Stránka:duchlesu1922.djvu/33

Z thewoodcraft.org
Tato stránka byla ověřena

zatměly malou postavou. To byl Jestřáb. Pozdravil, když jsem řekl:

»Nuže?«

Jeho tvář ssebou cukala, když oznamoval zvuky hluboké pokory:

»Zrušil jsem svůj slib.«

»Cože!«

»Promluvil jsem.«

»Jakže, ty, ty? Promluvil jsi? Nedovedl jsi mlčet šest hodin a myslíš, že se můžeš připojiti k zálesáckým hrdinům. Chceš asi podrobiti se přijetí, jakému by se šestileté děvčátko podrobilo; toto bylo nad tvoje léta.«

»Všichni chlapci kladli mi léčky,« škytal, jak mu slzy tekly.

»Ano, to se rozumí; to je jejich věc.«

»Dovolíte mi, abych se pokusil znova?«

»Nikoli. Jistě ne. Ty jsi selhal. Jdi. Jdi odtud a vrať se až budeš starší a moudřejší; vrať se po týdnu.«

»Nemohu se vrátit za týden. Matka říká, že musím přijíti domů v sobotu.«

»To je tedy něco jiného, řekl jsem. »Nechci, aby jsi přišel ve stínu rozmrzelosti. Dávám ti ještě příležitost.« Četl jsem mu pak o občanství a sebekázni a napsal poznámku přednostovi toho dne: »Jestřáb bude mít druhou zkoušku, počínaje v 10:45.« 

Pozdravil tiše a odešel. Když byl sto kroků daleko, zvolal jsem:

»Jestřábe, vrať se!« 

Okamžitě se obrátil a já řekl: »Jestřábe, chtěl bych, abys si uvědomil vážnost situace.