nasycení a šťastní, rozložili se kolem plápolajícího ohně, připtaveni k nové a klidnější zábavě. Věděl jsem něco o divoších a chlapci také něco. I zeptal jsem se: "Mám vám něco vyprávěti?"
V odpovědi bylo více žádostivosti než zdvořilosti, ale byla pochopitelně upřímná: "Řekl jste, tak vystupte a začněte."
Když mi to bylo milostivě dovoleno, postoupil jsem dopředu. Vyprávěl jsem jim o Indiánech a životě v prérii, stále crescendo, až se mi podařilo vzkřísit romantiku Cooperových románů a vystupňovat ji v glorifikaci Rudocha. Mezi tím jsem pozoroval své hochy. Přál jsem si, aby všichni byli vyprávěním zaujati, sledovali vše a nebyli ospalí.
Asi v osm hodin přestalo hašteření a poznámky větších hochů; menší, kteří byli blízko mne, ani zdaleka nebyli ospalí. Skupina se tísnila více a více ke mne. Viděl jsem, jak v očích těch, kteří byli blízko, se zajiskřilo, když jsem vyprávěl dramatickou příhodu o vyzvědači v nepřátelském táboře, jak nabyl slávy pro své výzvědy. Když jsem povídku skončil, viděl jsem na jejich tvářích rozechvění silného zájmu; cítil jsem jejich lítost, že vznešený Rudoch odešel ještě, než se narodili. Ta tam byla jejich ostýchavost přede mnou jako cizincem.
Podle mého soudu dostavil se vhodný psychologický okamžik. Po vhodné přestávce, jež následuje za zdařilým vyvrcholením, řekl jsem přemítavě: "Hleďte, hoši, jak si představujete toto táboření — jako nějaké setkání nebo máme to dělat po indiánském způsobu?"
Byla ovšem možná jediná odpověď v ovzduší, jež jsem vyvolal. "Ó, Indiáni, na mou duši, my jsme Indiáni!"
"Dobrá, i mě je to po chuti", řekl jsem. "Nuže, pamatujte my tvoříme kmen. Každý bojovník má hlas. Nejdříve musíme zvolit Velkého náčelníka."
Tu ukázali prvou známku zdvořilosti. "Zajisté že vy jím budete", byla rychlá odpověď, jež beze ze vší pochyby zrodila se z právě vzniklého vztahu sympatie.
Avšak já ji hned potlačil. "Nikoli, to nedělejte", odpověděl jsem. "Já nejsem náčelníkem. Jsem medicineman. Za náčelníka potřebuji někoho z vás. ..text pokračuje
