Jak vznikli vudkrafterští junáci.
Rok 1900 byl pro mne šťastný tím, že jsem mohl uskutečnoti sen svého života — sen, jenž jest společný devíti lidem z desíti.Měl jsem jmění a naskytla se mi příležitost koupiti malou opuštěnou farmu nedaleko Nového Yorku. Stal jsem se tak majitelem divokého lesa s kopci, skalami a stromy, několika malých lučin a krásného potůčku, jenž vtékal se bažinaté olšiny. Bažinu jsem proměnil v jezírko a udělal jsem z toho krásného místa ráj ptactva a divokého života.
Vystavěl jsem prostou chýši a kolem pozemku jsem postavil neproniknutelný drátěný plot tři metry vysoký a nahoře opatřený ostnatým drátem.
Tam jsem chtěl ztráviti většinu svého života a pokusiti se o pěstění a chov mnoha zvířecích druhů. Jásal jsem, že mám svůj divoký les. Měl jsem za to, že jsem jeho majitelem.
Avšak kluci v sousedství byli jiného názoru. Byl jsem vetřelec, cizinec. Ohradil jsem území, kde oni po celé generace sbírali oříšky, potulovalí se, dělali ohníčky a pásli. Znemožnil jsem všem obyvatelům v okolí chodit sem střílet — bývali tu totiž bažanti a veverky.
Chlapci mi vyhlásili válku. Rozhodli se, že mne vystrnadí. Rozbilí mi plot, zabili má zvířata, malovali sprosté obrázky na moje vrata.
Po celé léto jsem musel opravovati plot, nahrazovati zvěř a znova natírati vrata. Mysle1 jsem, že trpělivou nevšímavostí zvítězím. Avšak nemělo to patrného účinku. Noční pustošení se opakovalo.
Jedné soboty pozdě v létě, když jsem právě byl zaměstnán malbou spousty obrázků, slyšel jsem, jak tlupa kluků se blíží. Šel jsem k nim a řekl jsem: "Nevím, hoši, kdo pomaloval má vrata a nechci to ani věděti. Avšak víte-li to vy, řekněte mu, prosím vás, aby toho nechal. To mu nikterak neposlouží. Musím vrata stále znova natírati a bylo toho už víc než dost."
Kluci se chechtali, vtipkovali, hvízdali a šli dále.
Druhý den ráno vrata, kůly a blízké stromy a skály ..text pokračuje