Pokračování textu ze strany 6
… jsou její protiklady, pýcha a vzdornost. Bude dobře si těchto protikladů pokory pozorně všimnout, neboť ve světle od nich odraženém se nám teprve jasně objeví její vlastní podstata.
SNĚHOVÁ VÁNICE.
Bylo to na velkém zimním karnevalu v Montrealu před nedávnem. Z okna dívalo se za za sněhové vánice pět dětí z různých plemen: Eskymák, Dán, Rus, Indián a Američan. Pořadatelé karnevalu přivedli prvé čtyři s jejich rodiči. Avšak Američan byl synem bohatého návštěvníka.
„Podívej se“, zvolal malý Eskymák z Aljašky, ukázav na padající sníh. „Podívej se, to padají třísky slonoviny. El Sol si jistojistě ořezává velký tesák Wabrusův na ostrou dýku pro sebe. Hleď, jak řeže a jak lítá bílý prášek!“
Ovšem neřekl El Sol, ale užil proň eskymáckého názvu.
Pak řekl Dán: „Nikoli! To není tím. To Matka Země se ukládá k spánku. To jsou velká husí pera peřiny, kterou sluhové její natřásají než si lehne a než se přikryje svým bílým rubášem.“
Malý Indián s očima upřenýma na vánici vážně zavrtěl hlavou a řekl: „Otec můj mne učil, že je to popel z dýmky Nana-bo-zhy; přestal kouřiti i prostírá si svou pokrývku, aby na ní odpočinul. A otec můj vždy mluvil pravdu.“
„Nikoli, Mýlíš se!“ řekl malý Rus. „Moje babička mi vyprávěla, že to jest Matka Starost. Vyjíždí na svém nejsilnějším, ..text pokračuje
