ŽIVĚNA VZPOMÍNÁ
Samechov n. Sáz., woodcrafterský tábor, 11. srpna 1929. Od sněmu, jenž se konal na rozloučenou s Julou, zavládla teskná nálada, sněmování a loučení vtisklo hluboký dojem a trvalou vzpomínku na Julu. Snad nebylo oka, které by neslzelo, ani muži nestyděli se za své slzy.
Julo, byl jsi to ty, který svým radostným mládím vnesl jsi mezi nás novou chuť, novou sílu a víru ve woodcrafterskou výchovu a uplatnil pravou Lásku mezi námi!
Těšili jsme se až počneš rechtorčit, jaký kus práce vykonáš, až své ideje uplatníš. — V duchu viděli jsme tě v kruhu malých Slováčků a slyšeli tě tvou mateřštinou je oslovovati, viděli jsme ta drobná očka dětí, jak hoří pro tebe láskou — jakou i naše děti na táboře k tobě přilnuly.
Při loučení jsi těžce mluvil, tvá radost plakala, slova ti vázla a kdyby ses nestyděl, plakal bys jako dítě, A my s tebou. Ani při pokusu o veselejší náladu tvé oči se nerozjasnily. Tušily snad... .?
— Ještě dva dny žil jsi v našem přátelství na táboře. —
Pak přicházely o tobě kusé zprávy — nejposlednější byla nejbolestnější. Těžko je nám ji věřiti, těžko je nám s ní se smířiti.
Hluboký smutek usídlil se v našich srdcích a zanesl nás přes vrcholky hor k tobě, abychom alespoň v duchu doprovodili tě na poslední cestě. Slyšeli jsme zvonit hrany a snad v tu chvíli, kdy tě přijímala chladná náruč matky Země, zasvětili tobě v lese mezi skalkami idylku, aby památka na tebe zůstala pro všechny časy zachována.
