Pokračování textu ze strany 95
jehož stará čilost je ta tam a ruce nedovedou konati nové práce.
Duchový tanec je výkřikem bohy opuštěného lidu, zavrženého týmiž bohy, v něž kdysi věřil — lidu zmateného změtí nových stezek, po nichž se teď musí bráti, nepochopen a nechápaje rasy, s níž musí žíti. Při této krátké ceremonii duchového tance Indiáni se snaží zavříti oči před nevítanou skutečností a žíti na chvíli v utěšené představě nenávratné minulosti.
Tuto píseň mám od tanečníka duchového tance, náčelníka kmene Arapaho. Než mně ji zazpíval, vysvětlil mně celý obřad, jeho mírumilovný ráz, jenž nechce nic jiného, než dáti výrazu touze po životě, jenž se již nikdy ne- navrátí. Stoje před grafofonem, přednesl vážnou modlitbu, načež se svými druhy zazpíval podivnou píseň. Prostý pathos slov nelze naší řečí reprodukovati. Tají v sobě jiný význam, než jaký má doslovný smysl, podobný volání dítěte.
Otče, smiluj se nade mnou!
Pláču touhou po tobě,
a není zde ničeho,
co by mne potěšilo.
Hudba má lkavý spád, jenž odporuje všem hudebním pravidlům, jakoby se vznášela mezi dvěma světy. ..text pokračuje
