Stránka:duchlesu1922.djvu/37

Z thewoodcraft.org
Tato stránka byla ověřena

Nicméně přeje-li si nám to říci, velmi rádi ho budeme poslouchati.«

Promluvil jako pod hlubokým dojmutím:

»Teď ne. Někdy jindy; ale teď nemohu mluvit.«

Čekali jsme a posléze přišel:

»Toto bych rád řekl kamarádům. Nevím, co se to se mnou stalo. Sestoupilo světlo na mne, jehož jsem neočekával. Už vím, proč mladý rytíř v dobách rytířských zachovával bdění než učinil své sliby. Kdybych byl věděl, co je to, byl bych dávno se podrobil, a je-li dovoleno, půjdu zas co nejdříve.«

Chvíli jsme čekali, pak jsem řekl:

»Ned, šel jsi bdíti než budeš pojmenován. Přeješ si, abychom tě pojmenovali?« Nevěděl jsem, domnívaje se, že teď, když měl takovou duchovní zkušenost, by se mu mohlo jmenování zdáti triviálním.

On však řekl:

»Více než kdy jindy.«

I připravil jsem dva kousky březové kůry.

»Na jedné,« řekl jsem, »jest napsána tvá ošklivá přezdívka, a já ji teď vrhám do plamenů. Ať nikdo již ji nepřipomíná. Nyní ve jménu sněmu udílím ti jméno, jež vyjadřuje mínění, které jsme si udělali o tobě: »Biminiji«, staré indiánské jméno, které znamená »Nebojí se jíti sám«. »Biminiji«, bud' zdráv! Píší tvé jméno na čestný náš svitek kůry.«

Ostatní ve sněmu ho pozdravili. Byl hluboce dojat. pokoušel se mluvit, ale nemohl. Později řekl: