Pokračování textu ze strany 18
… rozestříti křídla. Já, jenž jsem se krčil ve vězení, byl jsem najednou na Západě; vysoko vzlétaje, raduje se z azuru.
Opět a opět jsem přicházel k podivnému tomu paradoxu: mé pudy, které nyní ovládly můj život, byly lepšími vůdci než můj rozum.
Když jsem cestoval a setkával se s lidmi světa, shledal jsem se s mnohými, kteří měli právě takové sklony jako já.
Jak to přijde? Nejsou-li naše pudy zrozeny z nás, neboli z ďábla v našich srdcích, a není-li naše rozumování, náš výcvik, naše výchova, náš domov spásou?
»Narodili jsme se hříšnými?« »Jest každý lidský popud přímým vnuknutím ďábla?« To byly otázky, jež mne nechtěly opustiti. Všecko mé dřívější vychování pravilo »ano«. Všecky mé pudy říkaly »nikoli« Víc a víc jsem začínal věřiti svým pudům. Den po dni jezdil jsem rovinami, vršky míjely, býci a divoká zvěř pádila pryč, a jak jsem jezdil, uvažoval jsem. Pomalu, velmi pomalu, přišlo světlo a toto vzal jsem za pravdu: rozumování jest pouze osobní názor, jistě zkřivený a odstíněný výchovou v mládí. Pudy jsou nashromážděnou zděděnou moudrostí praotců nás všech, tvůrčí moudrostí, jež vedla. lidské plémě. A vždy jsem se setkával s více lidmi, jejichž pudy byly dobré a rozumování bylo špatné, až se mi zdálo, že skoro všechno lidstvo jest na tom tak jako já.
Pak, když šel jsem za tímto bledým, probouzejícím se svítáním na východě, za růžovou září ..text pokračuje
