Seminář ke 150. výročí narození E. T. Setona - Odkaz Černého vlka 17.11.2010 (sborník)

Z thewoodcraft.org
Přejít na: navigace, hledání

1)

Kde jsou lesy, hory a jezera,
kde plápolá táborový oheň,
kde houká sova a bručí medvěd,
kde vítr je kořeněn vůní borovic,
kde v osamělém srubu nebo v městském domově
žije duch těchto věcí,
tam hlaholí jméno Ernesta Thompsona Setona
2)

Odkaz Černého vlka
sborník referátů ze semináře ke 150. výročí narození Ernesta Thompsona Setona
Praha 17. listopadu 2010

Martin Kupka - Logan, František Kožíšek - Biminiji, Aleš Kapica - Keny, Jan Hokeš - Hošna, Petr Jehlička, Vlastimil Růžička, Jan Robovský, Jiří Pacl - Migisi, Ján Dulla - Modok, Michael Antony - Tony

Uspořádal 
Martin Kupka - Logan
Odpovědný redaktor 
Michael Antony - Tony
Grafická úprava sborníku 
Magdalena Karelová - Waki
Grafická úprava obálky 
Stanislav Dlouhý - Hadži
Korektury 
Jana Ptáčková - Fili

Fotografie na titulní straně: E.T. Seton v Praze roku 1936

Vydalo Sdružení Avalon v listopadu 2010 jako svoji 102. publikaci

Sdružení Avalon, Komořanská 87/13, Praha 4, 143 00; www.sdruzeni-avalon.cz

Vydáno pro vnitřní potřebu Ligy lesní moudrosti

Liga lesní moudrosti, Senovážné nám. 24, Praha 1, 116 47; www.woodcraft.cz 3)

Vliv osobnosti E. T. Setona na vznik a vývoj hnutí woodcraftu

Ernest Thompson Seton je osobnost, která je pro vznik a vývoj hnutí woodcraftu klíčová. Nikdo po něm neměl na charakter i praktickou stránku hnutí takový vliv. Hnutí se od doby svého vzniku v některých zemích nutně odchýlilo od Setonovy původní předlohy. Stalo se tak přičiněním lidí, kteří myšlenky převzali, volně je aplikovali, ale se Setonem blízce nespolupracovali. Původní hnutí se po Setonově smrti buď zcela transformovalo do jiné podoby (Woodcraft Rangers v USA, Woodcraft Folk a OWC v Anglii), nebo zaniklo (Kibbo Kift v Anglii, Gozdovniška liga ve Slovinsku). Jen v jediné zemi zůstalo věrné původní předloze – v Československu. Proč tomu tak bylo? Odpověď hledejme v povahových rysech Setona a v důsledcích jeho vlastní výchovy.

Seton se narodil na pomezí Skotska a Anglie a můžeme-li mu věřit, pocházel ze starého skotského rodu. Přijmeme-li teorie o typických národních rysech, pak není divu, že Ernest byl odmalička paličatý a bojovný a velmi konzervativní. Projevovalo se to v častých pranicích se spolužáky a v raném věku v zavilé snaze prosadit se jako malíř (opakovaně neuspěl v Paříži a na vystavení obrazu Marné čekání na výstavě v Kanadě došlo až po sérii intrik, díky kterým se vyřadil z umělecké obce). Pokračovalo to v soubojích s kritiky jeho povídek, zejména ve střetu s uznávaným přírodovědcem Johnem Burroughsem ohledně skloubení vědeckého základu příběhů a fikce. Střety pokračovaly v pozdějších letech – Seton se fakticky rozešel s dlouholetým kolegou Danem Beardem a pustil se do sporu s Baden Powellem ohledně plagiátorství. Jedním z největších rivalů mu byl James E.West, první výkonný ředitel Amerických skautů (Boy Scouts of America). Zmíněné spory zcela jistě živila i jeho netolerance. Když jsem byl v roce 1994 v Seton Village a rozprávěl jsem tam o Setonovi s jeho adoptivní dcerou Dee, dozvěděl jsem se mnoho zvláštností. Jednu jsem si zapamatoval navždy.

Na závěr rozhovoru Dee poznamenala: „Bylo příjemné hřát se v tatínkově přítomnosti, ale bylo třeba mít se na pozoru, aby se mu člověk nepřiblížil moc blízko. Měl v sobě oheň, který mohl ošklivě pálit.“

Setonovo dětství bylo zcela ovlivněno kalvinistickým náboženstvím a jeho důrazem na asketický život a přísnou morálku. Škola byla pod vlivem kázání o hříšnosti početí a zatracení do pekla. Seton se narodil v době vlády královny Viktorie, tedy v době velké prosperity a bouřlivého rozvoje monarchie. Matka byla velmi zbožná, ale přívětivá a láskyplně se věnovala dětem. Otec byl despota a skutečnost, že Ernest byl benjamínek, možná přispívala k tomu, že od otce schytal lecjakou ránu i neoprávněně. V každém případě to vyvolalo reakci a Ernest utíkal z domova a z reality alespoň na chvíli do přírody za město.

Už jako dítě byl Seton velmi trpělivý a vnímavý. Komická je historka o tom, že mu matka říkávala: „Jsi strom a stromy se nehýbají.“ Malinký Ernest potom dokázal dlouhé minuty sedět bez hnutí a pozorovat své okolí. Tento povahový rys mu později posloužil ve schopnosti soustředit se na malířské dílo a strávit u stojanu nebo u kreslířské desky nekonečné hodiny. Nepochybně se projevil v preciznosti se kterou tvořil svá literární díla. Povídky doprovázel nenapodobitelnými kresbičkami a woodcrafterské příručky pro něho typickými kreslenými návody.

Baroniální aspirace ovlivnily jeho život zásadním způsobem. Seton po celá léta usiloval o uznání svého jména. V průběhu mnoha let vystavěl několik sídel, což ho stálo nemalé prostředky a úsilí. Ať to bylo sídlo, které nazval Wyndygoul a které sám projektoval, nebo de Winton, Little Peequo či na konci života Seton Castle poblíž Santa Fe v Novém Mexiku. Oženil se s Grace Gallatinovou, ženou aristokratického vystupování. Jen těžko mohl předpokládat, že s ním bude sdílet jeho zájem o divočinu. Seton si dal velmi záležet na tom, aby byl vídán ve společnosti tehdy známých a zámožných lidí. Jeho přátelství s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem trvalo celý život.

Setona naprosto fascinovala divočina a studium života nejrůznějších tvorů - vysoké zvěře i malých obyvatel prérie - jej odvádělo do úplně jiného světa než kterým byl New York a celý americký Východ, kde se rodila zcela jiná Amerika než jak ji znával ze svého dětství. Dokázal sám v pustině trávit celé týdny a sledovat stopu jediného zvířete, aby pochopil příběhy jeho života. Zcela jistě jej v jeho příklonu k americkému Západu ovlivnily teze amerického historika Fredericka Jacksona Turnera o americkém pohraničí a jeho vlivu na formování národní povahy Američanů. 4)

Jak se projevily uvedené povahové rysy a sklony při formování a pozdější činnosti woodcrafterské ligy?

Paličatost a svéhlavost, přesvědčení o vznešeném původu a vědomí o kořenech ve Skotsku se projevily hned v počátcích woodcrafterského a skautského hnutí. Seton byl sice bytostně svázán s americkým Západem, nikdy se ale necítil být Američanem nebo Kanaďanem; není mi znám jediný projev patriotismu. Dokonce poslechneme-li si záznam jeho hlasu, slyšíme angličtinu Skota. O americké občanství požádal až v roce 1931. To že na to nespěchal se mu vymstilo. Skutečnost, že nebyl americkým občanem využil James West jako záminku, aby Seton nemohl vykonávat funkci náčelníka amerických skautů a aby jej tedy konečně po mnoha osobních srážkách odstranil z vedení.

Nesoulad ve vztahu k otci a velmi rigidní náboženská výchova vyvolaly silnou reakci. Seton tíhnul k volnomyšlenkářství, není tedy divu, že sympatizoval s kvakery. Učarovali mu též zednáři – odtud pramenila jeho víra ve vytvoření lidského bratrství cestou woodcraftu. Od zednářů přejal koncept spolčování se v lóžích – vždy s nádechem jisté tajemnosti. Přitahovaly jej politické názory socialistů. Není tedy divu, že od začátku zdůrazňoval svobodnou interpretaci myšlenek woodcraftu. Jen nastiňoval ideje, nevytvářel žádná dogmata. Decentralizace woodcrafterských organizací byla tak důsledná, že se jim nakonec stala brzdou. Zhlédl se v životní filozofii indiánů a nekriticky je obdivoval. Indiána vybral jako vzor woodcraftu a přes naléhání přátel, že tím hnutí poškodil, tvrdošíjně trval na svém. Poselství rudého muže, které napsal již jako stařec, je v některých pasážích značně neobjektivní a indiánům nekriticky straní. Některé formulace zavání mesiášstvím. Na vzoru indiána trval i v době, kdy byla skautská organizace již jednoznačně úspěšnější a Seton se dostával mimo hlavní proud výchovy mládeže. Na sklonku života, ve třicátých letech, otevřeně obdivoval společné vlastnictví půdy u indiánů a jejich způsob sdílení prostředků, které my nazýváme výrobními prostředky, a nepokrytě je dával za vzor bílým Američanům. V jistém smyslu tedy obdivoval principy komunizmu. (Zde se možná skrývá důvod, proč byly Setonovy knihy nejen tolerovány, ale i vydávány v komunistickém Sovětském svazu a v Československu i v době normalizace.)

Začátky woodcrafterského hnutí byly velmi slibné. Seton vložil do organizační práce veškerou energii - dokonce na krátký čas omezil psaní povídek. (Koneckonců byl již materiálně zajištěn). Jaký byl skutečný popud k práci s mládeží? Když zakládal Woodcrafterské indiány bylo mu již čtyřicet let a jeho hvězda spisovatele strmě stoupala. Vděčí Liga za svou existenci Setonově snaze využít další příležitosti prosadit se a nebo v něm prostě uzrálo přesvědčení, že musí pomoci dětem a mládeži k jinému dětství než měl on sám? Altruismus Američana to byl stěží-necítil se být Američanem. Prostě nevíme.

Nejpříznačnější je skutečnost, že naprostá většina práce vynaložené při formování a rozvíjení hnutí byla jeho autorství. Veškeré zásadní teze a publikované články, Svitek březové kůry a další příručky napsal bez přispění jiných autorů. Nespojil se k úzké spolupráci s nikým z blízkých spolupracovníků. U zakládání skautské organizace stála celá řada lidí, kteří si rozdělili práci. Seton měl v době největší slávy Ligy poradní sbor, v ústředí Ligy pracovali oddaní lidé, ale pokud se nemýlím, nestála vedle něho osoba, se kterou by spoluvytvářel program, a která by se vedle něho výrazněji prosadila. S výjimkou Julie, jeho druhé ženy, která se mu stala na sklonku života opravdovým souputníkem a všemožně jej podporovala. Jejich souznění bylo tak silné, že jej byla ochotna následovat v jeho úniku na Jihozápad, kde spolu realizovali projekt indiánské lidové univerzity. Byla to Julia, kdo tlumil jeho mnohaleté vášnivé spory se skautskými funkcionáři, které vždy utichly, aby za nějaký čas znova ožily z důvodů, jež se nezúčastněnému pozorovateli mohou jevit jako malicherné. Dlouho po jeho smrti věnovala Julia většinu jeho knih, přírodovědných i indiánských sbírek skautské organizaci. Dnes jsou tyto věci umístěny v Setonově vzpomínkovém muzeu a knihovně na skautském ranči v Philmontu ve státě Kansas. Je to tedy zásluha Julie, že skauti dnes považují Setona za jednoho z otců-zakladatelů.

Po Setonově smrti se hnutí velmi rychle rozpadlo. Je těžko uvěřitelné, že organizaci, která měla před druhou světovou válkou osmdesát tisíc členů dnes v Americe zná jen hrstka sběratelů Setonových knih a jakékoli pátrání po lidech, kteří by tam aktivně provozovali woodcraft, je marné. 5)To vše je patrně důsledek Setonovy neochoty podřizovat se komukoli a nechat mělnit své názory. Setonova vášeň pro divočinu je trestí woodcraftu. Příroda je pro Setona a jeho věrné následovníky nejenom předmětem studia a místem, kde se odbývá veškerá činnost, ale také prostředkem výchovy charakteru a celoživotního vzdělávání. Fascinace nezkrocenou divočinou vedla ale u Setona také k neschopnosti vyrovnat se s materiálním pokrokem Ameriky a k jeho faktickému rozchodu s většinovou společností. Seton žehral na nevratné změny, které navždy poznamenaly tvář původní Ameriky a vinil z toho dravý a bezuzdný kapitalizmus. Okruh přátel a lidí, kteří mu rozuměli se tak neustále zmenšoval a Setonův věhlas záhy po jeho smrti pohasnul. Vyhasnutí této záře vrhlo stín i na woodcrafterské hnutí. Stalo se málo početným hnutím, které při pohledu z venku vyvolává u nezasvěcených lidí údiv, úsměv a nepochopení. Po Setonově smrti byly pokusy překročit tento stín jen velmi ojedinělé. Zůstává otázkou, zdali se o to někdy pokusí novodobá Liga lesní moudrosti u nás.

Martin Kupka – Logan 6)

Setonovo rodiště dnes

Ernest Thompson Seton se narodil[1] dne 14. srpna 1860 v městečku South Shields na severovýchodě Anglie v ulici Wellington Terrace č. 6 (dnes se tato ulice jmenuje Beach Road a dům má číslo 43).[2] South Shields leží na jižním břehu řeky Tyne při jejím ústí do moře. Historicky to bylo na samé hranice se Skotskem (na severním břehu Tyne končí Hadriánův val), ale dnes ubíhá skotská hranice severněji a South Shields se nachází přibližně v centru regionu Severovýchodní Anglie. Poloha u moře a u ústí velké řeky, kde jen pár kilometrů proti proudu leží významné průmyslové město Newcastle, jakož i nedaleké uhelné doly, předurčily tehdejší orientaci městečka: loďařství, rybářství a obchod. Loďařství a lodnímu obchodu se také věnovali otec i děd E.T.Setona.

Seton v úvodu svého životopisu Cesta životem a přírodou podrobně popisuje okolnosti svého narození, včetně těhotenství své matky. Připomeňme, že se narodil jako poslední ze čtrnácti dětí (z nichž však tři zemřely v dětském věku). Samotné rodiště pak popisuje následovně:

„Město South Shields, mající tehdy na 40 000 obyvatel, se skládalo z průmyslové čtvrti, táhnoucí se podél řeky, z velkého uhelného dolu a z obytných domů ro z r ůstajících se v kopcích; a blízko ústí řeky, obrácena k moři, stála osada těch, kteří se domohli úspěchu, získali jednu či více lodí, a říkalo se jim proto loďaři. Oba moji dědové patřili k této skupině... Otec postavil časem tříposchoďový zděný dům na Wellington Terrace č. 6 .. . Z oken obrácených na jih byl nádherný pohled na pšeničná pole a louky s pasoucími se stády krav, ovcí a koz, na slepice v trávě, zpívající skřivany na obloze, daleko až k Sunderlandu a pobřeží...“

Dnes je South Shields součástí rozsáhlé aglomerace (South Tyneside), která sahá od Newcastlu až k moři, kde se střídá obytná a průmyslová zástavba – v porovnáním s pravým anglickým venkovem nebo mnoha malými historickými městečky je to místo dost nemalebné. Samotná ulice Beach Road stoupá od Setonova rodného domu východně na mírné návrší, všude kolem jsou rodinné domy. S kopce sbíhá ulice směrem k moři, kde vlevo je zábavný park, doprava se táhne dlouhá pláž – je zde oficiální koupací místo.

Když Setonův rodný dům navštívil v roce 1990 Mahykan a Střízlík[3], byla pamětní deska (již několik desetiletí) umístěna před domem na statném javoru. Zanedlouho poté však deska zmizela; nový majitel domu předpokládal, že ji odstranil (odnesl) řemeslník, který byl najat k opravě domu. Na přelomu let 1995/1996 byla nalezena a zachráněna z místní sběrny starých kovů a dostala se do ruky novinářky Janis Blower, která pro místní noviny (The Shields Gazette) píše historickou rubriku[4]. Ta ji měla podle svědectví Zdeňka Fišery – Klena u sebe ještě v roce 2000, ale později ji majitel domu[5] připevnil přímo na dům. Deska má na sobě několik nepochopitelných škrábanců – zřejmě jde o památku na pobyt ve sběrných surovinách.

Jedná se o dvoupatrový řadový dům, dobře udržovaný (včetně předzahrádky) a evidentně obydlený, ale nikde není žádná jmenovka. Mosazná pamětní deska o rozměrech cca 20 x 30 cm je dnes umístěna přímo na domě vpravo od vstupních dveří, s tímto nápisem: 7)

BIRTHPLACE OF
ERNEST EVAN THOMPSON SETON
Artist – Naturalist and Author
Born 1860 Died 1946

Jdete-li po chodníku okolo, písmo není dost velké na to, aby bylo jasně čitelné, a tak si náhodný chodec nemá šanci všimnout, komu je deska věnována. Ten, kdo přichází najisto, může však nezamčenou brankou vejít až k domu. Ideální stav to není, ale lepší něco než nic.

Projížděli jsme tímto místem dne 3.8.2010, abychom zde položili jednoduchou kytičku se stuhou připomínající tuto událost a existenci českého woodcraftu. Na naše zvonění (klepání) nikdo neotvíral. Na návštěvu radnice, abychom zjistili, zda město chystá nějakou akci k uctění výročí narození Setona, jsme, bohužel, již neměli čas.

V širším okolí South Shields najdete na mapě několik míst s názvem Seaton[6] nebo s názvem obsahujícím toto slovo (např. Seaton Sluice, Seaton Lodge a Seaton Delaval v Seaton Valley, cca 10 km severo-severo-západně od South Shields), ale žádné z nich není pravděpodobně ono rodové sídlo Setonů, jak se o něm zmiňuje E.T.Seton ve svém životopise. Nicméně šlechtické sídlo Seaton Delaval Hall[7], které patřilo 700 let rodu Delavalů, leží v těsném sousedství zaniklé vesnice Seaton (zaniklé ovšem až v 50. letech 20. století), ze které zbyl jen farní kostelík Panny Marie se hřbitovem. Je jen náhodou, že jedno z nejčastějších příjmení, které zde na náhrobcích najdete, je Thompson?

Podle E.T.Setona uprchli Setonové (jeho předci z otcovy strany) po porážce Stuartovců v roce 1746 do Anglie a jeden z nich, Alan Cameron, našel útočiště mezi loďaři v South Shields a přijal jméno Thompson.

I když Seton prožil ve svém rodišti a své rodné vlasti jen pět let, než se rodina vystěhovala do Kanady, rodové kořeny, specifická rodinná a náboženská výchova i tradice staré Anglie ovlivňovaly Setonovo myšlení i jednání po celý život.

František Kožíšek – Biminiji 8)

Setonovi nejbližší přátelé a jejich vliv na jeho život

Seton měl bezpočet přátel, kteří přímo ovlivňovali jeho myšlení a práci. Byli to neobyčejně zajímaví lidé, mnohdy velmi bizarních osudů. Následující výčet - zdaleka ne úplný - to alespoň částečně ilustruje.

Clinton Hart Merriam (1855-1942) byl významným zoologem, ornitologem, entomologem a etnografem. Narodil se v bohaté rodině, která vlastnila velké rodinné sídlo s rozlehlým pozemkem, porostlým lesem. Dětství v tomto prostředí podnítilo jeho zájem o přírodu. Nejprve studoval anatomii a posléze dokončil studium lékařství. Zájem o studium přírody jej podnítil k terénním výzkumům a již v osmnácti letech poprvé publikoval svoje poznatky. Počínaje rokem 1899 se zaměřil na výzkum koloradské plošiny a postupně prozkoumal vliv rozdílného mikroklimatu náhorní plošiny a kaňonů na složení druhů. Na základě získaných poznatků rozvinul koncepci „zón života“ neboli způsobu klasifikace biomů v severní Americe. Určitou dobu působil coby profesor na Harvardu. V roce 1886 se stal prvním ředitelem Odboru pro využití ornitologie a studia savců na Americkém ministerstvu zemědělství, který se později rozvinul v dnes proslulou instituci United States Fish and Wildlife Service. Byl jedním ze zakládajících členů Národní zeměpisné společnosti, založené v roce 1888. Na začátku 20. století se velmi důkladně zaměřil na studium mýtů a pověstí kalifornských indiánů. Dodnes jsou ceněny jeho poznatky v oboru etnogeografie. Stal se členem Sierra Club, kde se setkal s Johnem Muirem. Zájem o zoologii jej přivedl k Theodoru Rooseveltovi.

Hamlin Garland (1860-1940) byl významným romanopiscem, básníkem, esejistou a autorem povídek. Byl přesně o měsíc mladší než Seton. Dětství prožil na farmě na středozápadě USA, v Iowě a jižní Dakotě, ale v roce 1884 se usadil v Bostonu, aby se věnoval literární kariéře. V roce 1898 se na Yukonu zúčastnil zlaté horečky, což jej inspirovalo k napsání románu The Trail of the Gold Seekers. S velkým nadšením se věnoval studiu indiánů. V roce 1902 s velkým úspěchem publikoval román o střetu indiánů a honáků dobytka s názvem The Captain of the Gray-Horse Troop. Garland sepsal větší část rukopisu v šajenském týpí, které zakoupil v rezervaci Pine Ridge a které pak s mnoha původními doplňky postavil vedle svého letního sídla ve Wisconsinu. Seton jej zde v létě 1902 navštívil, aby vysvětil ohniště, a uvnitř tohoto Garlandova intimního útočiště tito dva muži „vykouřili symbolickou dýmku a meditovali.“ V roce 1915 se Garland přestěhoval do New Yorku. Proslul autobiografickým románem A Son Of the Middle Border jehož úspěch jej podnítil k napsání románu A Daughter of the Middle Border, za nějž dostal v roce 1922 Pulitzerovu cenu. Od té doby měl spoustu přátel v literárních kruzích, kde byl velmi vážen. Hamlin Garland byl jedním z mála spisovatelů, kteří Setonovi opravdu rozuměli, Se svou ženou Zulime strávil u Setona ve Wyndygoulu mnoho příjemných chvil. Garland vehementně propagoval decentralizaci v politice a přikláněl se k impresionismu v literatuře a v umění. V kultuře se připojil ke zvláštní větvi provincialistů. Setonovi se podobal svým zvykem vést si obsažné deníky, z nichž těžil inspiraci pro svoje autobiografické práce, eseje a beletrii. Seton si téměř od okamžiku jejich prvního setkání pohrával s Garlandovou myšlenkou západního lokalismu a začal propagovat založení Bratrstva Západu, tvořeného umělci a spisovateli, kteří berou inspiraci z oblasti amerického Západu. Garland nadšeně podporoval Setona v jeho práci s mládeží a společně s Lincolnem Steffensem často navštěvovali jeho indiánské tábory a sněmovní shromáždění. Garland vzpomínal na jeden říjnový večer roku 1915, kdy je Seton – oblečený do nového indiánského obleku z jelenice – odvedl ke sněmovní skále, kde již čekala asi stovka chlapců a dívek. „Jejich zbožňování Černého vlka je totéž, co cítili mladí Siouxové ke svým náčelníkům a medicinmanům. Vypadal vskutku velmi malebně a poeticky pod tou jasnou oblohou a v záři ohně.“ Garland se v roce 1929 přestěhoval do Hollywoodu a po zbytek života se věnoval výzkumu parapsychologie, která jej zajímala od mládí. Historii tohoto zájmu vylíčil v knize Forty Years of Psychic Research, vydané v roce 1936. 9)

Frank Michler Chapman (1864-1945) byl významným ornitologem přestože nikdy ornitologii ani jiné přírodní vědy nestudoval. Zaměřil se na práci v terénu a nashromáždil největší sbírku ptáků na světě. Je umístěna v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku. Vedle celé řady odborných článků do časopisů publikoval mnoho knih o amerických ptácích. Byl jedním z prvních autorů, kteří publikovali terénní příručky pro amatérské ornitology. Christmas Bird Count, čili Vánoční sčítání ptáků, je jeho vynález. Zmapoval výskyt ptačích druhů i v některých zemích jižní Ameriky, zejména v Kolumbii a v Ekvádoru. Mnoho let byl šéfredaktorem napůl odborného časopisu Bird – Lore. Když Seton vydal svou knihu Život severních zvířat, Frank Chapman prohlásil: „Seton vykonal pro savce totéž, co vykonal Audubon pro ptáky, ale udělal to lépe.“ Byl členem poradního sboru Americké ligy lesní moudrosti.

George Bird Grinnell (1849-1938) byl významným antropologem, historikem, přírodovědcem a spisovatelem. V roce 1880 dosáhl doktorátu v oboru zoologie na Yale University a později se stal i významným ekologem a současně důkladně zkoumal život amerických indiánů. Američané jej znají především díky jeho úspěšné snaze zachránit amerického bizona. Na tomto projektu úzce spolupracoval s Williamem Hornadayem. Grinnel nabyl mnoho zkušeností a znalostí díky intenzivní práci v terénu a díky častému pobytu mezi indiány. Jako přírodovědec se účastnil dvou expedic na americký Západ. Na svých výpravách podrobně zdokumentoval důsledky pytláctví na početnost stád bizona. Tyto údaje využil později při úspěšném lobbyingu v Kongresu za prosazení zákona na ochranu bizonů v roce 1894, kdy v Yellowstonském národním parku zbývalo posledních 200 zvířat. V roce 1887 byl společně s Theodorem Rooseveltem zakládajícím členem Boone and Crockett Club, organizace zaměřené na ochranu americké divočiny. Grinnell se také podílel na zakládání Audubonovy společnosti a Newyorské zoologické společnosti. Celý život cestoval mezi indiány Plání a dokumentoval jejich život, zejména jejich soužití s bizony. Byl velkým znalcem života Šajenů. Na toto téma publikoval celou řadu dodnes vydávaných knih.

Daniel Carter Beard (1850-1941) je dnes považován za jednoho z otců-zakladatelů skautingu v Americe, ačkoli už v roce 1905 založil organizaci Synové Daniela Boona a úzce spolupracoval se Setonem. Poprvé se setkali v roce 1888 ve Studentské umělecké lize. Později se rozešli a Beard přejmenoval svou organizaci na Boy Pioneers of America a konvertoval ke skautingu. Beardovým vzorem byl hraničář oděný do kůže, naprostý protiklad Setonova hrdinného rudocha. Navzdory všem odlišným názorům však udržovali tito dva muži trvalé přátelství. I když se spolu občas hlasitě pohádali, pojil je společný zájem o umění, ochranu přírody a táboření.V době, kdy Seton zakládal svou organizaci, Beard byl redaktorem časopisu Rekreace. Stal se také vydavatelem skautského časopisu a jedním z prvních národních skautských komisařů. Proslul jako „Strýček Dan“. Ve vůdcovství skautů pracoval více než 30 let. Byl schopným ilustrátorem a později ilustroval knihy Marka Twaina. Pomohl své sestře při zakládání organizace Camp Fire Girls a stal se prezidentem organizace Camp Fire Club of America.

William Temple Hornaday (1854-1937) proslul jako zoolog, ekolog a spisovatel. Jsou mu přičítány největší zásluhy za záchranu amerického bizona, aljašského lachtana a za objev krokodýla amerického. Vystudoval na Iowa state university. V roce 1877 prováděl průzkum v Indii a na Ceylonu. V roce 1878 v rámci zoologického průzkumu procestoval jihovýchodní Asii. Založil Smithsonian National Zoological Park ve Washingtonu D.C. a stal se prvním ředitelem New York Zoological Park, dnes zoologické zahrady v Bronxu. S Theodorem Rooseveltem založil v roce 1905 Společnost amerického bizona a tři roky byl jejím prezidentem. Seton využili Hornadayovu nabídku stát se členem společnosti. Hornaday byl schopen vyvíjet tlak na americký Kongres a prosadit zákony na ochranu ptáků a divokých zvířat. Publikoval nespočet článků a knih. Dodnes má velký vliv na americké skauty. Programy amerických skautů na ochranu přírody mají původ v jeho tezích a myšlenkách. Organizace používá medaile a vyznamenání s jeho jménem pro oceňování činů vykonaných na poli ochrany přírody. Seton udržoval s Hornadayem čilý styk a vyměňoval si s ním biologický materiál nashromážděný při přírodovědných výpravách. Hornaday věnoval Setonovi rozsáhlou sbírku odlitků zvířecích stop. 10)

Charles Alexander Eastman - Ohiyesa (1858-1939), indián z kmene Santee – Sioux, reformátor, spisovatel a lékař. Po vystudování lékařství pracoval jako lékař pro Úřad pro indiánské záležitosti v rezervaci Pine Ridge. Po masakru u Wounded Knee pečoval o raněné indiány. Založil si privátní praxi. V letech 1894 – 1898 inicioval založení 32 skupin indiánů v rámci organizace YMCA a organizoval tábory mládeže a školení vůdců. V roce 1902 vydal knihu Indiánovo chlapectví, první ze série jedenácti knih, pojednávajících o odkazu indiánské kultury. Tituly dodnes vycházejí. Byly přeloženy do mnoha jazyků. Když Seton zakládal Woodcrafterské indiány, konzultoval s Ohiyesou mnohé organizační detaily i program hnutí. Stejně tak se na něj obraceli o radu i Daniel Carter Beard a Luther Gulick při zakládání svých organizací. Eastman – Ohiyesa a jeho dcera Irene se velmi aktivně podíleli na organizování letních táborů Dívek táborového ohně (Camp Fire Girls), které vedla Charlotte Gulicková. V Setonovi našel dalšího citlivého příznivce, který mu mohl pomoci vyjádřit názory, které prosazoval s úmyslem chránit svůj národ. Byl to Eastman, kdo pomohl zorganizovat Setonovu návštěvu v Pine Ridge v červenci 1901. Angažoval se v politice a v oblasti boje za práva indiánů. V roce 1911 reprezentoval americké indiány na Všerasovém kongresu v Londýně. Byl přizván, aby se stal členem Výboru jednoho sta – komise, která doporučila důkladně prověřit kvalitu života rezervačních indiánů. Výsledkem byla průlomová Merriamova zpráva, která zásadním způsobem posloužila Rooseveltově administrativě při formulování Nového údělu pro indiány. (New Deal for the Indian)

Emily Pauline Johnsonová - Tekahionwake (1861-1913) byla kanadská básnířka, spisovatelka a jevištní umělkyně, velmi populární na konci 19. století. Její otec byl náčelníkem Mohawků, matka byla rodilá Angličanka. Rodina žila v Rezervaci šesti národů poblíž Brantfordu v Ohiu, v domě, který otec postavil v roce 1856. Pauline se díky smíšenému manželství naučila jak jazyk Mohawků, tak angličtinu. Od svého dědečka se naučila vyprávět a předvádět mnoho legend národa Mohawků. Matka ji přivedla ke studiu anglické literatury. Počínaje rokem 1883 publikovala první básnické sbírky. Postupně si získala respekt a stala se uznávanou spisovatelkou. V roce 1892 začala s veřejnou recitací svých básní a dopracovala se takové popularity, že byla zvána na jeviště nejen v Kanadě a v USA, ale také v Anglii. Seton požíval velké podpory Pauline Johnsonové, která na něj – od jejich prvního setkání v roce 1898 – pohlížela jako na medicinového bratra. Často se Setonem konzultovala jeho plány a woodcrafterskou organizaci přirovnávala k Lize Irokézů. Když Pauline v roce 1913 zemřela, Seton byl požádán, aby napsal předmluvu k její posmrtně vydané knize The Shagganappi. Pauline Johnsonová ji zasvětila chlapeckým organizacím v celé Americe. Jak šel čas, Seton mnohokrát napodoboval její styl, když se ve svých přednáškách dostal na téma indiánů.

Mary Hunter Austinová (1868-1934) byla americká spisovatelka, autorka románů, básnířka, autorka divadelních her i literární kritik. Absolvovala studia ve svém domovském státě Illinois, a pak se v roce 1888 odstěhovala s rodinou do údolí San Joaquin v Kalifornii. Prožila nešťastné dětství a od té doby sama sebe vnímala jako součást „nekončícího proudu života“ ve světě přírody. A tudíž k ní vše v přírodě promlouvalo – každý kámen, každá rostlina, každé zvíře. Jako jedna z prvních psala o přírodě a o indiánech Jihozápadu. Její knihy jsou naplněny mysticismem a spiritualitou. Sedmnáct let studovala život indiánů v Mohavské poušti a svoje poznatky shrnula v několika knihách. První Setonovo setkání s Mary Austinovou se odehrálo v Bakersfieldu v říjnu roku 1899. Čtení jeho příběhů jí uprostřed kulturní pustiny přinášelo potěšení. V té době se sama vydala na dráhu spisovatelky a její první povídky a básně se objevily v časopise Land and Sunshine. Poté, co se rozvedla se svým manželem Staffordem Wallacem Austinem, odstěhovala se do New Yorku; často Setonovy navštěvovala a půjčovali si navzájem knihy. Grace přivítala, když byla Mary byla ochotna řečnit na slavnostních obědech a feministických setkáních. Podobně jako Seton byla charismatickým vypravěčem a dosáhla váženosti jako feministka a zastánkyně práv menšin 11)

Theodore Roosevelt (1858-1919) byl americký státník, spisovatel, historik, cestovatel a ekolog. Pocházel z bohaté rodiny. Ačkoli měl od dětství chatrné zdraví, vedl velmi hektický život. Od klukovských let jej zajímala příroda a život zvířat. Vystudoval Harvardskou univerzitu a rok po promoci, v roce 1881 vydal knihu The Naval War of 1812, která mu vynesla pověst výborného historika. V době Španělsko-americké války nejen vedl Ministerstvo námořnictva Spojených států, ale velel také vojenskému oddílu známému pod názvem Rough Riders. Po válce se angažoval v politice. Ve svých 43 letech se stal 26. prezidentem Spojených států, nejmladším v historii. V úřadu setrval v letech 1901 – 1909. Po skončení prezidentské funkce se vypravil na safari do východní a střední Afriky. Množství zvířat, které jeho lovecká společnost zastřelila bylo neuvěřitelné. Do Washingtonu byly přepraveny tuny nasolených kůží a celých zvířat. Podělily se o ně Národní muzeum a Americké přírodovědné muzeum. Roosevelt byl prvním Američanem, kterému byla udělena Nobelova cena míru. Tohoto uznání se mu dostalo za to, že vyjednal ukončení Rusko – japonské války. V roce 1913 se vypravil na expedici do jižní Ameriky. Nakazil se malárií, a ta mu postupně zničila už tak chatrné zdraví. Zemřel v šedesáti letech. Byl prvním prezidentem, který si vzal ochranu přírody za státnický úkol. V době kdy zastával prezidentský úřad se zasloužil o vznik 150 chráněných území, pěti národních parků a 18 chráněných přírodních památek. Všemožně podporoval skautské hnutí. Se Setonem jej spojoval společný zájem o přírodu, lovecká vášeň, zájem o výchovu mládeže. Poněkud vlažně se zastal Setona ve sporu o důvěryhodnost jeho povídek, který vypuknul v roce 1903 a táhnul se mnoho let. Roosevelt věřil Setonovi, že jeho pozorování jsou pečlivá a přesná, ale měl pocit, že to Seton přehání se zdůrazňováním vědecké hodnoty svých příběhů.

Luther Gulick (1865-1918) byl povoláním lékař. Jako vůdce mládeže v organizaci YMCA nadšeně propagoval tělesné cvičení. Právě on je autorem známého loga ve tvaru trojúhelníku, které znázorňuje filozofii organizace. Společně se svou ženou Charlotte založil organizaci Camp Fire Girls, dodnes existující pod názvem Camp Fire USA. Organizace se ustanovila záhy po vzniku BSA. Seton byl později zvolen do mužského výboru, jehož členem byl i Dan Beard. V průběhu léta 1909 pořádali Gulickovi experimentální tábor pro své tři dcery a jejich kamarádky u svého venkovského domu u jezera Sebago, poblíž South Casco ve státě Maine. Tábor byl úspěšný. Po konzultaci se Setonem se paní Gulicková rozhodla použít indiány jako motivaci pro jejich tábor v roce 1910. Gulick působil v celé řadě dalších organizací, které propagovaly pohyb v přírodě a pěstování těla. Gulickův domov v New Yorku posloužil jako místo častých neformálních schůzek, při kterých Gulick se Setonem diskutovali o potřebných změnách v organizaci. Lutherův syn Halsey později vzpomínal, jak Seton jednoho dne před krbem v jejich obýváku předváděl rozdělávání ohně třením dřev. Když dřeva odložil a vrátil se k debatě, desetiletý Halsey je nepozorovaně odnesl do svého pokoje, a tam se s dalšími dvěma kamarády pokoušel napodobit metodu Černého vlka, aniž by si jich někdo po celou hodinu všiml. Naštěstí se jim podařilo vyloudit jenom trochu kouře a Halsey dřeva po hodině zase opatrně zanesl zpátky k Setonově židli.

Charles Fletcher Lummis (1859-1928) byl americkým novinářem a bojovníkem za práva indiánů. Byl též uznávaným historikem, fotografem a básníkem. Studoval na Harvardu s Theodorem Rooseveltem, ale studia nedokončil. Již v této době se stal známým díky svým básním, které psal na tenké plátky březové kůry, aby je pak prodával a vydělal si tak na studia. V pětadvaceti letech se dal na povolání novináře a začal psát v novinách Los Angeles Times. V téže době se rozhodl projít pěšky vzdálenost mezi Cincinnati a Los Angeles; ušel 3500 mil za necelých 150 dní. Lummis se stal velmi výmluvným zastáncem Kalifornie a Jihozápadu prostřednictvím svých knih, esejí a básní navzdory tomu, že mu ztroskotala tři manželství a že se často nepohodl se svými kolegy, Kladl mimo jiné důraz na oslavování přírody Západu a dědictví národů, které tam žily. V roce 1894 se stal redaktorem časopisu Země sl unce (Land of Sunshine, později Out West) a pozdvihl jej na úroveň velmi kvalitního časopisu, ve kterém publikoval fakta o přednostech oblasti. Když dosáhl materiálního dostatku, vybudoval vlastními silami svůj dům El Alisal a použil stejných architektonických principů, které později aplikoval Seton ve svém Wyndygoulu. Po roce 1899 byl 12)Seton v El Alisal váženým hostem. V debatách strávili s Lummisem mnoho hodin. Vymněňovali si historky a nápady. Don Carlos Lummis byl pro Setona autoritou ve znalostech historie pohraničí a zásoboval jej údaji o výskytu živočichů v době rané španělské éry, stejně jako historkami, které slýchal na svých cestách. Setona fascinovaly Lummisovy indiánské artefakty a chválil jeho Muzeum Jihozápadu. Lummis se záhy začal intenzivně angažovat v úsilí zlepšit poměry v indiánských školách v pueblech Jihozápadu. Postupně se obklopil aktivisty, se kterými později založil organizaci pro boj za práva indiánů a nazval ji Sequoya League. Lummis byl náruživým kuřákem, milencem mnoha žen a holdoval alkoholu. Přesto se mu podařilo vybudovat úctyhodnou knihovnu, nashromáždit rozsáhlou sbírku indiánských předmětů a pořídit velmi ceněné soubory fotografií. Po smrti se jeho dům stal sídlem Společnosti pro historii jižní Kalifornie.

Lincoln Steffens (1866-1936) byl americkým novinářem a politickým filozofem, který překvapil Ameriku svým výrokem „Octl jsem se v budoucnosti a ona funguje.“ Vyjádřil jím svůj obdiv k Sovětskému svazu, který navštívil v roce 1919. Psal pro celou řadu novin a soustřeďoval kolem sebe příznivce socializmu a komunizmu. Jeho vlastní životopis, který vyšel v roce 1931, svědčí o tom, že ke konci života ze svého obdivu poněkud vystřízlivěl. Steffens poznal Setona přes Grace Gallatinovou, kterou znal od dětství. Patřil mezi filozofy, volnomyšlenkáře a umělce, kteří na přelomu století našli v Cos Cob na předměstí New Yorku inspirativnější útočiště, než jakým bylo rychle se rozvíjející se velkoměsto. Seton tam se svou novomanželkou Grace našel vhodný pozemek pro vybudování rodinného sídla, které nazval Wyndygoul. Zcela jistě mu imponovaly některé levicové názory Steffense a strávil s ním nejedno odpoledne procházkou po lukách a debatou o politice. Steffens později o Setonovi napsal: „Myslím, že by většina lidí řekla, že je dětinský v tom, jaké nadšení v něm vzbuzují studánky, potoky, stromy, rostliny a stinné lesní kouty, které jsme spolu viděli. Ani obchodník s realitami, ani původní Američan by nepochopili, co vidí za krásu v neprostupných bažinách a hlubokých lesích. Dali by přednost krajině, kterou někdo před nimi odlesnil. Seton neposuzoval zdejší krajinu jen podle toho, jak se líbila jemu – coby malíři, ale také také podle toho, jak by se v ní asi líbilo zvířatům. Jestli by si ji oblíbili jeleni, veverky, nebo třeba sovy.“

John Collier (1884-1968) byl americkým sociálním reformátorem a advokátem indiánů. Již na studiích na Kolumbijské univerzitě začal rozvíjet filozofii, která později ovlivnila jeho práci pro podporu indiánů. Zajímal jej dopad průmyslového věku na život lidí. Propagoval názor, že společnost se stala příliš materialistickou a individualistickou a tvrdil, že Američané musí znovu v sobě najít smysl pro společenství a zodpovědnost. V letech 1919 až 1921 studoval historii a tehdejší život indiánů v pueblu Taos a došel k závěru, že bílá civilizace nemá právo zničit kulturu indiánů. Nabyl přesvědčení, že mají-li indiáni přežít, musí zpátky získat alespoň část pozemků, které jim běloši vyrvali. Začal usilovat o zrušení pozemkového zákona z roku 1887, který tehdy krádež území legalizoval. Zaútočil přímo na Úřad pro indiánské záležitosti a odhalil jeho praktiky a zkorumpovanost. V letech 1926 – 1927 zpracoval monumentální studii o poměrech v indiánských rezervacích, která je známa jako Merriamova zpráva. Zpráva odhalila selhání federálních úřadů, které přímo vyústilo v zoufalý stav ve vzdělávání indiánských dětí a v chudobu jejich rodin. Ve třicátých letech - v době hospodářské krize - Collier inicioval program Indiánský nový úděl, obdobu Nového údělu, jehož tvůrcem byl prezident Franklin D. Roosevelt. Seton se poprvé setkal s Collierem díky jejich společným přátelům Lutherovi a Charlottě Gulickovým. V té době byl Collier občanským důvěrníkem Lidového institutu (People’s Institute) v New York City. Pracoval také jako vůdce v organizaci Dívky táborového ohně (Camp Fire Girls) a působil v národním představenstvu vůdců této organizace. Ve dvacátých letech sledoval Collier se zájmem Setonovo úsilí v organizování lesní moudrosti. Později se mu vybavil projev, kterého byl svědkem u jednoho oběda v New York City Club v roce 1924. „Seton v něm trval neústupně na názoru, že naděje indiánů Spojených států reprezentují naděje všech indiánů západní polokoule. Byl to on, kdo co nejnaléhavěji mluvil o všech negativních důsledcích pronásledování indiánů v USA pro všechny původní obyvatele – od řeky Rio Grande až po Chile.“ 13)

Elbert Hubbard (1856-1915) byl americký spisovatel a vydavatel, umělec a filozof. V roce 1895 založil uměleckou socialistickou komunitu Roycroft ve městě East Aurora ve státě New York. Vydával vlastní časopis The Roycroft Press, který propagoval činnost komunity. Roycrofteři otevřeli vlastní obchody, ve kterých prodávali jednak knihy tištěné na ručně vyrobeném papíře a kvalitně svázané v kůži, a také poněkud výstřední nábytek a umělecké výtvory z jemně vydělané kůže a tepané mědi. Obchody byly také místem, kde pořádali seance radikálních volnomyšlenkářů a reformátorů. Hubbardova druhá manželka Allice byla sufražetka, a tak se v obchodech též scházely sufražetky a feministky. Elbert Hubbard zahynul se svou ženou při plavbě lodí Lusitania, která byla 7. května 1915 zasažena německým torpédem a potopila se. Jeho syn, Elbert Hubbard II., pokračoval v činnosti svého otce až do roku 1938. Seton se s Hubbardem stýkal v době, kdy krátce po svatbě s Grace bydlel v Cos Cob nedaleko New Yorku. Hubbard patřil ke kruhu newyorské inteligence, která se vyjadřovala ke společenským problémům té doby. Hubbard se svou ženou navštěvoval čajové sedánky, které pořádala Grace. Poté, co odešli z New Yorku, Setonovi udržovali s Hubbardovými písemný kontakt. Setonovi se zamlouvaly Hubbardovy útoky na konvenční společenskou a náboženskou morálku a jeho zdůrazňování mystického propojení člověka s vesmírem. Hubbardovy názory se pravděpodobně odrazily v Setonově liberálním smýšlení. Vždy se těšil na každoroční červencové výroční zasedání příslušníků Roycroftu, kde Hubbard hřímal ve svých projevech.

Robert Henri (1865-1929) byl americkým malířem a vůdčí osobností aškánské umělecké školy. Byl bratrancem známé americké impresionistické malířky Mary Cassattové. V roce 1888 odcestoval do Paříže, aby tam studoval malířství na Juliánské akademii a na Koleji krásných umění. Tam se setkal se Setonem a stali se z nich celoživotní přátelé. V roce 1891 se Henri vrátil do USA a založil tam uměleckou skupinu která proslula pod názvem Philadelphia Four. Kromě specifického malířského stylu spojovaly tuto čtveřici myšlenky Ralpha Waldo Emersona, Walta Whitmana, Emila Zoly a Henriho Davida Thoreaua.

Mark Twain (1835-1910) byl jedním z nejúspěšnějších amerických spisovatelů. Seton, který obzvláště obdivoval Marka Twaina a jeho dílo, byl mezi vybranými hosty pozvanými na formální banket do Metropolitního klubu, pořádaného 28. listopadu 1902. Večeře byla svolána u příležitosti 67. narozenin Marka Twaina. Na stole, kde měl Seton určené místo, ležel měděný talíř s karikovaným autoportrétem, který vytvořil sám obdivovaný oslavenec. Ke jmenovce, která nesla jméno Ernest Thompson Seton, byla připojena poznámka „s nejuctivějšími pozdravy od ochočeného zvířete“. Seton na oplátku nakreslil na zadní stranu jídelního lístku kresbu medvíděte, kterou si Mark Twain schoval jako upomínku na tuto oslavu.

Martin Kupka – Logan 14)

Grace Gallatin Thompson-Seton a její vliv na vznik woodcrafterského hnutí

Když Seton přijel v zimě 1936 do Prahy, netušila drtivá většina jeho obdivovatelů, že žena po jeho boku není ta, která stála v pozadí jeho slávy. Jeho manželství s první ženou Grace Gallatin, se kterou žil když začal organizovat první Woodcraft Indians a která jej podporovala, když sváděl boj o prvenství s Baden-Powellem, bylo rozvedeno o dva roky dříve. Kdo vlastně byla žena, která byla Julií Butree odsunuta do pozadí?

Grace Gallatin se narodila 28. ledna 1872 v rodině jednoho z nejbohatších mužů Kalifornie 19. století. Její otec, tvrdý a ctižádostivý Albert Gallatin, pouhých dvanáct let předtím přicestoval parníkem z New Yorku do Sacramenta, kde začal pracovat jako příručí. Po čtyřech letech se oženil s Klemencií Rhoades (někdy také přezdívanou Nemie), pocházející z Chicaga. Za další čtyři roky (1868) již vlastnil podíl v jedné z největších firem na západním pobřeží.

Grace, na rozdíl od Setona, nebyla zvyklá počítat peníze. Do svých devíti let vyrůstala obklopena přepychem a nejspíš i po rozvodu rodičů ji otec prostřednictvím matky finančně podporoval. Ta obdržela slušné odbytné a začala i s malou Grace cestovat. Tím jako by tím předurčila její osud. Cestovaly po celých USA od hotelu k hotelu a podnikly spolu také výlet do Evropy. Zážitky z této zámořské cesty použila Grace jako témata svých prvních článků, které jí publikovaly noviny v San Francisku r. 1888.

Vzdělávání dospívající Grace bylo díky neustálému cestování dost nesystematické, ale - povzbuzena prvním publikačním úspěchem – si tím hlavu nelámala, neboť se rozhodla živit psaním cestopisných črt.

Dva roky po ukončení školní docházky, r. 1894, podnikla s matkou další cestu do Evropy – tentokrát již cíleně za účelem načerpat materiál pro budoucí články. A právě během této plavby se seznámila s osudovým mladým mužem. Tím byl o dvanáct let starší Ernest Thompson Seton.

Obě ženy cestovaly do Paříže, kde nikoho - na rozdíl od něj - neznaly, takže se jim nabídnul jako průvodce. Pracoval v té době na velké práci, se kterou chtěl uspět nejenom jako malíř, ale i jako přírodovědec, a tak mu přišlo vhod literární nadání Grace, která se mu na oplátku nabídla jako korektorka. Dva roky společné práce a neutuchající zájem mladé Grace vedly ke sblížení, které vyústilo ve sňatek. Ten uzavřeli 1. června 1896 v New Yorku.

Grace měla ráda společnost, byla aktivní žena s břitkým intelektem. Díky členství v exkluzivním klubu „Pen and Brush“, který sdružoval ženy s uměleckými ambicemi, měla řadu známých v literárních kruzích, což jí pomáhalo klestit Setonovi cestu k popularitě. Seton byl poměrně samolibý, takže si nikdy nepřipustil, že vše, co Grace podniká, je vlastně v jeho prospěch a považoval ji za příliš ambiciózní. Bezmezně věřila v jeho úspěch a dělala vše, jen aby posílila jeho mýtus. Což se jí také v budoucnu vymstilo.

Když Seton, zřejmě na její popud, inicioval vznik prvního woodcrafterského kmene, patrně vůbec nepočítal s tím, že by se jim mělo narodit děvče, takže jeho program byl zaměřen pouze na chlapce. Teprve poté, když se jim i jejich blízkým známým, Garlandovým a Robinsonovým, narodila samá děvčata, začal pozvolna svůj woodcrafterský program neoficiálně měnit na koedukovaný.

V roce 1908 Grace jeho jménem zaštítila dívčí variantu jeho organizačního programu a později, poté co byl vypuzen z BSA (Boy Scouts of America), spolu s ním a dalšími přáteli stála u zrodu skutečné woodcrafterské organizace „The Woodcraft League“.

Jejich partnerský vztah nabouralo až dvouleté odloučení během válečného angažmá Grace v první světové válce. Grace jím chtěla morálně podpořit Setona, který byl osočován ze strany konzervativců z nedostatku vlastenectví, protože, ač žil dlouhé roky v USA, byl stále občanem Britského Commonwealthu.

Po návratu z Evropy se již drala na její místo Julia. Grace nebyla hloupá a věděla, že nemá šanci obnovit již nefunkční vztah, ale zatím byla jejich dcera Ann svobodná, takže se rozhodla, ve shodě se Setonem alespoň formálně manželství udržet. 15)

Nemělo smysl stát Setonovi v cestě. Protože Julia, ač vdaná za jednoho ze Setonových woodcrafterů, zcela nepokrytě usilovala o jeho přízeň, Grace pozvolna vycouvala z veškerých aktivit v Lize a stejně jako kdysi její matka, začala cestovat.

Přestože Seton považoval jejich svazek od r. 1923, kdy se Ann vdala, za ukončený, stále byli formálně manželé. Důvodem bylo, že její manželství se začalo záhy rozpadat a Seton i Grace se ji snažili všemožně podporovat. Teprve v listopadu r. 1934, když už byla Ann několik let podruhé vdaná, se nechali oficiálně rozvést.

Seton již tou dobou definitivně pohřbil „The Woodcraft League“ a plně svou pozornost zaměřil na indianismus. Žil s Julií v Seton Village v Novém Mexiku, kde spolu provozovali „College of Indian Wisdom“ (Kolej indiánské moudrosti)

Stárnoucí Grace žila u Ann. Od své cesty do Indočíny ve třicátých letech trpěla artritidou, a tak každé zimní období trávila na Floridě. Tam také v Palm Beach r. 1959 zemřela na srdeční zástavu ve věku 87 let.

O tom, že Grace stála v pozadí woodcrafterského hnutí, svědčí, že od doby, kdy její vztah se Setonem skončil, byla „The Woodcraft League“ coby organizace v beznadějném úpadku. Během prosincové návštěvy r. 1936 již v podstatě neexistovala, což nikdo z nadšených československých woodcrafterů netušil. Lidé, kteří v minulosti udržovali kontakt se Setonem (Miloš Seifert a Míla Vavrda), totiž byli počátkem třicátých let z Ligy Československých Woodcrafterů vypuzeni.

Přerušení kontaktu druhou světovou válkou jenom zvýšilo informační vakuum a Setonův mýtus, vybudovaný Seifertem, začal žít vlastním životem.

Poznámka: Tento příspěvek je založen na informacích sebraných pro obsáhlejší, dosud nepublikovaný článek. Vzhledem k prezentačním možnostem z něj byly vypuštěny poznámky a vysvětlivky k textu, který jak doufám, bude v plné šíři publikován později.

Aleš Kapica – Keny 16)

Henry David Thoreau a jeho vliv na utváření woodcraftu

„Myslím, že bych si nedokázal zachovat fyzické ani duševní zdraví, kdybych nestrávil alespoň čtyři hodiny denně ... toulání m po lesích, kopcích a polích...“ napsal v eseji „Chůze“ americký spisovatel, básník, amatérský přírodovědec a filosof Henry David Thoreau (1817–1862). Uvedený citát je jedním z mnoha příkladů, proč tento literát a jeho myšlenky dodnes slouží jako jeden ze zdrojů inspirace woodcrafterského ideálu. Bylo tomu tak ale vždy a od začátku?

Zakladatel woodcrafterského hnutí Ernest Thompson Seton (1860–1946) se o žádném Thoreauově vlivu na utváření svých idejí nezmiňuje, i když si lze jen těžko představit, že by jeho dílo vůbec neznal. Oba spisovatelé měli i leccos společného, zejména bedlivé pozorování přírody, ačkoliv Setonovým příběhům o zvířatech někteří kritici – zejména John Burroughs (1837–1921) – vytýkají údajnou bujnou fantazii a odkazují je do říše pohádek. Thoreau se sice nikdy nezabýval výchovou mládeže, ale jak u něho, tak u Setona zaznívá názor o prospěšnosti pobytu v přírodě nejen pro zdraví, ale i pro duševní rozvoj člověka, pro nějž je však nutná i manuální činnost.

„Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil.“ dočteme se v Thoreauově nejznámější knize Walden aneb Život v lesích, která poprvé vyšla v roce 1854. Seton ji pravděpodobně nečetl a pokud ano, neudělala na něho takový dojem, aby se o ní zmínil jako o jednom z filosofických základů svého woodcraftu. V českých zemích vyšel Walden již v roce 1902 u nakladatele Jana Laichtera v překladu Zdeňka Franty. Pro zajímavost uveďme, že to byl teprve druhý překlad tohoto díla na světě. O rok později napsal nejslovutnější český literární kritik všech dob F. X. Šalda (1867–1937) v nadšené recenzi: „Kniha jeho vypisuje experiment, kterým chtěl rozřešiti otázku, ,nedaly-li by se výhody života civilizovaného spojit s otužilostí divocha‘. Chtěl žíti vůbec životem stupňovaným a zmnoženým, směstnati v rám prostoru a času, který vyplňují lidé stěží a s únavou jedním planým a řídkým životem, životů několik, a to hutných, jadrných a radostných. (...) Jde do lesů vyzkoušet a ospravedlnit život, a tím, že se mu svěřuje s prostotou a důvěrou, odkrývá život před ním dobrovolně své krásy a svá tajemství...“

Zakladatel české „lesní moudrosti“ Miloš Seifert (1887–1941) se na rozdíl od Setona nechal Thoreauovým dílem inspirovat silně. V roce 1920 ve své junácké příručce Přírodou a životem k čistému lidství věnuje waldenskému filosofovi 2. část první kapitoly nazvanou „Henri [sic] David Thoreau: Průkopník našeho ideálu“. V ní zdůrazňuje mimo jiné Thoreauovu neustálou snahu o zdokonalení sebe sama, která je jedním ze základních kamenů woodcrafterské výchovy: „Sám býti celým člověkem, bylo jeho nejvyšší touhou. Jeho život byl určen sebevýchovou. Vše mu sloužilo jen k tomu, aby sám sebe zlepšil a zbudoval. Sebevýchova a sebepoznání stanovily jeho poměr k bližním, z nichž nikdo nemohl být špatnější než on sám. (...) A poctivost sebevýchovy jeho ho vedla k činu, jenž ho teprve dělá tím jedincem, jehož uctíváme.“ Jak je vidět, spatřoval Seifert v Thoreauově životě dokonalé naplnění Setonem popisovaného woodcrafterského „stoupání na horu“.

O čtyři roky později (1924) v Seifertově novém překladu opět vyšel Walden, tentokrát jako svazek č. 6 v edici, jež nesla přímo název Knihovna Walden a kterou vydával woodcrafter Bohumil Z. Nekovařík. (Další knihy této edice pak tvořila Setonova díla.) Co se slova Walden týče, to bylo v historii československé a české Ligy lesní moudrosti použito pro pojmenování několika tábořišť a chat a posloužilo i jako název pražského woodcrafterského kmene.

V roce 1925 vydal Jan Laichter opět v překladu Zdeňka Franty výbor Thoreauových esejů Toulky přírodou a pohledy do společnosti. Ten obsahuje kromě dnes již kultovní „Chůze“ a dalších na přírodu orientovaných textů také několik Thoreauových společensko-kritických a politických esejů, k nimž patří např. „Občanská neposlušnost“, „Život bez zásad“ či „Obrana kapitána Jana Browna“. Asi nejvýznamnější z nich byla a dodnes je „Občanská neposlušnost“, kterou Thoreau sepsal (původně pod jiným názvem) na základě svého činu z roku 1846, kdy byl zatčen a uvězněn za to, že odmítal zaplatit daň z hlavy vládě, která vede nespravedlivou válku s Mexikem a toleruje otroctví. Z vězení byl sice druhý den propuštěn, neboť daňový dluh za něj 17)kdosi uhradil, ale jeho malá osobní vzpoura proti bezpráví popsaná ve zmíněném eseji měla svou myšlenkou nenásilného odporu a nadřazenosti lidského svědomí nad zákony velký vliv například na Gándhího a Martina Luthera Kinga a později i na environmentální hnutí 20. století. Vzpomeneme-li na disidentskou činnost mnoha českých woodcrafterů během vlády komunistického režimu, snadno si představíme, že ani jim tyto myšlenky nebyly cizí.

Thoreauovi bývá často vytýkáno, že žil příliš individualistickým až sobeckým životem – o nikoho se nestaral a nesměřoval tedy v duchu woodcraftu „cestou služby ke světlu lásky“. I když by se našla celá řada různých dalších příkladů, které tuto domněnku vyvracejí, uveďme alespoň to, že Thoreau byl aktivním abolicionistou a pomáhal uprchlým otrokům na cestě za svobodou. Dodejme ještě, že ač sice skutečně zastával silně individualistické postoje, nešlo mu o pouhé egoistické sledování vlastních cílů bez ohledu na ostatní, ale pravděpodobně pod vlivem svého spoluobčana a mentora Ralpha Waldo Emersona (1803 – 1882) zastával názor, že reforma společnosti začíná nápravou jednotlivce.

Kromě výše zmíněných hodnot a postojů má Thoreau svým životem i dílem s vyznavači woodcraftu společnou ještě jednu věc – velký zájem o původní obyvatele Severní Ameriky. Thoreau se celkem třikrát vydal do divokých lesů amerického státu Maine a na dvou z těchto cest mu dělali společnost indiánští průvodci. Ke svému zklamání sice zjistil, že jde o indiány již značně zcivilizované a ovlivněné křesťanstvím (jeden z nich například odmítal pracovat v neděli), ale přesto obdivoval jejich zálesácké dovednosti a snažil se od nich co nejvíce naučit. Zážitky a dojmy z putování i charakter a počínání svých průvodců pak popsal ve dvou textech, které se staly součástí posmrtně vydané knihy Mainské lesy (The Maine Woods). Nejspíše také plánoval vytvořit o indiánech knihu, o čemž svědčí zvláštní zápisník, který si na dané téma vedl. V realizaci tohoto projektu i v další literární činnosti mu však zabránila tuberkulóza a následné úmrtí v roce 1862.

Přestože literární ani myšlenkový odkaz Henryho Davida Thoreaua nestál v pozadí vzniku woodcrafterského hnutí v Americe, česká (resp. československá) Liga lesní moudrosti a její přední představitelé mu věnovali značnou pozornost již v počátcích tohoto hnutí u nás. O nadčasovém významu jeho díla obecně svědčí také to, že bývá dodnes citováno těmi, kdo usilují o ochranu přírody a krajiny, odmítají pohled na přírodu z čistě užitkového hlediska a stejně jako Thoreau jí naopak přiznávají hodnotu nezávislou na její materiální využitelnosti pro člověka. To jsou, spolu s důrazem na neustálý duchovní růst člověka a morálním imperativem odporu vůči bezpráví, postoje, které dodnes vyznávají nejen woodcrafteři.

Jan Hokeš - Hošna

Literatura

  • BURROUGHS, John. Real and Sham Natural History. In LUTTS, Ralph H. (ed.) . The Wild AnimalStory. Philadelphia: Temple University Press, 1998. s . 129–143.
  • HARDING, Walter. The Days of Henry Thoreau. New York : Dover Publications, Inc., 1982.
  • RICHARDSON, Robert D. Henry Thoreau: A Life of the Mind. Berkeley, Los Angeles, Londýn : University of California Press, 1986.
  • SEIFERT, Miloš. Přírodou a životem k čistému lidství. Praha : Dědictví Komenského, 1920.
  • SETON, Ernest Thompson. Kniha lesní moudrosti. Praha : Olympia, 1991.
  • THOREAU, Henry David. Toulky přírodou. Praha : Paseka, 2010. Chůze, s. 7 –45 .
  • THOREAU, Henry David. Walden aneb Život v lesích. Praha : Paseka, 2006.
  • THOREAU, Henry David. The Maine Woods. Princeton : Princeton University Press, 1972. 18)

John Ruskin, apoštol krásy a pravdy

Rok 2010 není jen rokem kulatého jubilea E.T. Setona, ale také anglického filozofa Johna Ruskina (1819 – 1900), od jehož úmrtí uplynulo 110 let. Jeho názory ovlivňovaly řadu osobností uměleckého, vědeckého i politického světa, ale do určité míry i celou anglickou společnost druhé poloviny 19. století. Ruskin měl nepochybně vliv i na myšlenkový vývoj Setonův a tím nepřímo i na formování idejí woodcraftu, i když je to téma zatím nezpracované a důkaz ve formě nějaké odborné studie tedy chybí. Jisté však je, že Ruskinovy názory výrazně ovlivnily formování českého woodcraftu, protože jeho zakladatel – Miloš Seifert – se s dílem i osobou Ruskina mimořádně ztotožnil a vedle Setona a Thoreaua se na něj snad nejčastěji odvolává, když formuluje teoretické základy hnutí lesní moudrosti. Konečně i název tohoto příspěvku je s drobnou přesmyčkou vypůjčen z titulu Seifertovy knihy John Ruskin, apoštol pravdy a krásy (1937), ve které jsou, byť poněkud idealizovaným způsobem, shrnuty jeho myšlenky a dílo.

K osobě Johna Ruskina je především potřeba říci, že nebyl jen filosof – byla to neuvěřitelně „renesanční[8]“ postava. Mohli bychom o něm rovněž s klidem říci, že byl spisovatel a básník, pedagog, vědec, sociální reformátor, umělecký kritik, cestovatel a v neposlední řadě – podivín, který rozdal obrovský majetek po svém otci školám, muzeím i chudým lidem, či který zásadně odmítal cestovat vlakem, protože byl přesvědčen, že železnice ničí krajinu.

V Ruskinově mládí nacházíme několik podivuhodně shodných rysů s mládím Setonovým. Oba měli skotské předky a oba se ke skotskému původu hrdě hlásili. Ruskin se sice narodil jako jedináček do velmi bohaté rodiny, takže až do 12 let byl vzděláván a vychováván doma, izolován od všeho, co by mohlo podle jeho puritánské matky ohrozit jeho tělo či duši. Byl však, podobně jako Seton, vychováván v přísně protestantském (kalvinistickém) duchu, veden k extrémní skromnosti (neměl žádné hračky), mravnosti a zbožnosti. Jako bystrý pozorovatel objevil svůj svět v přírodě, která ho hlouběji a hlouběji uchvacovala a stala se mu v životě jedním z nejdůležitějších zdrojů inspirace: „Moje nejvřelejší přání bylo, pozorovat, aniž by mne bylo vidět – kdybych se byl mohl udělati neviditelným, tím lépe... vidět, jak všechno ve světě žije, jak se vše zařizuje ve svém domově – živí a uhnizďuje – viděti vzduch, skály, vodstvo v jejich duchovní mohoucnosti – být tím obklopen. Těšit se tím, a trnout nad tím údivem, pomáhat tam, kde bylo možno – ač jsem byl šťastnější, nebylo li mé pomoci potřeba – to byla podstata mé lásky k přírodě – to byl kořen všeho toho, co se ze mne stalo užitečného, a světlo všeho toho, čemu správnému jsem se naučil.“[9]

Krása světa přírody se dotýkala Ruskinova nitra tak hluboce, že v něm vyvolávala stavy zbožnosti či doslova náboženského vytržení – zde, i v tom nejmenším kousku stvoření, spatřoval svědectví Boží ruky. V knize Moderní malíři, svém prvním díle, které vyvolalo velký ohlas veřejnosti, píše: „Vnímal jsem stále svatost celku přírody – od nejmenší věci k nejrozsáhlejší... Jen když jsem byl sám, mohl jsem to dokonale vycítit a často jsem se třásl od nohou až k hlavě radostí i bázní z tohoto pocitu, když, dlouho odloučen od hor, přišel jsem k místu, kde hnědá voda vířila mezi křemeny, nebo když jsem viděl nádheru zapadajícího slunce, nebo najednou stála přede mnou mechovitá stěna skalní. Nedovedu ten pocit vůbec popsati. Kdybychom měli někomu, kdo toho nikdy necítil, vysvětliti pocit tělesného hladu, sotva bychom to dovedli slovy, a tato radost z hloubání v přírodě se mi zdála vždy přicházeti z hladu srdce, upokojeného přítomností velkého a svatého Ducha.“

Od pozorování přírody se Ruskin záhy dostává ke studiu přírody a tedy ke vědě. Nejvíce se věnoval geologii a meteorologii, ale byl např. též aktivním členem londýnské zoologické společnosti. Již v patnácti letech uveřejňuje první články v odborných časopisech, ani ne dvacetiletý vede polemiky s předními geology své doby o správnosti teorií alpského vrásnění; 19)vedle toho byl nadšeným sběratelem přírodnin a své cenné sbírky později věnoval několika muzeím; od malička si vedl deník, do kterého pilně kreslil svá pozorování přírody. Byl vždy mužem činu a když poznal, jak rychle postupující industrializace vede k zániku mnoha přírodně cenných území, věnoval mnoho úsilí ochraně přírody, jak krajiny, tak živých tvorů – byl členem Společnosti pro zabránění krutosti ke zvířatům, pro děti založil Spolek přátel živých tvorů a později se prý demonstrativně vzdal své profesury na oxfordské univerzitě, když tam v laboratořích zavedli vivisekci na zvířatech.

Ruskin však cítí, že věda – jakkoli jsou všechny její dílčí poznatky užitečné – nesměřuje k pochopení pravé podstaty přírody a že k tomu je potřeba doplnit vědecký přístup či pohled o další rozměr – o umělecký pohled na přírodu. Tak se záhy dostává k studiu umění. M. Seifert popisuje ve shora citované knize důležitý okamžik, který se stal jakýmsi mostem mezi vědeckým a uměleckým studiem přírody: Jednou v Alpách prožil (Ruskin) neděli významnou pro svůj život. Ráno předčítal svému sluhovi z bible, pak šel do lesa a přinesl domů květiny. Několik tmavě nachových vstavačů kreslil „s neurčitě úzkostlivým vědomím, že toto nedělní kreslení znamená novou fázi jeho bytí“. Dosud v neděli nikdy nemaloval, ani neslézal hory, ani nepodnikal delších vycházek. „Od té doby jsem to opakoval při každé vhodné příležitosti.“[10] (...) Příroda a umění mu splynuly dohromady. Umění má hledat a vyjadřovat krásu. Tuto krásu lze najít především v přírodě. Kdo ji miluje, objevuje krásu... „Fysik nedovede zachytit vlnu nebo padající kapku,“ ač ji tak důkladně studuje. Vědcům ta krása uniká. Umělec se přibližuje pravdě více, neboť přichází s citlivou duší. „Viděti jest více než věděti. Ještě více než viděti jest milovati... Jdi do přírody ve vší prostotě srdce a kráčej s ní poctivě a důvěřivě, bez jiné myšlenky, než jak nejlépe její smysl proniknout a její poučení si zapamatovat, s vírou, že všecky věci jsou správné a dobré, a raduje se vždy z pravdy.“

A jestliže byly pro většinu přírodovědců tyto názory na úlohu umění při studiu přírody provokativní, neméně kacířské byly i Ruskinovy názory, kterými se pustil do boje za očistu umění. Kritizuje většinu tzv. starých mistrů období renesance a postrenesance za to, že se odvrátili od přírody a své krajinomalby si vymýšleli v ateliéru, zatímco mnozí současní malíři krajin, kteří důkladně pozorují přírodu a malují v plenéru, jsou schopni mnohem hlubších děl. Jako první známá osoba se veřejně postavil na obhajobu hnutí anglických malířů „Prerafaelitů“, kteří hledali inspiraci v období středověku (před italským malířem Rafaelem, který stále výrazně ovlivňoval malbu 19. století) a chtěli do umění navrátit vážnost a reflexi základních otázek lidského bytí. Ve stejném duchu pak Ruskin definuje základní požadavky na umění: umění lze nazývat uměním jen tehdy, vede-li člověka k poznání krásy, ke zbožnosti a vyšším cílům. Umělec nemůže stvořit opravdové umělecké dílo, není-li zároveň navýsost mravným člověkem... Ruskin se stal vynikajícím znalcem italského umění a přes své provokující myšlenky (nebo naopak i díky jim, ale hlavně díky vynikající schopnosti brilantně formulovat své neotřelé myšlenky) se stal jedním z nejznámějších a nejuznávanějších uměleckých kritiků 19. století. Považuji za nemožné, aby se Seton, např. při svém studiu malířství v Londýně nebo v Paříži, s Ruskinovými knihami neseznámil. Nejen proto, že to tehdy patřilo k povinnému uměleckému vzdělání, ale především proto, že mu musely Ruskinovy názory znít velmi blízce a mohl v jeho knihách najít mnohé užitečné rady – Ruskin např. ve svých Moderních malířích podrobně popisuje pohyby mraků, vzhled moře v různou denní dobu, růst stromů a na příkladech různých autorů ukazuje dobré a špatné příklady malby přírody. 20)

Jak jsem již napsal výše, Ruskin byl mužem činu a nestačilo mu teoreticky popsat význam „pravého“ umění pro každého člověka, byť jeho knihy měly velký odbyt, jeho veřejné přenášky byly hojně navštěvovány a jeho myšlenky ve společnosti široce diskutovány. Měl pocit, že (prostým) lidem chybí schopnost chápat umění a že má-li kdo umění rozumět, musí být sám být aspoň trochu umělcem. Proto založil a financoval vznik tzv. Dělnické koleje, kde se dělníci (ale nejen oni, školu mohli navštěvovat lidé z nejrůznějších sociálních vrstev) po práci mohli zdarma vzdělávat a kde Ruskin několik let vedl večerní kurzy kreslení. V době, kdy byly vyšší školy otevřeny jen pro bohaté, to byl nevídaný sociální počin. Ruskin dokazoval, že právě dělník, který přetváří hmotu a dává jí duši, by měl být co nejvíce umělecky vzdělán.

Toto „sestoupení mezi prostý lid“ znamenalo další předěl v jeho životě. Podobně jako Buddha, syn panovníka, se zřekl všeho, i své rodiny, když poznal lidskou bídu, tak i Ruskin – uznávaný spisovatel a kritik, žádaný řečník, filozof se stovkami obdivovatelů a následovníků, bohatý člověk bez existenciálních starostí – najednou nemohl v klidu pokračovat ve své práci, když poznal zblízka hrozné sociální poměry tehdejší společnosti a mravní úroveň masy národa: „Moje životní poslání jest vštípiti mládeži anglické trochu zájmu o umění... je mi to však zcela nemožno pro všechnu tu bídu, která mne obklopuje... Prostě nemohu ani malovat, ani číst, ani minerály pozorovat, nebo vůbec něčím mně milým se zabývat...“

A tak někdy na přelomu 50. a 60. let opouští Ruskin postupně oblast umělecké kritiky, protože cítí, že důležitější je naučit lidi správně žít a od základů změnit celou moderní společnost. Přestává být umělcem, aby se stal sociálním reformátorem a svým způsobem i náboženským učitelem. Pouští se do sžíravé kritiky kapitalismu a celé rodící se průmyslové civilizace: „Žijete svoji píď času, rvete se skoro bez přestání o milý chléb, nebo když náhodou žijete v mírové době, stavíte hnusné díry, ve kterých zacházíte hladem, souchotinami, neřestmi způsobenými nemocemi nebo zoufalstvím.[11] A tomu říkáte civilizace.“

Více než deset knih věnuje analýze ekonomických, sociálních a mravních vztahů moderní anglické společnosti a návrhům na její reformu. Nepřeje si nějaký násilný okamžitý převrat, chce měnit zdola, pomalu a vývojově. Navrhuje tak zásadní změny, že jejich uskutečnění bylo nemyslitelné. I když se jiní reformátoři té i pozdější doby jeho myšlenkami inspirovali a někdy i zaštiťovali (např. na spis Tomu poslednímu se často odvolával Gándhí či pod Ruskinovým vlivem byla založena britská Labour Party), jen omezený okruh lidí byl ochoten podpořit Ruskinův plán jako celek. Zastavení industrializace země, rozdělení půdy chudým, návrat k prostému rolnicko-řemeslnickému životu (Ruskin velmi zdůrazňoval význam manuální práce) či svěření mimořádné moci do rukou (byť duchovní) aristokracie zavánělo příliš feudalismem a v rodící se demokracii (jak aspoň většina lidí věřila) nemělo nejmenší šanci.

Ruskin se prohlásil za socialistu a po smrti svého otce rozdal obrovský rodinný majetek školám, chudým a na podporu různých sociálních a hospodářských projektů, které měly dokázat životnost jeho teorií. Nikdy se však neztotožnil ani s marxisty, ani s utopickými socialisty, zůstal vždy sám sebou – křesťanským socialistou. I když do těch snah vložil ohromné úsilí a přišel skoro o celý majetek (také díky různým nepoctivcům, kteří se na něho nalepili), praktický dopad byl minimální. Přepracovanost a pocity beznaděje byly jednou z příčin, proč se začal stahovat z veřejného života, zvláště když se u něho začala objevovat nervová porucha – občas míval záchvaty nervového zhroucení, kdy téměř nekomunikoval. Nemohly ho uspokojit dílčí úspěchy jeho snah, např. na poli ochrany přírody a historických památek, když společnost jako celek se neměnila.

Lze se domnívat, že posledních 20 let Ruskinova života, kdy se převážně zdržoval ve svém novém sídle Brantwood u jezera Coniston v Lake District, má mnohé společné rysy už ne se Setonem, ale s Milošem Seifertem: dřívější krach manželství, bolestínské nálady, obviňování okolního světa ze zkaženosti a neporozumění jeho velkým ideálům a konečně i nervové onemocnění. Seifertovi také i mponovalo, jak razantně se Ruskin rozešel s církvemi, ale respektoval 21)jeho mi mořádnou křesťanskou zbožnost. Ruskin tvrdil, že náboženství člověk potřebuje a že bez něho nelze budovat žádnou lidskou společnost. Vztah k Bohu je mu však přísně individuální záležitost, a proto byl v tomto ohledu velice liberální. S tím souviselo i jeho chápání svobody člověka: „Býti svoboden, to znamená nejprve ovládati své vášně a potom, když jsi si vědom, že vlastní tvé chování je správné, vytrvati v něm ke všem i proti všem, proti veřejnému mínění, proti bolesti, proti radosti. Pohrdati míněním davu, hrozbou protivníků, pokušením ďábla, takový jest u všech národů smysl slova: býti svoboden, a jediná podmínka, abychom získali tuto svobodu, jest naznačena v jednom verši Žalmů: ,Budu kráčeti svobodou, poněvadž jsem sledoval Tvoje příkazy““.

Tyto myšlenky ovlivnily nejen Seiferta (a přes něho i česko-slovenský woodcraft), ale, domnívám se, i Setona. Jedno z nejznámějších Ruskinových umělecko-filozofických děl se jmenuje Sedm světel architektury. Na příkladu architektury zde autor ukazuje zásady, kterými se má řídit umění i život. Těchto sedm zásad má být: Pravda, Krása, Paměť, Práce[12], Poslušnost, Síla a Oběť. Nepřipomíná to nápadně Setonův čtyřnásobný zákon?

John Ruskin byl všestranná osobnost, který zanechal výraznou stopu v mnoha oblastech, kterým se věnoval. Jeden z jeho mnoha odkazů současnému světu může znít třeba takto: „Umění není nic bez vědy, věda bez umění, člověk není nic bez přírody, příroda nic bez člověka.“

František Kožíšek – Biminiji 22)

Ve stopách severoamerických indiánů: Kořeny českého environmentalismu ve woodcraftu

Neznám palčivější otázky na světě, než je otázka ochrany přírody. Proti ní všechny otázky politické, sociální, vědecké i náboženské mizejí jako stín, neboť bez divoké přírody zachvátí všechny lidské snahy a všechen lidský pokrok choroba pýchy a rozkladu, osudné lidskému pokolení.

Miloš Seifert, Zachování Iowy, 1926

Cílem tohoto příspěvku je uvést několik argumentů na podporu hypotézy, že myšlenková orientace a praktická náplň českého environmentalismu v posledním půlstoletí – důraz na skromný životní styl, dobrovolnou brigádnickou činnost na pomoc přírodě, pobyt a výchovu v přírodě, práci s mládeží, ale také na solidní přírodovědecký základ a prozumění – je dědictvím woodcraftu v pojetí Miloše Seiferta.

Přibližně před deseti lety se při mém výzkumu historie českého environmentálního hnutí začaly stále zřetelněji rýsovat indicie, že pro vysvětlení jeho základní ideové orientace a hlavních forem aktivit je třeba sledovat stopu, která vede do poměrně vzdálené historie. Při dotazech na osobní historii aktivistů, jejich formativní vlivy a motivaci pro tuto činnost se opakovaly odkazy na tradici pobytu v přírodě, na dobrodružnou literaturu ze severoamerického prostředí, na skromný životní styl a na inspirativní vztah indiánů k přírodě. Respondenti sice nebyli schopni identifikovat nějaký společný základ jimi zmiňovaných podnětů a vlivů, bylo ale evidentní, že tyto konkrétní vlivy vycházejí z nějakého ucelenějšího myšlenkového systému ukrytého v minulosti. Zlom v pátrání přišel při četbě knižního rozhovoru se zřejmě nejvýznamnějším představitelem angažovaných ekologů-přírodovědců 70. a 80. let – Bedřichem Moldanem. Ten na otázku, jak přišel ke svým přírodymilovným postojům, odpověděl:

“Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let, stal jsem se v Děčíně členem vynikajícího woodcrafterského kmene. [. ..] Chodili jsme do přírody a tábořili pod vedením osvíceného lesníka Klena. To byl člověk nesmírně pevných zásad a naprosto jasných principů, které vycházejí ze Seatona (sic!) a woodcrafterských idejí a zahrnují až extrémní skromnost a schopnost vyjít s málem. Když jsme chodili do přírody, vždycky jsme se snažili být maximálně soběstační a nesměli jsme po sobě zanechat jakékoli stopy...“ (Papoušek, 2000).

V následujících rozhovorech s aktivisty, v nichž jsem se na téma woodcraftu cíleně soustředil, vazba českého environmentálního hnutí na woodcraft vyvstávala stale zřetelněji, a to jak u aktivistů předlistopadových, tak polistopadových. Ze starší generace se k Setonovi, indiánské inspiraci, woodcraftu a k přímé znalosti přírody hlásili, mimo jinými, zakladatel a vedoucí osobnost první moderní (poválečné) ochranářské organizace (nejprve, od roku 1958 Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea, mezi lety 1969 a 1979 pak transformovaného do samostatné organizace Tis) Otakar Leiský, význačná osobnost Tisu a Českého svazu ochrany přírody, propagátor ekumenického skautingu a ekologický novinář Ivan Makásek a jeden ze zakladatelů Hnutí Brontosaurus a profesionální ochránce přírody Václav Petříček. Z polistopadových aktivistů to byli např. spoluzakladatel Hnutí Duha a novinář Jakub Patočka a druhá ředitelka Greenpeace Česká republika Hana Pernicová.

Pro přijetí Setonova výchovného programu vycházejícího z idealizované postavy indiána byly v české společnosti počátkem 20. století vhodné podmínky. Glorifikaci severoamerických indiánů a solidaritu s nimi lze v české společnosti vystopovat zhruba do poloviny 19. století. Kniha Poslední Mohykán byla do češtiny přeložena již v roce 1852. Kožíšek (2008) připomíná, jak, inspirován touto knihou, si český národní malíř Mikoláš Aleš hrál v dětství s bratrem na indiány a v dospělosti vytvořil cyklus obrazů s indiánskou tématikou. J.V. Sládek popisoval utrpení indiánů, se kterým se setkal během svého pobytu v USA, ve své básnické tvorbě i v novinových článcích. V roce 1888 vyšel první český překlad knihy Karla Maye. Jeho dobrodužné knihy odehrávající se v prostředí Divokého západu napsané v duchu žánru “vznešeného divocha” se staly v českém prostředí nesmírně populární po celé následující století. Není tedy překvapivé, že Setonův woodcraft, jenž v sobě propojoval výchovný 23)program inspirovaný teorií rekapitulace, soubor praktických dovedností nutných pro přežití v divočině – tedy woodcraft v původním americkém slova smyslu, a indiánské rituály a indiána jako vzor vhodný k následování, byl pro mnoho lidí v českých zemích velmi atraktivní.

O zprostředkování Setonových myšlenek českému publiku se zasloužil gymnaziální učitel Miloš Seifert. Pro hypotézu zformulovanou v úvodu tohoto příspěvku je klíčové, že Seifert Setonův výchovný program nejen přetlumočil a tvůrčím způsobem upravil na české podmínky, ale hlavně jej posunul do nové roviny. Jako učitel biologie byl Seifert také velmi zaníceným ochráncem přírody. Seifertova role jako průkopníka české ochrany přírody a jeho zásadní vliv na celkové pojetí ochrany přírody v české společnosti jsou, až na výjimky (Makásek, 1991; Kožíšek, 2010), přehlížena jak historiky českého woodcraftu, tak historiky i praktiky ochrany přírody. Příznačné je, že ačkoliv řada vedoucích představitelů českého environmentálního hnutí v posledních 30 letech odkazuje na woodcraft jako silný zdroj inspirace, přímo na Seiferta se neodvolává nikdo. Seifert sám si na woodcraftu cenil především jeho ochránářského potenciálu: „Ačkoliv je woodcraft současně též hnutím pacifistickým, abstinentním, náboženským atd., je především hnutím za ochranu přírody“ (Seifert, 1925).

Seifert zdůrazňoval význam táboření se skromnými prostředky a důležitost manuální práce - jako vysazování stromů a rozvěšování ptačích budek - jako aktivit, které přispívají k rozvoji pozitivních postojů k přírodě. Odvolávaje se na americké vzory, Seifert také propagoval přímou účast lidí na ochranářských projektech prostřednictvím vytváření ochranářských spolků, jež by se zapojovaly do dobrovolné brigádnické činnost. (Seifert, 1926). Seifert viděl přírodu jako ideální místo pro budování charakteru a výchovu člověka: „Je třeba naši městskou mládež, tolik blaseovanou, odvésti do přírody, ale ne aby se tam kuchařilo, stavěly stany a znepokojovali obyvatelé, ale aby se naučili hoši dívat, přemýšlet a milovat její krásy a záhady. Ne přírodu považovat za dekoraci a kulisy lidských zábav, ale za předmět studia a přemýšlení a sebe za jedinou složku, nepodstatnou“ (Seifert, 1920).

Seifert usiloval o šíření svého pojetí ochrany přírody také v profesionálních ochranářských kruzích a to zejména prostřednictvím oficiálního časopisu Svazu okrašlovacích spolků Krása našeho domova. V průběhu 20. a 30. let se zaměření tohoto časopisu změnilo – z periodika věnujícího se amatérské činnosti místních okrašlovacích spolků se stal „platformou oficiální a vědecky zaměřené ochrany přírody v Československu“ (Librová, 1986). Šéfredaktorem Krásy našeho domova byl zakladatel české vědecké ochrany přírody Jan Svatopluk Procházka, kterého Seifert roku 1925 získal pro funkci předsedy Ligy pro výchovu přírodou – Moudrost lesa.

Zdá se, že Seifert s Procházkou tak ve 20. letech zahájili dlouhodobý trend charakterizující nemalou část české vědecké ekologické obce. Od té doby řada českých ekologů-přírodovědců dokázala sladit svou profesní činnost založenou na vědecké a technické racionalitě s romantikou woodcraftu a s duchovními a kulturní mi myšlenkami vyzdvihujícími hodnotu výchovy jednotlivce prostřednictvím přímé zkušenosti s přírodou.

Petr Jehlička, Katedra geografie, The Open University, Milton Keynes, Velká Británie

Literatura:

  • Kožíšek, F. (2008): Jihočeský indián Mikoláš Aleš. Drn, ročník 15, číslo 1, s. 7 -8 .
  • Kožíšek, F. (2010): Nejsnílkovatější snílek. Gymnasion, 22. března 2010, dostupné na http://www.gymnasion.org/archive/article/nejsnilkovatesji-snilek-0
  • Librová, Hana. (1986): Počátky ochrany přírody jako zájmové činnosti. Sborník prací filozofické fakulty Brněnské university, svazek. 30, s. 43 -54 .
  • Makásek, I. (1991): Ahimsa. In Setkání s Woowotannou. Sborník vzpomínek a vyznání pamětníků prof. Miloše Seiferta k 50. výročí jeho úmrtí. Praha: Liga lesní moudrosti, s. 23 -27.
  • Papoušek, J. (2000): Hovory o ekologii. Cesty k trvale udržitelnému Česku. Praha: Portál.
  • Seifert, M. (1920): Přírodou a životem k čistému lidství: příručka českých junáků. Praha: Dědictví Komenského.
  • Seifert, M. (1925): Woodcraft a ochrana přírody. Krása našeho domova, ročník XVII, číslo 3, s. 45-46.
  • Seifert, M. (1926): Zachování Iowy. Krása našeho domova, ročník XVIII,číslo 3, s. 36 -39. 24)

Povědomí o práci E.T. Setona ve vědeckých kruzích současnosti

Ernest Thompson Seton nevystudoval oficiálně zoologii, ale byl mimo vší pochybnost vynikajícím znalcem severoamerické přírody, hlavně jejích ptáků a savců. Jeho znalosti byly založeny na osobních dlouholetých terénních zkušenostech, na intenzivním pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Tím Seton předznamenal éru „terénních“ vědců, kteří (u velkých savců) vstoupili na scénu až ve druhé polovině 20. století (G. B . Schaller, B. Grzimek, J. Goodallová, D. Foseyová apod.) . Díky pozorovacímu talentu byl Seton jedním z prvních světových ekologů a etologů, protože mu byly některé skutečnosti v přírodě zjevné. O střízlivosti jeho pohledu (vědomí si rozmanitosti přírody) svědčí i to, že popsal jediný nový taxon: dnes již vyhubený poddruh soba Dawsonova (Rangifer tarandus dawsoni), který se vyskytoval pouze na Grahamově ostrově v souostroví Haida Gwaii (ostrovy Královny Charlotty) u západního pobřeží Kanady. Vědci té doby se nechali často strhnout k popisům mnoha nových taxonů severoamerických savců, většinou na základě drobných odlišností v rámci přirozené variability taxonů, a není divu, že většina z těchto popisů je dnes považována za neplatnou.

Ve své době byl Seton coby vědec akceptován s rozpaky. Do svých prací vkládal kromě množství faktografických údajů i své osobní názory, psal populárnějším stylem. Antropomorfizoval – srovnával chování zvířat s chováním člověka. Bylo snadné označit jej za diletanta. Jím shromážděná fakta, stejně jako jeho odborné ilustrace, však mají trvalou platnost. Svou angažovaností v problematice ochrany divokých zvířat a jejich prostředí má E. T. Seton velké zásluhy o ochranu přírody Severní Ameriky. Jeho práce je doceňována spíše až od druhé poloviny 20. století. Lze oprávněně říci, že Ernest Thompson Seton předběhl vědeckým přístupem svou dobu.

Kromě slovního ohodnocení (které může být subjektivní) máme dnes i (relativně) objektivní nástroje k posouzení kvality vědecké práce. Scientometrie je vědecká nauka, jež studuje úroveň vědy pomocí kvantitativních parametrů. Podstatným ukazatelem významu prací určitého autora je ohlas jeho prací. Ten hodnotíme podle počtu citací. Je-li práce citována – tedy využita pro další rozvoj vědy – je to ukazatelem cennosti výsledků v práci uvedených – primárních dat, metodického postupu, teoretických závěrů...

Moderním ukazatelem významu prací určitého autora je t.zv. Hirschův index. Teoreticky je velmi jednoduchý, elegantní. Index h udává, kolik článků daného autora dosahuje citovanosti vyšší, než je pořadové číslo článku dle počtu citací. Je to tedy číslo označující počet článků (knih, kapitol v knihách), které jsou citovány nejméně tolikrát (většinou vícekrát), kolik činí hodnota h. Jediným problémem je, jak ony citace získat. Při dnešním rozsahu světového písemnictví je prakticky nemožné zjistit počty citací v místních časopisech, ve sbornících ze všech vědeckých konferencí, v knihách. V současné době však existuje řada obřích databází, které mohou jako zdroj dat posloužit. Databáze ISI Web of Knowledge registruje články a v nich citované práce z několika set předních vědeckých časopisů za období šedesáti let i z určitého výběru konferenčních sborníků za období dvaceti let. Tyto údaje jsme použili k ocenění dopadu Setonovy práce na dnešní vědu.

Setonovy práce jsou citovány v širokém spektru vědeckých časopisů; jak časopisů přírodovědných, tak časopisů z oborů společenských věd. Například v Journal of Mammalogy, Journal of Wildlife Management, The Canadian Field-Naturalists, Journal of Canadian Studies, citovány jsou i v časopisech Ecology, Ecological Monographs, Science. Moderní zoologie poznatků, které E. T. Seton pracně získával v terénu, stále využívá; časté jsou zejména odkazy na jeho studie v pracech týkajících se populační dynamiky savců. Setonovy práce na poli ochrany přírody a práce s mládeží využívá současná ekologická výchova.

Celkem je citováno něco přes sto Setonových prací. Nejcitovanějšími pracemi jsou knihy Lives of Game Animals (321 citací) a Life Histories of Northern Animals (125 citací). Následují: The Arctic Prairies (47), Wild Animals I Have Known (29), Trail of an Artist-Naturalist (13), Two Little Savages (11), Animal Heroes (8), Wild Animals at Home (8). V pořadí podle počtu citací je osmá práce citována ještě osmkrát. Hirschův index E. T. Setona tedy dosahuje hodnoty h = 8 . To je průměrná hodnota, jaké dosahuje Hirschův index dnešních zoologů. Klobouk dolů. E . T. Seton se narodil před 150 lety. Kdyby byly výsledky dnešních zoologů takto ceněny 150 let po jejich narození, každý by si toho, myslíme, velmi považoval.

Vlastimil Růžička & Jan Robovský 25)

Smysl woodcraftu – osobní reflexe po 20 letech

Inspirací pro tento příspěvek se mi stalo moje vystoupení o poslání woodcraftu na semináři „Život a dílo E.T. Setona a jeho odkaz dnešku“, který se konal 17. března 1990 v rámci obnovování Ligy lesní moudrosti. Ze svého tehdejšího vystoupení jsem měl celkem zdařilý (burcující) pocit a když jsem nedávno nalezl text svého příspěvku, který nebyl dosud nikde publikován, přišlo mi zajímavé podělit se o svoji současnou reflexi tohoto názoru. Nejdříve si však dovolím uvést celý tehdejší příspěvek.

E.T. Seton – zakladatel woodcraftu, idea woodcraftu

Chci-li hovořit o vzniku Setonovy lesní moudrosti – woodcraftu, nemohu začít rokem 1902, kdy vyšla série článků v časopise Ladie's Home Journal a kteréžto datum je oficiálně považováno za počátek hnutí woodcraft. Nemohu začít ani rokem 1900, kdy se Seton vypořádal s bandou malých ničemníků, systematicky ničících jeho majetek, právě použitím nové výchovné metody. Vytvoření woodcrafterského hnutí totiž nebylo žádným náhlým pedagogických osvícením. Nebylo ani vyvrcholením, naplněním Setonových pedagogických ambicí.

Pátráme-li po kořenech vzniku woodcraftu, abychom pochopili jeho podstatu, musíme jít ještě mnohem dál do minulosti. Nejlépe ještě před rok 1860, tedy před datum Setonova narození. Teď asi čekáte, že chci hovořit o romantismu, o Rousseauovi apod., ale není tomu tak.

Mám na mysli stále jen a jen Setona. Konkrétně tu událost, kterou Seton tak často zdůrazňoval a o které jste už v úvodu[13] slyšeli. Jak mu ona neznámá záhadná žena, poustevnice v kalifornských horách, vmetla do tváře: „Vy nevíte, kdo jste? Proč neotevřete své uši a své srdce? Jste duše Rudého muže, poslaná zpět, aby doručila jeho poselství a ukázala cestu!...“ A protože se tak stalo, jsem přesvědčen, že někde zde je nutné hledat kořeny woodcraftu. Ale protože se nechci dostávat do sporů s odpůrci reinkarnace, půjdu dál. Nebudu rozvádět ani otázku, proč v jeho žilách kolovala zrovna anglická a skotská krev, proč se narodil právě v zemi krále Artuše, kde byla tak živá pověst o Svatém Grálu, o kterém – mimochodem – se ve svých povídkách nejednou zmiňuje.

Začnu až jeho „zlatými dny “, jak později nazývá období strávené v překrásné kanadské divočině. Přes dvacet let, s malými přestávkami, strávených v téměř netknuté kanadské přírodě nebo ve městech, odkud to ale do té přírody bylo tehdy doslova pár kroků. Ať už všechno to dřívější, co jsem zde naznačil, působilo na Ernesta jakkoli – jedno je jisté. Všechno bylo dokonale připraveno. A tak malý Ernest Evan Thompson stojí před branami Přírody, kam ho něco neodolatelně táhne, a má široce otevřeny oči, uši a především srdce. A protože je vytrvalý hledač, dochází k tomu, k čemu nemohlo nedojít. Poznává vše, co lze v přírodě poznat, všechna tajemství, včetně toho nejvyššího. Když čteme pozorně pasáže Setonových děl, vztahující se k tomuto období, kdy zažíval silnou vnitřní radost a rozechvění do hloubi nad každým ptáčkem, každou neznámou květinou, neubráníme se srovnání se svatým Františkem z Assisi. Cituji z knihy Sv. František a příroda[14]: „Pouhý pohled na slunce, měsíc a hvězdy, na veliké i malé tvory naplňoval ho nevýslovnou radostí. Poněvadž všichni tvorové pocházejí od Boha, jsou všichni s Františkem v nejužším příbuzenství. Všichni se stali jeho bratřími a sestrami. Ať se zdáli sebe menšími, nepatrnějšími a opovržení hodnějšími, jeho zrak pronikal k nejhlubšímu významu všeho pozemského, k nejvniternější podstatě každého tvora a k nejvyššímu prapůvodu celé přírody... Miloval a hýčkal celým svým srdcem nejen lidi, nýbrž i nerozumná zvířata, vše, co leze a běhá po zemi i každou neživou věc.“

Promiňte mi to odbočení, vraťme se k Setonovi. O tomto období jeho života krásně vypovídá jeho Poselství náčelníka ze Svitku březové kůry: „Podle bystřiny v borovém lese se vine jelení stezka, mezi olšemi probleskuje vodní tůň a v trávě svítí hvězdy, vysoká stinná skál a zve k polednímu odpočinku a kdesi tiše trylkuje zvonek. 26)

Vždycky jsem tam rád chodíval, když mi to život dovolil. Ale dlouho jsem nemohl objevit cestu, která tam vede, a nebyl bych ji našel bez vůdce. Marně jsem ji hledal, moje srdce nadarmo toužilo a bloudilo. Doufal jsem, že tu cestu najdu, a bál jsem se, že se mi to nikdy nepodaří. A tu se mi jednoho dne zjevila podivuhodná bytost. Vím, že byla hodně stará, ale zdála se velice mladá, svěží, plná síly a měla laskavé oči. Řekla mi, „Milý hledači, viděla jsem, s jakým úsilím se snažíš najít cestu. Vím, že budeš mít rád všechno, co tam uvidíš. Proto ti ukážu cestu, která tě zavede tam, kde poznáš tisíc milých přátel, uzdravující moc slunečních paprsků, mír noci, potěšení z hluboké vody, kde získáš pružné tělo a nevyčerpatelnou sílu, kde pochopíš dobrodiní deště, příběhy vyprávěné stopami, tajemství bažin, vznešenost vědění, kde se naučíš poznávat ptáky podle zpěvu a kde se naučíš znát věci, které se ve školách nikdy neučí, kde získáš vladařskou korunu a malé království, úměrné tvým schopnostem, ale které bude patřit jen tobě.

To vše ti nabízím, protože jsi byl vytrvalý, ale pod jednou podmínkou: Až odhalíš vlastnosti některého stromu, smlouvu mezi včelou a květem, podstatu některého tajemství, až poznáš, jak pozoruhodný je močál a jak milý je i malý rybníček, musíš si to nějak zaznamenat a sdělit to některému jinému poctivému hledači, aby se ryzí zlato neproměnilo v tvých rukou v bezcenné kamení; neboť ti, kdo získali moc, musí nést i odpovědnost. “... “

Setonovi se dostalo poznání, dostalo se mu poselství a s ním i odpovědnosti. Proto jsou následující léta naplněna novým hledáním, jak toto poselství předat dál. A nebylo to hledání ledajaké, bylo to silné nutkání, bylo to jak bič. Ptá se sám sebe, jak později vzpomíná v knize „Duch lesů“: „Není nějaké cesty, kterou by se (zdramatizovalo), uskutečnilo toto náboženství, tato výchova, tento život v přírodě, který vlastně teprve pro mne znamenal život?“ Jak přejít od nepřirozeného, vyumělkovaného způsobu života k normálnímu a zdravému životu těla a ducha? Tento problém vzrušuje tisíce lidí a stojí před nimi neřešený. Seton tuto otázku rozřešil vytvořením idey woodcraftu – lesní moudrosti.

Nyní musím poopravit dojem, který snad u někoho z vás mým předchozím líčením, zvláště tou pasáží o sv. Františkovi, vznikl. Totiž, řečeno slovy J.Niebauera: „Nebylo by dobré vidět v Setonovi éterickou duši, vzdychající nad kapičkou rosy.“ Ne, Seton je praktický, věcný, skutečný muž činu. Proto ani woodcraft není nějaké juchání nad kytičkami či dojímání se nad ptáčkem, kterého slupla kočka. Ne – Woodcraft je jasná a praktická cesta, jak vystoupit na Horu poznání, Horu vysokého lidství.

Při budování základů woodcraftu vyšel Seton ze dvou skutečností:

  1. Obecná filozofická otázka přístupu k životu, která někdy více či méně zahalena ze Setonových spisů zřetelně vystupuje, ale kterou nepřekonatelně formuloval anglický filozof Thomas More už téměř půl tisíciletí před Setonem a jehož slova tedy použiji: „Nejsme tu náhodou a nejsme tu pro zábavu.“
  2. Seton věřil – a dnešní doba nám to hrozivým způsobem potvrzuje – že člověk je součástí přírody a potřebuje styk s přírodou. Ať žije kdekoli a koná cokoli, potřebuje vždy na čas do přírody. Užívat darů slunce, vzduchu, lesa, vody. Člověk potřebuje žít v souladu se zákony přírody. Následky porušení a porušování tohoto souladu vidíme na neuvěřitelném nárůstu civilizačních chorob, tělesných, duševních a dalo by se říci i mravních, ale především ve ztrátě řádu. Většina lidí dneška ztratila pojem o řádu, který vládne tomuto vesmíru, je dezorientována a smysl života vidí v pomíjivých hodnotách či vyslovených pseudohodnotách. Proto Seton volá

po přirozené vývojové cestě, po prostém životě v přírodě – neboť věří, že poznání kořenů civilizace povede i k poznání řádu a nastoupení správné cesty.

Odvolávaje se na Rousseaův výrok „Co jest přirozené, jest správné“, Seton ve svém díle Duch lesů[15] dodává: „Pouze jest opravdu těžko někdy věděti, co jest přirozeno. Jsme tak překrmeni, přešaceni a převychováni, že často se to lépe dovíme, obrátíme-li se k prostým divochům, kteří nemají ani bláznovství katechismu ani oděvu... “ 27)

Seton tím samozřejmě nemyslí vyhlášení války civilizaci a trvalý odchod do jeskyně po vzoru pravěkého člověka. Myslí tím vhodnou formu a náplň našich – byť jen občasných – pobytů v přírodě, které by měly vést k tomu, abychom se v té přírodě cítili stále méně cizinci a stále více nedílnými součástmi. Proto woodcraft nutí člověka nebýt pouhým pasivním konzumentem hodnot, ale tvořit. Usilovat o všestrannost. Mít „vidoucí oči“ a „myslící ruku“. Podstatou woodcraftu není zábavné vyplnění volného času nebo okamžiky strávené v dobrém kolektivu – podstatou je sebezdokonalování jedince, osobní růst, stoupání do výšin skutečného lidství, to jest harmonický rozvoj čtyř stran lidské přirozenosti: těla, mysli, ducha a služby. A tu už se dostáváme k prvnímu ze základních kamenů, pilířů, na které Seton své hnutí postavil.

Je to woodcrafterský zákon = to jest víra, že se člověk ke svému skutečnému povznesení, k přiblížení se univerzálnímu lidství, musí vzdělávat ve čtyřech smě rech: v kráse, pravdě, síle a lásce. Mnoho systémů se snažilo a snaží povznést člověka. Před Setonem však žádný z nich nepřišel s tak všestranným programem. Všechny se snažily o jednostranný rozvoj těla, ducha nebo služby.

I dnes existuje mnoho systémů usilujících o výchovu a povznesení člověka a třeba se i snaží rozvíjet všechny čtyři složky, ale žádné z nich nevede člověka tak důsledně do přírody. Zde je to Setonovo unikum, které dává Lize lesní moudrosti opodstatnění být samostatnou organizací. A zde jsme u druhého základního kamene: outdoor life čili pobyt ve volné přírodě. A, pobyt v přírodě naplněný smysluplným tvoření m – tím se dostáváme k poslední mu, k třetímu základní mu kameni, to jest indiánské moudrosti a dovednosti. Podrobnosti k těmto základům jsou obsaženy v 9 hlavních zásadách, které zde ale nebudu rozvádět. Jsou uvedeny v programovém prohlášení.

Jen malou poznámku, co se týče indiánské moudrosti, poznámku k námitkám, které už teď slyším, že vzor indiána se pro nás vůbec nehodí, neboť je nám to něco bytostně cizího. K tomu asi tolik: přejali jsme římské právo, protože bylo nejlepší, přejali jsme od Řeků filosofii, protože nebylo nad ní, mnoho našich lidí přijalo zvěst mistra z Nazaretu, protože jim ukázala cestu, atd. atd., tedy přejímání původně něčeho zcela cizího, nad čím se ale dnes nikdo nepozastavuje, i když tehdy se asi mnozí lidé také bouřili. Proč se tedy pozastavovat nad přejímáním něčeho, co vůbec není nic nového, ale naopak jsou to zkušenosti a dovednosti našich prapředků. Ale od těch se nám bohužel cele nedochovaly. Dochovaly se nám z Ameriky a pro život v přírodě nejsou jiné lepší, a proto jsou severoameričtí indiáni našimi učiteli táboření a života v přírodě. Vždyť proč vymýšlet dávno vymyšlené a tak se zdržovat, když je před námi tak dlouhá cesta. Osobně se domnívám, že tyto prastaré zkušenosti nejsou cizí nikde na světě, jsou cizí jen konzumní civilizaci, tedy lidem, kteří se bojí o své pohodlí.

Jak jsem již řekl, Seton byl mužem činu a své vznešené ideály nenechal v mlhavém nejasnu, ale vytyčil k nim konkrétní cestu formou své základní příručky Birch Bark Roll (Svitek březové kůry), především Knihy orlích per, která je součástí Svitku. Setonův systém orlích per – činy a mistrovství – člověka do přírody systematicky vede a nutí ho se přírodou soustavně zaobírat. Někdo může odmítnout tento systém, ale bude-li mít upřímnou snahu se přírodě přiblížit, bude se muset – ať vědomě či ne – zase zaobírat těmi činnostmi, které jsou náplní Knihy orlích per. Je dost naivní se domnívat, že někdo, kdo většinu svého života strávil ve městě, bude chytřejší a vytyčí směr lépe. Seton do systému a organizace woodcraftu uložil své bohaté a letité zkušenosti, jak ze života v přírodě, tak ze studia přírodních národů u z fungování Americké ligy lesní moudrosti. My Setonovi a jeho cestě věříme, chceme se jí nechat vést, protože nám dává záruku, že je to cesta správná a nelze zabloudit. Vše záleží na nás, kolik energie a času do stoupání na Horu vložíme. Snad toho vrcholu ani všichni nedosáhneme, ale to pro nás není argument pro opuštění této stezky. Zdokonalování těla, mysli, ducha a služby druhému nám dává jistoty a výsledky už dnes, zítra, po splnění každého jednotlivého činu.

Věříme, že čas woodcraftu teprve přijde. Dosavadní devadesátileté dějiny woodcraftu a vývoj celé společnosti v tomto období – to byla jen předehra, která připravovala půdu a podmínky. Je nyní na nás, abychom odkryli celé poselství Setona, které bylo doposud různě vykládáno a zamlžováno, a abychom šli příkladem. Nemusíme se bát ostudy. Setonova myšlenka není prázdná nádoba, je plná dobrého vína či chcete-li plná dobré pramenité vody, a má ostatním co dát. 28)

Mnoho jednotlivců, organizací i hnutí ze Setona čerpalo. Ten si vzal to, tamten zase ono. Seton nebyl proti tomu, nelitoval, že někdo od něho něco převzal. Konec konců, nemohl tomu ani zabránit. Ale něčeho přece jen litoval – jak říká v Duchu lesů: „Mým přáním by jedině bylo, aby si byli vzali všechno...“ To je velice důležitý výrok. Seton litoval, že lidé nepřevzali všechno. Že ta či ona z celku vytržená část byla použita jako atrapa. Jistě pomohla. Pomohla v dílčí věci, zdokonalila tělo, ducha, mysl, přinesla zábavu..., ale nikdy nemohla dovést člověka tam, kam Seton chtěl. A je úkolem Ligy lesní moudrosti, aby chránila Setonovu myšlenku čistou a celistvou a nedopustila, aby různé atrapy znehodnocovaly jeho skvělé dílo. Seton nikoho nenutí, aby ho následoval. Nabízí. Není-li kdo ochoten přijmout jeho cestu, může jít pryč, může si jít svou vlastní cestou, ale neměl by jméno woodcraftu a Setona zneužívat jako atraktivní pláštík pro svou odlišnou činnost a diskreditovat ho tak v očích veřejnosti.

Seton dbá o rovnováhu mezi oblastí hmotnou a duchovní, mezi ideou a praxí, mezi poznáním a službou. Vede nás do přírody jako do skutečného chrámu, nejdříve pomalu a nenápadně, pak stále silněji, aby nás připravil na skutečné vyvrcholení – VIGILIE, noční bdění o samotě u ohně, půst, hluboké v sebe pohroužení a tichá modlitba, přibližování se Velkému Duchu a pokorné očekávání. Má-li se člověku dostat nějakého poselství, zde se mu ho dostává. A když pak na rozbřesku, při východu slunce, nastane vidění slávy – uvědomíme si, co to je vlastně woodcraft = lesní moudrost. Moudrost, ale ne moudrost naučená, nýbrž moudrost jako schopnost vnořit se do zákonitostí, do řádu vesmíru, pochopení smyslu věcí.

V jednom z úvodních příspěvků jste slyšeli, jak Setonovo literární dílo nelze sebelepším výkladem zprostředkovat, přiblížit, že se musí přímo číst. O woodcraftu to platí dvojnásob. O woodcraftu si nelze nic vyslechnout ani přečíst, abychom ho pochopili, je nutno skutečně konat, zažít vše vlastními činy.

„ Ve všem díle a studiu woodcraftu nenaleznete radosti a štěstí, jestliže si toho nezasloužíte svým životem a svou vírou; každý se musí svým životem přičiniti o to, co má.“

(E.T.Seton)

Byť na uvedený text nahlížím jako na celkem zdařilý, s odstupem dvaceti let bych mohl polemizovat s některými jednotlivostmi a také trochu poopravit jeho celkové vyznění. Nejprve k jednotlivostem.

Zda Seton skutečně osobně „poznal všechna tajemství, včetně toho nejvyššího“, si nejsem dnes už jist, ale o zákonitostech duchovní cesty věděl a jestli ji intenzivně nepraktikoval, tak aspoň návod znal. Dnes se domnívám, že zkušenosti z fungování Americké Ligy lesní moudrosti pro naše poměry moc inspirativní nebudou, protože bylo velmi obtížné organizaci na tak velkém území (při tehdejších komunikačních možnostech) nejen „ukočírovat“, ale i mít dostatečnou zpětnou vazbu z jejího denního života.

Na Knihu orlích per se nedá nahlížet jako na přesný (a dostatečný) návod, jak vystoupit na Horu. Je to inspirace k činnostem, které nás mohou v mnoha směrech zdokonalit, budeme-li se chtít opravdu zdokonalit a ne jen sbírat pocty, ale nelze se domnívat, že po splnění třeba i všech v knize uvedených činů musí nastat „osvícení“ nebo se dostavit nějaká mimořádná moudrost. Plnění činů (zvláště u mladších) je dále i užitečným „pojítkem“ a společnou náplní života společenství woodcrafterů, ale nepovažoval bych už to dnes za nezbytný atribut osobní woodcrafterské cesty.

Indiáni v českém woodcraftu: řada užitečných tábornických „know-how“, navíc zasazená do malebného koloritu, táboří-li se v týpí, ale obecně nejde o žádnou podmínku „správného woodcraftu“. A nepočítám-li nyní vzor osobní statečnosti, který je nesporný a dodnes inspirativní, nad kulturním či duchovní m odkazem severoamerických indiánů dnešku visí, podle mého názoru, velký otazník, vidíme-li jejich současnou civilizační „kulturu“ a nahlížíme-li na tento odkaz očima jakéhokoli světového náboženství (a esoterních duchovních směrů v nich obsažených).

Takže jaký má woodcraft a woodcrafterské společenství dnes smysl či poslání? Stručně bych řekl, že je to trojí kultivace: 29)

  1. Kultivace osobnosti – osobní růst na základě čtyřnásobného zákona a všestranného zdokonalování, včetně služby druhým.
  2. Kultivace společenství – žijeme v podivné době, která si na fair play, bohužel, moc nehraje. Budovat a rozvíjet společenství, které ctí zásady „férové hry“ a úcty jeden k druhému, dokáže se vzájemně podporovat a být příkladem okolí, je ozdravné jak pro členy společenství, tak pro okolní společnost.
  3. Kultivace specifických (woodcraferských) dovedností – považuji za dobré, když si lidstvo uchovává pokladnici svých moudrostí a dovedností a postupně ji rozhojňuje. Většina oborů lidské činnosti se rozvíjí (nebo aspoň uchovává pro budoucnost) díky specializovaným profesionálům, popřípadě nadšeným laikům. I ve woodcraftu existuje řada specifických dovedností (převážně různých technik našich předků a přírodních národů, např. rozdělávání ohně třením dřev a křesáním), které nemají „své“ profesionály ani jiné laiky a woodcrafteři jejich uchováváním a rozvíjením jedinečně přispívají do zmíněné pokladnice.

A to vše na „pozadí modré oblohy“ čili vracením se do přírody a ke kořenům naší civilizace.

František Kožíšek – Biminiji 30)

Seton a hnutí woodcraftu v Anglii

Roku 1937 byla v Bonnu vydaná kniha Heinze Reichlinga: Ernest Thompson Seton a hnutí Woodcraft v Anglii. Její podstatou je filologie – porovnání německého výrazu Jugendbewegung – hnutí mládeže – s anglickým Youth Movement a vysvětlení základních rozdílů těchto výrazů v Německu a v Anglii. Jako příklad byla zvolena anglická hnutí vycházející ze Setonova woodcraftu, která se však zásadně odklonila od jeho původního systému i obsahu. Podle časového odštěpení to jsou: Order of Woodcraft Chivalry (1915/16), Kibbo Kift the Woodcraft Kindred (1919) a Woodcraft Folk (1925). S příznačnou německou důkladností autor podrobně vysvětluje v čem se tato hnutí zásadně liší od Setonova Woodcraftu. Proto nemohl postupovat jinak než, že napřed velmi podrobně vysvětlil podstatu woodcraftu jako výchovného systému pro mládež a rovněž tak prvního velkého výchovného systému mládeže v Anglii, jakým bylo hnutí Boy Scout a Girl Guide. Důkladnost této práce potvrzuje seznam použité literatury, který je i pro budoucí studia v těchto směrech základním zdrojem. Určený rozsah referátů dnešní konference podmínil značné zjednodušení textů. Podrobnější pojednání bylo uveřejněno v Hlasateli Wahpetonu č.3, roč.1998. Kniha H. Rechlinga je v knižním fondu Národní knihovny ČR.

Order of Woodcraft Chivalry (Řád vudkrafterského rytířství). Skauting měl od svých prvních počátků jasná pravidla disciplíny, prvky autoritativního vedení dospělými. Pečlivě propracovaný výchovný systém neměl všeobecnou oblibu, nespokojenci začali hledat vlastní cesty. První se odštěpila skupina studentů. Otec jednoho z nich Ernest Westlake navrhl nový výchovný systém, který sice více využíval prvky Setonova vudkraftu, nežli skauting, ale po výchovné stránce upřednostňoval nové poznatky psychologie o vývoji dítěte podle tzv. rekapitulační teorie, kterou E. Westlake ještě doplnil biogenetickým zákonem E. Haeckela, vycházejícího z Darwinovy evoluční teorie, mírně doplněné Freudovou psychoanalýzou. Westlake dále tvrdil, že Setonovo pojetí woodcraftu má v sobě prvky středověkého rytířství, což včlenil do názvu svého nového hnutí, které v souhrnu charakterizoval jako hnutí výchovné, více vycházející z anglosaské tradice. Výrazy jako kmen, sněm nahrazuje staroanglickými thyng, folksmoot a dalšími. Zachoval význam ohně, jako symbolu Velkého Ducha. Hodnocení dosáhnutých výsledků podle různých činností bylo stvrzeno „poctami“, které se dělily na >pocty získané<, individuální činností a na >pocty udělované<, za činnost přínosnou pro hnutí, nebo společnost. Sem také patřilo obřadné udělování lesních jmen. Setonův woodcraft charakterizoval jako hnutí rekreační (viz Vatru, roč.7/1929). Westlake se také snažil o vytvoření nového filozoficko-náboženského světonázoru, spojujícího křesťanství a rytířství se starořeckým kultem Dionýsa (bůh vína a veselí). Později, když mnoho vědců rekapitulační teorii odmítalo, tak bylo její striktní používání zmírněno požadavkem “tato teorie má výchově ukázat pouze určité vhodné postupy“. Hlavní výchovné zásady O.W.C. se uplatňovaly v dlouhodobých táborech nazývaných Forest Camp, podle našeho pojetí Lesní školy. O.W.C . měl v třicátých letech minulého století také vlastní školu: The Forest School for evolutionary education. Dříve, než se její činnost v plném rozsahu uplatnila, E. Westlake r. 1922 zemřel. Na přelomu dvacátých a třicátých let, v období hospodářské krize, O.W.C. provozoval pro mladistvé nezaměstnané Grith Fyrd Camp (starogermánské výrazy, v angličtině to mělo ekvivalent Pozitivní milice míru). Hlavním posláním táborů bylo umožnit různé druhy činností, aby si mladí lidé nezvykli zahálet. Touto činností se postupně začal hlouběji zajímat o sociální problémy, což jeho syn Aubrey T. Westlake vyjádřil koncem třicátých let minulého století názorem: „(...)pokud se neuskuteční hospodářská svoboda, nelze dosáhnout svobody kulturní“.

Kibbo Kift, the Woodraft Kindred. Roku 1920 John Hargrave (White Fox – Bílá Liška), člen náčelnictva Boy Scouts – pověřený zaváděním woodcrafterských zkušeností do skautské činnosti (hlavně pozorování přírody, táboření a všech dalších dovedností pro život v přírodě) založil vlastní hnutí. Nazval ho podle starobylého anglogermánského výrazu, který lze přeložit jako kmenové woodcrafterské příbuzenství. Pokusil se v něm skloubit prvky Setonova woodcraftu a zkušenosti O.W.C. Přesto, že při své kritice skautingu odmítal jeho jasný řád a vůdcovský princip, tak v Kibo Kift postupně vůdcovský princip prosazoval, což vedlo k odchodu jeho nejbližších 31)spolupracovníků. V poměrně krátké době přesunul svoje aktivity na řešení hospodářských a politických problémů, přetransformoval Kibbo Kift na hnutí tzv. Zelených košil, které úzce spolupracovalo s odbory. V průběhu 2. Světové války, anebo krátce po ní, hnutí zaniklo.

Woodcraft Folk byl založen roku 1925 skupinou socialistů, kteří opustili Kibbo Kift. Byli to především mladí dělníci. Základem organizace byly místní skupiny (svazek), sdružené do okrsků, scházejících se jednou ročně na sněmu zvaném Althing, který volil nové vedení a řešil nové základní ideové a programové záležitosti. Hlavními požadavky činnosti byl rozvoj tělesné zdatnosti, poznávání přírody, poznávání světových dějin (z hlediska marxismu), spolupráce s pacifistickými organizacemi. Všechna tato hlavní činnost měla být uskutečňovaná zejména v táborech. Woodcraft Folk byl v Anglii před válkou počtem členů nejsilnější organizací vycházející z původních myšlenek ETS. Činnost hnutí hradily ze značné části odbory a politická strana Labour Party. O činnosti W. F. po válce nejsou zprávy, ale hnutí bylo zajisté ještě také značně rozšířené, co naznačuje příručka The Woodcraft Way od W. Rawsona, darovaná v r. 1969 Haroldem W. Kingem Mahykanovi.

Jiří Pacl – Migisi 32)

Cesta orlích pier - woodcraft pre dospelých

Hľadanie studne

Som príslušník generácie, ktorá sa do aktívneho kontaktu s woodcraftom dostala až tesne pred rokom 1990. Vtedy sme s priateľmi, s ktorými sme sa poznali z trampských chodníkov, založili kmeň Ďaleká cesta. Krátko nato sa v Československu obnovila činnosť Ligy lesnej múdrosti a my sme sa stali jej členmi.

Za normálnych okolností získava záujemca o cestu lesnej múdrosti základné informácie, teoretické vedomosti i praktické návyky od skúsenejších, zväčša starších woodcrafterov, keď je ešte v detskom či tínedžerskom veku a jeho osobnosť a spôsob videnia sveta sa dá formovať.

My sme sa k woodcraftu dostali až ako dospelí. Woodcrafterská organizácia sa len rozbiehala, sami sme boli spolutvorcami tohto procesu na Slovensku. Starších woodcrafterov, či iné vhodné vzory sme skoro nepoznali, pre inšpiráciu sme chodili za rieku Moravu, alebo si razili vlastnú cestu. Nasledujúce poznámky sú preto zmesou skúseností a postrehov woodcrafterského „samorasta“, nadobudnutých za 20 rokov praktizovania „dospeláckeho“ woodcraftu v slovenských podmienkach.

Zasväcovací chodník

Vstup do sveta woodcraftu obvykle vedie cez iniciačnú bránu, zvanú Zasväcovací chodník. Jeho účelom je otestovať schopnosti záujemcu o lesnú múdrosť a zároveň ho pripraviť na vstup do spoločenstva woodcrafterov.

Plnenie Zasväcovacieho chodníka dospelým človekom, ktorý má možno už dlhoročné skúsenosti s pobytom v prírode, môže priniesť veselé, no aj dosť citlivé situácie. Stane sa napríklad, že splnenie podmienok posudzuje člen Rady orlích pier, ktorý je značne mladší. Alebo taký, ktorý s posudzovanou aktivitou nemá vlastnú skúsenosť, zato však plno kritických pripomienok.

Vtedy záleží na samotnom adeptovi, aby nebol nadmerne urážlivý, vzťahovačný, aby dokázal stráviť prípadnú kritiku. A tiež na náčelníkovi, ktorý o náplni a množstve stôp chodníka rozhoduje. Ten má vopred posúdiť, či je naozaj potrebné, aby hľadač lesnej múdrosti plnil všetky, alebo len niektoré stopy Zasväcovacieho chodníka - vhodne zvolené s ohľadom na jeho charakter, sklony, skúsenosti, slabé miesta.

Plnenie orlích pier

Po absolvovaní Zasväcovacieho chodníka a prijatí do Ligy lesnej múdrosti začne člen spravidla plniť činy, za ktoré, po ich schválení Radou orlích pier, získava orlie perá. Tie sa mu slávnostne udeľujú na sneme pred zrakmi jeho druhov. U detí je to jasné: na celý proces plnenia a udeľovania orlích pier dohliadajú a riadia ho dospelí woodcrafteri, členovia tzv. Veľkej lóže. Ako to s plnením orlích pier vyzerá u dospelých?

Keď s plnením orlích pier začínajú dospelí, je vhodné už na začiatku jasne vyznačiť štartovaciu čiaru – určiť jasné pravidlá. Mnohé výkony môžu mať totiž splnené z minulosti, prípadne požadujú uznať také, ktoré im nemá kto dosvedčiť a sami uvádzajú rozporuplné údaje.

Na samom začiatku Stúpania na Horu sme si v kmeni povedali, že priznávať budeme iba tie činy, ktoré sme začali plniť po vstupe do Ligy. V odôvodnených, no veľmi zriedkavých prípadoch, môže Rada orlích pier schváliť aj výnimku: keď ide o čin, ktorý sa dá už len ťažko zopakovať, alebo je súčasťou „viaczložkového činu“ (napr. tábor v 8 rôznych krajinách, kúp sa v 100 riekach a jazerách...).

Ukázalo sa, aké dôležité je vhodné zloženie „výboru pre pocty“, teda Rady orlích pier. Tvoriť ju majú woodcrafteri s najvyšším počtom orlích pier, s najvyššími titulmi. Zároveň by to však mali byť osobnosti s vlastnosťami ako je ohľaduplnosť, trpezlivosť, schopnosť počúvať, takt, empatia... Necitlivé zamietnutie, či posmech môže v žiadateľovi o udelenie orlieho pera vyvolať dlhodobú, či trvalú nechuť k plneniu a priznávaniu činov. U dospelých woodcrafterov hrá dôležitú úlohu motivácia. Pohľad na orlími perami posiatu šerpu svojho druha môže v niekom prebudiť súťaživosť, vo woodcrafte však súťažíme hlavne 33)sami so sebou, so svojou pohodlnosťou a nedokonalosťou. Ale čo keď niekto potrebu stúpať na Horu nepociťuje? Poznám členov Ligy, ktorí sú uznávanými odborníkmi napr. v zoológii či botanike, no doteraz nepožiadali o uznanie činov či majstrovstiev z tejto oblasti.

Môže potom nastať situácia, keď tí, čo sa snažia plniť činy, sa cítia trápne, keď majú verejne vystupovať pred tými, ktorí sa dianiu na sneme iba spokojne prizerajú. Pre pohodu v kmeni je asi lepšie, keď sa členovia snažia plniť činy spoločne, prípadne sa navzájom „hecujú“.

Aktivity

Kým tvoria woodcrafterský kmeň či iné zoskupenie plnoletí členovia bez rodinných záväzkov, repertoár ich aktivít je prakticky neobmedzený. Môžu chodiť do hôr, lyžovať, splavovať rieky, putovať divočinou, táboriť, vyrábať výrobky, budovať táborové stavby... vždy, keď majú chuť a čas.

Vstupom do manželstva a narodením sa detí nastáva pre jednotlivých členov aj pre kmeň obdobie kompromisov. Výber aktivít musí zohľadňovať potreby a možnosti väčšiny. Spočiatku zrejme ubudne aktivít typu viacdenných výprav po horách či iných akcií, náročných na čas a organizáciu. Ťažisko činnosti sa presunie na rodinné stretnutia v domovoch členov, na chatách a podobne. Letné táborenie pri dobrom počasí už zvládnu aj celkom malé deti. Ak má woodcrafter v činnosti pokračovať aj po absolvovaní tohto kritického, „rodičovského obdobia“, je dôležité, aby sa mal kam vrátiť, aby organizáciu zatiaľ „potiahli“ iní.

Od vstupu do „rodičovského“ obdobia sa už woodcrafter nemôže venovať len sebe, kmeňu a Lige. Značnú jeho časť musí zasvätiť aj svojej rodine. Ak má šťastie, vykročí po ceste woodcraftu aj ona. Pobytom v prírode získavajú jeho deti prospešné návyky pre budúci život, postupne sa zapájajú do činnosti kmeňa, možno sa stanú woodcraftermi aj ony. Tu prerastá dovtedy čisto „dospelácky“ woodcraft do rodinného, ktorý už postupne presúva ťažisko aktivít do organizovania programu pre deti, prípadne pre rodičov s deťmi. Je krásne, ak si aj napriek tomu nájdu čas na vlastné sebazdokonaľovanie, na harmonický rozvoj svojej osobnosti v 4 smeroch, i dospelí woodcrafteri.

Smerové značky na Horu

„Mne sa na Setonovi vždy páčilo, že on vždy len namaľoval smerovú značku na strom. Ďalej si choďte sami, vychytajte si chyby a tak...,“ povedal v rozhovore pre časopis Woodcraft (č. 1/2010) Martin Kupka – Logan, prvý náčelník Ligy lesnej múdrosti po obnovení jej činnosti.

To isté platí aj pre prácu so základným nástrojom hľadača cesty na Horu, so Zvitkom brezovej kôry. Úpravami, ktoré v tomto dokumente vykonala česká LLM, sa z neho stalo komplexné, inšpiratívne dielo s premysleným systémom. Záleží len na samotnom hľadačovi cesty, ako s týmto materiálom bude narábať, či ho dokáže použiť ako nástroj svojho celoživotného rozvoja, vzdelávania, či sa preňho stane zdrojom radosti. Systém Stúpania na Horu núti woodcraftera skúšať, učiť sa nové a nové veci, rozširovať svoje obzory do oblastí, o ktorých nemal možno nijaké vedomosti.

Aby som sa stále nepohyboval len v teoretickej rovine, pokúsim sa v záverečnej časti tohto elaborátu vyjadriť svoje osobné pocity a skúsenosti s plnením orlích pier.

Najkrajšia zbierka

Keď sa dnes, po 20 rokoch od vykročenia na cestu k vrcholu pomyselnej woodcrafterskej Hory, obzerám späť, hľadím na orlie perá našité na šerpe a listujem v glejtoch (potvrdeniach o udelení orlieho pera za príslušný výkon), vynárajú sa mi spomienky na krásne i ťažké chvíle, na ľudí, z ktorých už niektorí nie sú medzi nami, na úlohy, ktoré mi obohacovali, či do istej miery aj komplikovali život. Ako M. Nevrlý, aj ja mám svoju „Najkrajšiu zbierku“, tu však ide o zbierku udelených orlích pier, ktoré boli čímsi iné, výnimočné.

Keďže som sa do plnenia orlích pier pustil až v relatívne zrelom veku, mal som pocit, že sa musím zamerať hlavne na výkony, vyžadujúce fyzickú zdatnosť, kým na to ešte mám. Aj preto mám dodnes najviac priznaných činov práve z 1.svetla. No poznám woodcrafterov, ktorí šport až 34)tak nemusia, zato však radi niečo vyrábajú, poznávajú prírodu alebo pripravujú aktivity pre druhých. Tým pribúdajú činy skôr v iných svetlách. Často používam tvrdenie, že každý člen nášho kmeňa sa už založením svojej osobnosti zaraďuje do určitého svetla. Aj to je pekné na woodcrafte, že svoju cestu si v ňom môže nájsť každý.

Niektoré činy sme splnili „ľavou zadnou“, plnenie iných si vyžiadalo veľa úsilia, tréningu, opakovaných pokusov. Mne dalo najviac plnenie činov, ktoré označujem ako dlhodobé. Dlhodobé preto, lebo na ich splnenie sa nevyžaduje relatívne jednorazový výkon, ale činnosť, pravidelne opakovaná po dlhšie obdobie. A na tú je potrebná vytrvalosť a pevná vôľa.

Dlhodobé činy

Jedným z prvých do zbierky dlhodobých činov, ktoré si najviac vážim, bolo u mňa orlie pero získané za čin 1 P 1 (pôvodne 4 U 6) Kúpanie v prírode. Išlo o kúpanie sa vonku vo vode o prirodzenej teplote 300, resp. 365 dní v roku. Hoci mi to teraz samému znie neuveriteľne, získal som najprv čin za výkon 305 dní a o rok neskôr veľký čin za 365 dní. Prínos z otužovania sa bol, takpovediac, prvoplánový. Druhoplánovým ziskom boli každodenné vychádzky do prírody osamote či s podobne „postihnutými“ woodcraftermi, že som sa naučil lepšie si organizovať čas, pracovať s diárom, uvedomil si dôležitosť evidencie, systematickosti.

Následne som si uvedomil aj to, že naučený princíp môžem aplikovať do zárobkovej činnosti. Vďaka tomuto činu som začal spolupracovať s vydavateľstvami, prekladať z angličtiny knihy zahraničných autorov. Plán práce som si rozpísal do diára a snažil sa ho denne dodržiavať. Prekladanie kníh je zdrojom môjho vedľajšieho príjmu už 18 rokov.

Rád spomínam i na činy, ktoré som síce dodnes nedokončil, no aj tak mi veľa dali. Napríklad čin 3 R 4 Rozkladanie ohňa zápalkami. Pri ňom je treba rozložiť táborový oheň zakaždým len 1 zápalkou, každý oheň v iný deň a na inom mieste 15, resp. 30 krát za sebou. V kmeni sme si to ešte skomplikovali dodatkom, že zakaždým aj s použitím iného materiálu. Takže sme okrem klasiky – smrekového raždia, boli nútení skúšať aj iné: konáriky, nastrúhané drevo a koreňové vlásie rôznych stromov a krov, ich kôru, listy, plody, trávu, lišajník... Naučilo ma to spoznať vhodné palivové drevo na podpálenie i na prikladanie, rozoznať stupeň vlhkosti vetvičky podľa toho, či v prstoch praskne, že v kôre vetvičky sa zvykne držať voda, myslieť pri zapaľovaní na všetky hroziace komplikácie (vietor, dážď, kvapky vody, pot, neopatrné pohyby...). Hoci som s týmto činom začínal vždy znova a znova, podľa kmeňových podmienok som ho ešte nesplnil.

Niekedy je dobré si vybranú úlohu niečím skomplikovať, prípadne si plnené dlhodobé činy združiť do jedného obdobia. Osvedčilo sa mi, napríklad, spojiť si plnenie činu 1 F 1 Pravidelné výlety na bicykli (pôvodne 4 týždne na bicykli po 65, resp. 113 kilometrov) s plnením činu 2 K 1 Voľne rastúce byliny (pôvodne 40, resp. 80 divo rastúcich kvetín). Komplikáciou, ktorá sa mi oplatila vo forme dlhodobejšieho uloženia do pamäte, bolo moje rozhodnutie, že si každý nový kvietok nielen vyhľadám v atlase, ale si ho zakaždým aj „in situ“ nakreslím farebnými pastelkami. Dokázal som si tak všimnúť a uchovať viac dôležitých detailov.

Za veľmi dobrý prvok, ktorý môže pomôcť naštartovať zásadnú zmenu v životnom štýle, považujem dlhodobé činy z oblasti vôle a otužovania. Okrem už spomenutého otužovania odporúčam čin 1 P 4 Pravidelné cvičenie (cvičí sa mimo budovu či aspoň pri otvorenom okne 15 minút denne po dobu 1, resp. 2 rokov) a činy zo 4. svetla: 4 N 2 Nepríjemná povinnosť, 4 N 3 Odopieranie hmotnej veci a 4 N 4 Premáhanie slabosti.

Tiež som si plnil čin 1 E 4 Chôdza v prírode. Bolo pri ňom treba po 66 dní za sebou bez zastávky prejsť alebo ubehnúť v prírode 3 kilometre. Našiel som si niekoľko vhodných lokalít v peknom prírodnom prostredí, kde som mohol behávať (beh som zvolil kvôli zlepšeniu kondície, ale aj kvôli úspore času). Najmä spočiatku sa mi nie vždy chcelo. Lenže, keď máte za sebou už viac splnených dní, je vám ľúto čin prerušiť a prípadne začínať odznova. Aj tento aspekt je na dlhodobých činoch veľmi dobrý.

V závere plnenia tohto činu som sa náhodou dozvedel výsledok výskumu britských vedcov. Tí zistili, že ak sa chce človek zbaviť nejakého zlozvyku, či, naopak, začleniť do svojho života 35)nejaký užitočný nový návyk, kľúčovou úlohou je vydržať 66 dní. Potom si už telo zvykne a nový stav bude považovať za normálny. Celkom s tým súhlasím. Plynulo som prešiel do plnenia veľkého činu (6 kilometrov po 99 dní) a po jeho splnení behávam ďalej, lebo „telo si to žiada“. Druhoplánovým prínosom tejto aktivity bolo zlepšenie fyzickej a psychickej kondície, znovunájdená radosť zo života a normalizácia hladiny predtým zvýšeného cholesterolu (bez liekov a stravovacích obmedzení). A každodenný pohyb v prírode, na zdravom vzduchu.

„Je dobré byť vonku,“ hovorí sa v jednej scéne filmu Tanec s vlkmi. Bezvýhradne s tým súhlasím. Nielen pre potechu oka a duše, ale aj kvôli energii, ktorá nás v prírode obklopuje a ktorú do seba nasávame zväčša bez toho, aby sme si to uvedomovali. „Polovica chorôb spočíva v ľudských mysliach, druhá polovica v ich domovoch.“ (E.T. Seton)

V závere tohto príspevku by som sa teda chcel veľmi poďakovať náčelníkovi Čiernemu vlkovi – Ernestovi Thompsonovi Setonovi, že vymyslel a uviedol do života takýto model pobytu v prírode. A tiež všetkým jeho súputnikom a nasledovníkom, ktorí jeho myšlienku udržiavali a udržiavajú pri živote.

Blue sky! Modrú oblohu!

Ján Dulla – Modok, Kmeň Ďaleká cesta, Slovensko 36)

Vliv Setona na hnutí českého trampingu

Přesně stanovit, jak dalece Ernest Thompson Seton a jeho myšlenka woodcraftu ovlivnila trampské hnutí v Čechách, na Moravě a Slovensku, nejde. Pro začátek se pokusím o trochu statistiky.

V letos vydané knize Sbírka trampských domovenek a jiných atributů je na 4000 reprodukcí těchto nášivek, které trampové nosí na rukávu jako odznak příslušnosti k dané osadě. Asi 40 procent z nich je ve tvaru znaku lesní moudrosti, často stylizovaně upravených a s modrobílým originálem mají někdy až velmi vzdálenou podobu. To je zhruba 1500 osad. Průměrná osada má kolem 5 až 6 členů, což by dohromady dělalo kolem 8000 trampů. Kniha samozřejmě nepodchycuje všechny trampské osady, které kdy vznikly. A tak je otázka, kolik jich bylo ve skutečnosti. Dvojnásobně víc? Trojnásobně? Pokud dodržíme přímou úměru počtu domovenek se znakem lesní moudrosti a vynásobíme alespoň těma dvěma, počet trampů s touto domovenku samozřejmě úměrně vzroste.

Je jasné, že jde o stejné hraní s čísly, jaké je třeba u předvolebních průzkumů. Chtěl jsem tímto jen naznačit, že k Setonovi, nebo alespoň k symbolice s jeho jménem spjaté, se v trampingu za ta léta hlásilo opravdu velké množství lidí. Neodvážím se tvrdit, že každý tramp, který na rukávu nosil či nosí domovenku ve tvaru lesní moudrosti je hotový, nebo alespoň potenciální woodcrafter. V mnoha případech se jistě jednalo jen o přejmutí stylového tvaru domovenky.

Každopádně Seton ovlivnil tramping víc, než si někteří trampové dokáží připustit a to tak, že může být považován za jednu z významných osobností trampského hnutí, ačkoliv se dá s určitostí říci, že o existenci českého trampingu vůbec nevěděl.

Jak k tomu vlastně došlo?

Tramping je českým fenoménem již skoro sto let, první zmínky o jeho průkopnících jsou z roku 1914. Tramping je zároveň i nejviditelnější českou, nikým neorganizovanou subkulturou, která za dobu své existence ovlivnila stovky tisíc lidí. Některé nakrátko, jiné na celý život. Ne náhodou na připravované mezinárodní výstavě nazvané „Volný čas“, která bude příští rok v Národní galerii, zastupuje Českou republiku právě tramping - kulturní fenomén nemající ve světě obdoby. Trampové si postupně vytvořili vlastní písně, slang, zvyky, obřady, pověsti, literaturu a oděv, který jim pomáhal a pomáhá v odlišení od ostatních.

Během 1. republiky se k trampům myšlenky E.T.Setona dostávaly buď prostřednictvím jeho knih vydávaných v edici Walden, nebo příchodem mnohých skautů, kteří vyměnili polovojenskou disciplínu za volnost a toulání. Nicméně k nějakému širšímu ovlivnění Setonem v té době v trampingu nedošlo. Na Kačáku sice byla založena v roce 1928 osada Rujana, která si dala do vlajky znak lesní moudrosti, a v tomtéž roce ve stejném údolí byla založena osada Seton, ale to je tak vše, co se mi s těchto dřevních dob podařilo najít. Za zmínku stojí ještě zálesácký kmen Inků, který se na Sázavě postupně přerodil do osady Hurikán.

V tehdejším časopise Tramp nebyla za tři roky jeho vydávání o Setonovi ani zmínka. Taktéž v Ahoji. Troufám si tvrdit, že v podobném nezájmu mezi trampy proběhla i Setonova návštěva v Praze v roce 1936.

Zcela jiná situace nastala po únoru 1948.

Po zákazu Ligy československých woodcrafterů, Skauta a dalších organizací, jezdili dál mnozí jejich členové do lesů a to jak sólo, nebo v partě, tak jako vůdcové ilegálních oddílů a kmenů. O setkání s trampy jistě nebyla nouze. Navíc mnozí z těchto trampů měli za sebou skautskou či zálesáckou minulost, a tak vznikly mnohá přátelství a společné osady.

Tito nově příchozí postupně během let a zcela spontánně přinesli do trampingu mnohé ze zálesáckých zvyklostí a samozřejmě i Setonovu myšlenku lesní moudrosti, kterou si trampové, jak už je jejich zvykem, upravili podle svého. Šíření zálesáckých dovedností podporoval u trampů i samotný tehdejší režim, který je ustavičným pronásledováním zahnal do částečné ilegality a na řadu let skončily okázalé projevy velkých trampských potlachů, koncertů trampské písně a dalších setkání. 37)

V šedesátých letech došlo k celkovému uvolnění a v trampingu je Setonův vliv už jen těžko přehlédnutelný. Samozřejmě, že trampy stále v té době ovlivňovala (a dodnes ovlivňuje a doufám, že ještě dlouho ovlivňovat bude) romantika Divokého západu, romány Jacka Londona a další vzory, ale i „ten Seton“ se stal nedílnou součástí trampského hnutí.

V dokumentu Potlach, který byl natočen v roce 1965 je již zachyceno zapalování slavnostního ohně ze čtyř světových stran, doplněné patřičným slovním doprovodem a všichni zúčastnění se tváří, jako by se takto ohně zapalovaly odnepaměti.

Vznikají trampské osady mající odkaz na lesní moudrost přímo v názvu - například osada Woodcraft z Karviné, či osada Woodcraft z Kokořínska. V Ostravě je dokonce založena osada Woodcraft league. Osady mající v názvu Setonovo jméno se mi podařilo najít čtyři (kromě již zmiňované prvorepublikové osady na Kačáku) a to z Kutné hory, Brna, Prahy a Mníšku u Liberce. Osady Walden vznikly ve Valašských Kloboukách a u Benešova. Jiné osady měly ve vlajce vyšitou zkratku Setonova jména - E .T.S . a nejznámější trampská literární soutěž Trapsavec má na vlajce znak lesní moudrosti propíchnutý dřevěnou tužkou.

Do znaku lesní moudrosti umístila klíč osada, která ovlivnila tramping víc, než kterákoliv jiná - osada Zlatý klíč, známější pod jménem svého sídla Fort Hazard a svojí kapelou Hoboes, bratrů Wabiho a Mikiho Ryvolových.

Jednou z nejznámějších písní Wabiho Ryvoly je Zvláštní znamení Woodcraft, která musela být za totality přejmenována na Zvláštní znamení touha, ale každý stejně věděl své...

Zvláštní znamení Woodcraft
touhám prostřenej stůl
dálka ruku ti podá
chleba a sůl
Zvláštní znamení touha
v nohách tisíce mil
obzor kdo v očích nemá
nic nepochopil

V roce 1968 byla založena i Česká tábornické unie, která se v té době považovala víceméně za trampskou záležitost a to tak, že mnohými trampy byla nařčena z pokusu o organizaci trampingu. Ve znaku měla (a po své obnově v roce 1990 nadále má) woodcraft s písmenem U a u jejího vzniku byl i pozdější náčelník Ligy lesní moudrosti Milouš Stárek - Mahykan.

Setonovy knihy

Setonovo jméno nebylo trampům neznámé i díky jeho knihám. Například již v roce 1957 vydalo SNDK Dva divochy v překladu Libuše Bubeníkové a dále pak v nezměněném vydání v roce 1962, 1971, 1976, 1983 a i v dalších letech. V roce 1961 vychází u SNDK Setonova kniha Moji známí z divočiny v překladu Jiřího Šedy a potom znova v roce 1968. V překladech Miloše Zapletala vydává nakladatelství Olympie několik svazků edice Vybraných spisů E.T. Setona a to Stopy v divočině, Z lesního království, Povídky od táborového ohně, Král vlků a v roce 1970 neúplný překlad Knihy lesní moudrosti.

V nakladatelství Mladá fronta vychází v roce 1969 Rolf zálesák a potom ještě o čtyři roky později v dalším vydání. V roce 1977 vydává Orbis v překladu Míly Vavrdy i Setonovu knihu Cesta životem a přírodou.

Všechny tyto knihy byly vydány v dostatečném nákladu (pro zajímavost, jen kniha Dva divoši vyšla ve výše uvedených vydáních v celkovém nákladu 460 000 výtisků), aby mohly oslovit tu připravenou část trampů a mnohé z nich nasměrovat blíž ke stezce lesní moudrosti.

V letech sedmdesátých vychází i první číslo Dýmu a začíná ojedinělá éra trampských samizdatů, psaných na průklepovém papíru, případně tištěných na cyklostylu. Odhaduje se, že do konce let osmdesátých bylo těchto samizdatových trampských časopisů kolem dvou set, mnohé z nich s jepičí životností, ale jiné byly vydávány po dlouhou řadu let v nákladu několika set kusů. 38)Narozdíl od těch prvorepublikových se v nich objevuje Setonovo jméno velmi často a s ním i články o Lesní moudrosti a ukázky z jeho knih. Některé z těchto časopisů mají znak lesní moudrosti přímo na titulní stránce.

V cancácích a v kempovkách umístěných na trampských kempech a osadách se pravidelně každých několik stránek, až poněkud inflačně, objevují zápisy citující známou Setonovu větu o vykopání studně. Existují party, které přísně vyžadují čistotu ohně, a to nejen slavnostního, ale i užitkového. Některé osady běžně používaly klasickou woodcrafterskou záležitost a to tzv. Zasvěcovací stezku - zkoušku nebo i zkoušky, které musel zájemce o vstup do osady splnit, stejně jako adept při vstupu do kmene Lesní moudrosti.

Zlomovým okamžikem byl pro tramping listopad 1989. Spousta trampů využila nových možností a začala se jim plně věnovat a byli mezi nimi i ti, které oslovila myšlenka Woodcraftu, jako něčeho vyššího, než jen „obyčejného“ ježdění do přírody a kteří zvedli pomyslnou pochodeň lesní moudrosti a pomáhali obnovovat současnou Ligu. A s trochou nadsázky si dovolím napsat, že tímto tramping na oplátku přinesl mezi woodraftery rovněž pár svých zvyků. Například na letošním sněmu na Kosím potoce mě palec od tradičního trampského zalamování palců bolel víc, než po mnohém trampském potlachu a pozdrav „Ahoj“ zněl výrazně častěji než „Hau kola“.

Tramping je neorganizované hnutí, díky čemuž přežil všechny historické peripetie předešlého století, protože ho neměl kdo zakázat, neměl ho kdo rozpustit, ačkoliv tyto snahy zde byly. V trampingu lze proto díky jeho neorganizovanosti nalézt různé druhy jeho praktikování, přes klasické jezdění s usárnou do lesů, přes festivalové toulání po všech možných akcích, až po chatový tramping x-té trampské generace, se satelitním přijímačem ve tvaru lesní moudrosti (to si opravdu nevymýšlím) visícím nad hlavou hráče na kytaru, zpívajícího něco o mládí, tom našem ztraceném mládí.

Přesto mají jedno společné, když se zeptáte trampa s usárnou sedícího u malého ohníčku, i trampa pod satelitem, kdo to byl Seton, v naprosté většině případů bude vědět.

Michael Antony – Tony

Literatura:

  • František Kožíšek - Biminiji. Česká knižní bibliografie E.T.S. Praha: Liga lesní moudrosti, 1990
  • Pavel Vinklát - Déčko. Kronika trampingu v Jizerských horách. Liberec: Knihy 555, 2004
  • Zdeněk a Olga Moidlovi. Sbírka trampských domovenek a jiných atributů. Liberec: Rosa, 2010
  • Josef Peterka - Bob Hurikán. Dějiny trampingu. Praha: J. Tožička, 1940
  • Miki Ryvola. Listí aneb Co zbejvá. Praha: Avalon, 2008
  • Ivan Makásek - Hiawatha. Hoši z Dakoty. Praha: Ostrov, 2003
  • Karel Růžička - Lišák. Čtení pouze pro otrlé. Puchejř č.6, 1996
  • Fredy Schubert. O Vstavačových loukách a o Bíkeji. Brdská vločka č. 2, 2002

Poznámky

  1. Narodil se jako Ernest Evan Thompson. Tvar jména (Ernest Evan Thompson Seton či spíše jen zkráceně Ernest Thompson Seton), jak ho známe dnes, přijal až v roce 1883 a začal používat po roce 1897. O vývoji svého jména píše Seton ve svém životopise Cesta životem a přírodou (Orbis, Praha 1977; s. 346 -349).
  2. Jestliže známe údajně přesné místo jeho narození (má souřadnice: 54.996522 a –1 .426576) a přesné datum i čas narození (podle vlastního životopisu to bylo ve 3 hodiny ráno), bylo by zajímavé požádat nějakého astrologa, který Setona nezná, aby zpracoval jeho horoskop.
  3. Mahykan (M.Stárek): Cesta do Setonova rodiště. Bizoní vítr č. 3-4/1990, s. 12 -13 . Fotografie z návštěvy viz Bizoní vítr č. 2/1990, třetí strana obálky.
  4. Blower J. Rescuing a plaque from the past. The Shields Gazette, 8.2 .1996, s. 5 .
  5. Podle Z. Fišery byl v roce 2000 majitelem domu David James Brown.
  6. Původ tohoto staroanglického názvu je „town by the sea“ (sea town) čili (pří)mořské město. Není to však jen místní jméno, ale i osobní (chlapecké křestní) jméno, které se však dnes vyskytuje velmi zřídka, a příjmení, které má ve Velké Británii několik tisíc nositelů. Seaton má dvě variatní formy: Seeton a Seton.
  7. Nyní ve vlastnictví a správě National Trust, viz http://www.nationaltrust.org.uk/main/w-global/w-localtoyou/w-yorkshire_ne/w-seaton_delaval-saveit.htm .
  8. Míněno v dnešním obvyklém smyslu – že měl neuvěřitelně široký záběr svých zájmů, znalostí i činností. Jinak Ruskin sám považoval období renesance za falešné a úpadkové a mnohem víc si cenil např. gotiky.
  9. Všechny přímé citáty z Ruskinova díla jsou převzaty z knihy M. Seiferta John Ruskin, apoštol pravdy a krásy (2. vydání; nakl. J. Svoboda, Praha 1937).
  10. Bylo to v období, kdy se Ruskin vnitřně rozcházel s církví, ve které byl vychován, a dospěl k přesvědčení, že světit neděli – Boží den – lze stejně dobře, ne-li lépe v přírodě než v kostele. Vzpomeňte přitom na Setona a jeho zpověď v Duchu lesů, jak probíhaly jeho dětské neděle: modlitby, nedělní škola a kostel; zatímco pomyšlení na cokoli nenáboženského (lidského) bylo podle faráře projevem zlého ďábla. Seton to komentuje slovy: „ ... Já jsem nevěřil, že každá prostá přirozená věc, kterou jsem potřeboval dělati, byla špatná; já jsem neměl rád den Sabbathu, jenž byl učiněn strašným pekelným ohněm citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného v tom, když jsem šel dívati se na ptáčky a květiny o Sabbathu, o nic víc než jiný den...“ A vzpomeňme si také na Miloše Seiferta, který jako profesor berounského gymnázia přicházel v neděli do kostela demonstrativně v zeleném oděvu a s holí v ruce, protože přímo z kostela vyrážel do přírody – což byla tehdy, v období před první světovou válkou a během ní, věc neslýchaně pobuřující.
  11. Vzpomínáte na Setonův výrok, že polovina našich nemocí je (má příčinu) v našich domech a polovina v našich myslích?
  12. Pozn. FK: V originále „Life“ (život), ale protože jsem tuto knihu nečetl, spoléhám v tomto případě na překlad M. Seiferta, že lépe vystihuje smysl tohoto světla.
  13. Tj. v úvodu semináře 17.3 .1990 v Loganově přednášce o životě E.T. Setona.
  14. Šorm A.: Svatý František a příroda. Legendy o lásce světcově ke tvorstvu. Praha 1926.
  15. Duch lesů. Zpověď E. Th. Setona a jiné úvahy o původu a podstatě zálesáctví (skautingu). Federace čsl. skautů, Praha 1922.