Stránka:kz-46.djvu/7

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla ověřena


Continue from page 6

by byl řemen, který by dobře přilehl na patřičné místo."

"Nikoli", řekl jsem, "to jsem viděl zkoušet vícekrát, a nikdy jsem neviděl, že by z toho vzešlo něco dobrého."

Čekal jsem, stávaje se stále nervosnější a neklidnější.

O páté hodině se náhle u hlavního vchodu strhl rámus a smích a chlapci přicházeli všichni společně — ne dvanáct, která jsem viděl, ne patnáct, které jsem pozval, ne osmnáct, pro něž jsem se zařizoval — ale čtyřicet dva, každý nesa s sebou své dvě staré pokrývky. Zdálo se mi, že se nepřestanou hrnouti do táborového kruhu.

Ježto to byli Yankee-ští hoši, přemohli svou hloupou ostýchavost v pěti vteřinách a prvá jejich otázka byla: "Pane , můžeme hulákat?"

"Hulákat? Ano, třeba si plíce vykřičte, libo-li." I dali se do toho. Sousedi mi pak říkali, že je bylo slyšet na dvě míle daleko.

Druhá otázka byla: "Smíme si svléknout šaty?" "Zajisté, všecko dolů." A bylo mi velmi milé, když jsem je viděl svlékati se a skákati do jezírka, neboť tam nemohli nadělati žádná škody, kdežto kdyby se byli tahali po lesích, nevím, jak by to bylo vypadalo.

Bylo to, jak bych si byl pozval nějaké divochy, ale nazí hoši nemohou zapálit les nebo nějak příliš poškoditi majetek. Byla to pouze část toho, co se mělo dítí. Chtěl jsem, aby zvířecí energie se projevila nejdříve. — Když bylo šest hodin, začalo se stmívati. Chlapci byli unavení a hladoví. Táborový ohníček už plápolal. Kuchař svolal divochy.

Hoši přišli pohromadě do tábora, oblečeni, a hned podle slov Písma: "Přišli a jedli." Ó, jak jedli! Takové štěstí je škoda si nechat ujít; doma tak dobrých jídel neměli. Nacpali se jako dvaačtyřicet hroznýšů, slupnuvše za jediný ten večer všecko jídlo, jež bylo připraveno až do pondělka. Na štěstí příští den byla sobota a mohli jsme se znovu zásobiti.

Tábor se cpal jídlem od šesti do sedmi; poté unaveni, ..text continues