Stránka:kz-69.djvu/12

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla zkontrolována


každý nesl s sebou své dvě staré pokrývky. Zdálo se mi, že se nepřestanou hrnouti do táborového kruhu.

Ježto to byli Yankee-ští hoši, přemohli svou hloupou ostýchavost v pěti vteřinách a prvá jejich otázka byla: "Pane, můžeme hulákat?".

"Hulákat? Ano, třeba si plíce vykřičte, libo-li." A dali se do toho. Sousedi mi pak říkali, že je bylo slyšet na dvě míle daleko.

Druhá otázka byla: "Smíme si svléknout šaty?" "Zajisté, všechno dolů." A bylo mi velmi milé, když jsem je viděl svlékati se a skákati do jezírka, neboť tam nemohli nadělati žádné škody, kdežto kdyby se byli tahali po lesích, nevím, jak by to bylo vypadalo.

Bylo to, jak bych si byl pozval nějaké divochy, ale nazí hoši nemohou zapálit les nebo nějak příliš poškoditi majetek. Byla to pouze část toho, co se mělo díti. Chtěl jsem, aby zvířecí energie se projevila nejdříve. Když bylo šest hodin, začalo se stmívati. Chlapci byli unaveni a hladoví. Táborový ohníček už plápolal. Kuchař svolal divochy.

Hoši přišli pohromadě do tábora, oblečeni a hned podle slov Písma: "Přišli a jedli." Ó, jak jedli. Takové štěstí je škoda si nechat ujít; doma tak dobrých jídel neměli. Nacpali se jako dvaačtyřicet hroznýšů, slupnuvše za jediný ten večer všechno jídlo, jež bylo připraveno až do pondělka. Na štěstí příští den byla