Stránka:hlasatel-46-1.djvu/19

Z thewoodcraft.org
Tato stránka byla ověřena


Pokračování textu ze strany 18

… jeho osobitý nenapodobitelný pokřik nám každé ráno rozehřál srdce. O tom však nikdo nemluvil; každý se důstojným krkem v indiánské řadě ubíral za tichého zpěvu na poradní skálu a dával si nohy omývat orosenou trávou. A pau-vau byla posvátná před velikým znakem zákona v měkkém mechu na sněmovišti pod skalou. Ze skály zazníval zákon, táborový řád, který zde vznikl a náš z doby utrpení starý známý, ale novými neznámými slovy – ušlechtilý Guardini.

   

Slunce, co budu zítra vařit, když jdete na výlet?” – ptal se Veverčák v očekávání, že to vaření nebude stát ani za řeč.

„Kynuté knedlíky”, řekl jsem suše a odešel s kmenem, bez jediné rady kuchaři, na Melechov.

Vrátili jsme se večer a ve třech kotlích byly knedlíky, každý aspoň tak veliký, jako měl nebožtík genius Lermontov hlavu, jak kterýsi z udatných dílo posoudil. Snažil jsem se to dostat do šálku, ale zůstal na něm sedět jako kvočna na násadě. Rozloupl jsem ho – byl nečekaně krásný, ale bez nádivky, jen uprostřed se cosi malého černalo – byly to tři borůvky.

„To by byla stačila jedna do tak malého knedlíčku”, ozval se hlas. – Veverčák už to nevydržel a vyskočil: „Byly hrozně malé, když jsem je házel ..text pokračuje