Stránka:duchlesu1922.djvu/36

Z thewoodcraft.org
Tato stránka byla ověřena

uvnitř. Ten rok přišel 4. července a když jeho druzi přišli 1. září, byl už v táboře šest týdnů sám. Zjev jeho štíhlé a jemné postavy, v tváři a očích s něčím, co mluvilo o vnitřní síle, učinil na ně hluboký dojem. Přišli ke mně a pravili:

»Vyrostl v pěkného chlapíka. Nemyslíte, že si zaslouží jména?«

»Ano,« odpověděl jsem, »ale je možno, že je nepotřebuje. Liší se od ostatních chlapců.« 

Když se ho dotázali, Ned řekl:

»Nic bych si nepřál více.«

»Dobrá,« řekl jsem; ale musíš nejdříve míti své vigilie. To jest, budeš sedět sám u ohně celou noc nahoře na vrchu od západu slunce do východu, bez spánku, bez jídla, nemluvě, nečta, aniž daleko odcházeje.«

Byl připraven a o západu slunce jsme ho doprovodili na skálu bdění, dali mu dvě pokrývky, roucho, sekeru, dvě sirky a trochu vody k pití.

V osm hodin ráno poslali jsme proň. Když vstoupil do shromážděného sněmu, dal jsem mu formální, zcela zbytečnou otázku:

»Zachoval jsi bdění?«

Jeho odpověď byla klidná a prostá:

»Zachoval.«

Pak jeden ze sněmovníků řekl:

»Povídej nám o tom. Co jsi při tom cítil?«

»Nikoli,« přerušil jsem ho, »nemáme práva klásti mu takovou otázku. Když člověk jde sám do hor, aby bděl, přichází blízko Velkému Duchu a má-li se mu dostati nějakého poselství, na těchto horách se mu ho dostává. To jest jeho soukromá věc. Nemáme práva ptáti se ho na to.