovu natírati a bylo toho už víc než dost.”
Kluci se chechtali, vtipkovali, hvízdali a šli dále.
Druhý den ráno vrata, kůly a blízké stromy a skála byly pomalovány novými urážlivými a neslušnými malbami a nápisy zaměřenými proti mně. Bylo zřejmo, že jsou výplodem jedné ruky. Takové obrazy a nápisy by ani noviny neotiskly.
Poznal jsem, že neodpírati by bylo chybou.
Měl jsem v městě řadu přátel, kteří také měli venkovská sídla. Jeden z nich, zkušený muž, mi radil: “To je docela jednoduché, co s kluky: schytejte je a pošlete nejhorší z nich do vězení.”
