Kategorie:Roucho

Z thewoodcraft.org
Přejít na: navigace, hledání

Tak jako skoro za vším novým v hnutí Woodcraft (Lesní moudrost) i za vznikem roucha stojí spisovatel a malíř Ernest Thompson Seton. V knize „Z lesní říše“ (česky v nakl. Melantrich, 1925), nám předkládá návod na vytvoření tohoto obřadního oděvu i s instruktážními kresbami (překlad kapitoly o rouchu byl poprvé zveřejněn v časopise Vatra již roku 1923). Některé české woodcrafterské kmeny podobná roucha používají, ale později upadají v zapomnění a jsou nahrazena jednoduššími šerpami.

Britský woodcrafter John Hargrave – White Fox rozšířil obřadní roucha ve své organizaci Kibbo Kift, ale bohužel do češtiny byla přeložena pouze jeho tábornická příručka „Listy z wigvamu“ a na ty další, kde hovoří i o rouchu se díky řevnivosti ze strany Junáka nedostalo. Uplynulo několik desítek let a v českých luzích a hájích se na Setonovu myšlenku obřadních oděvů téměř zapomnělo.

V roce 1971 nastává v pražském oddílu Neskenon ohromný rozmach woodcrafterských myšlenek. Ivan Makásek – Hiawatha zavádí ve kmeni velké množství novátorských myšlenek zcela původních i převzatých a upravených pro podmínky mládežnického oddílu. Jedna z nich byla i zavedení obřadních rouch. Jaké byly Hiawathovy zdroje? Tak samozřejmě již uvedená Setonova kniha, ale především přítelem z Anglie dovezená příručka J.G. Coneho „Make And Do The Woodcraft Way“ (vyšla poprvé roku 1940 a její sedmé vydání z roku 1954 doputovalo do Čech). Cone čerpal ze Setona i z Kibbo Kiftu a šest stran jeho populární příručky krok za krokem popisuje v kapitole „Camp-fire Blankets and Robes“, jak se roucha vyrábí, zdobí a nabízí i několik velmi originálních vzorů. Čeho se oběma příručkám bohužel nedostávalo, bylo větší množství znaků na roucha a výklad významu barev. Hiawatha si však věděl rady a vlastnil rozsáhlou skautskou a woodcrafterskou knihovnu v několika jazycích. Jeho velkým koníčkem byla (a je dodnes) antropologie a etnografie severoamerických indiánů, stejně jako u jeho velkého vzoru Setona. Chybějící údaje jej pouze ponoukaly k tomu, aby hledal řešení, a také je nalezl. Knih o indiánských piktografech (obrázkovém písmu) vyšlo v USA několik, populární byla příručka Williama Tomkinse „Indian Sign Language“, ale k té se v té době Hiawatha bohužel dostat nemohl. V tehdejším východním Německu však vyšla příručka Petera Neumanna pro Indian Museum Radebeul, a tato drážďanská brožurka s kapitolkou „Die Bedeutung Geometrischer Ornamente“ pomohla rozšířit Hiawathovu myšlenku o další rozměr – barevné znaky indiánů.

Hiawathovo roucho mohli spatřit bojovníci na Sněmu Neskenonu již roku 1971 a samozřejmě vzbudilo v mnohých touhu mít podobný barevný a zdobný oděv. Zpočátku použili vzory z Coneho příručky (Tokeah a Osseo), ale posléze ve snaze po originalitě vznikalo zcela nové odvětví woodcrafterské zručnosti – výroba co nejhezčího roucha. O úplných počátcích píše Hiawatha později v časopisu Wampum Neskenonu (1/1994 a německý speciál) a v knize „Kluci z Neskenonu“ (Nika, 2004). Dobové informace lze nalézt ve „2. Stezce Neskenonu“ z podzimu 1971, kde Hiawatha věnuje rouchu plných devět stran textu s doprovodnými ilustracemi. Se vznikem kmenů podobných Neskenonu (později společenství Midewiwin), se rozšiřuje myšlenka obřadních rouch do celé republiky. Protože málokdo měl možnost dostat se k původním zdrojům a také náklad neskenonských publikací byl omezený, začaly se údaje o rouchu objevovat i v dalších kmenových tiskovinách. Převážně to byly zmínky velmi letmé a donekonečna se opakující a kopírující původní zdroj, ale přesto bych měl alespoň ty nejzajímavější vyjmenovat. Tak především sami neskenonci přicházejí s několika zásadními příručkami – Hiawatha sepisuje Wagamedův wampum (1971) a Šamanův wampum (1973), Jiří Macek – Čiksika sepisuje „Ohně Dlouhých domů“(1973) a Jindra Holínský - Ossweh příchází s Neskenonskou heraldikou (1988). V Oswegu vydává Vladimír Horbowyj - Beduín příručku „Oheň“(1990), Pavel Jedelský – Soewah sepisuje pro zábřežské Čerokíje „Indiánskou stopou“ (1982), mnoho statí později napíše Slavomír Václavský – Mičkinikwa pro kmen Shawnee (jmenujme nejzásadnější příručky: Znaky na roucha 1989 či Plameny od Sawanahy 1991), Tussilago má své údaje o rouchách v kmenových wampumech (Susquehanna 1986, 1988 a Wičanhpi 1996), ale především rukopisné Příručce o šití rouch, která spolu s Knihou vědomostí předává dívčím ohnivcům znalosti o Lesní moudrosti a obřadnictví. Ve kmenech Sihasapa a Sacagawea se roucha vyskytují jen sporadicky, neboť členové dávají přednost obřadním indiánským oděvům. Kmeny Konestoga a Žáby (Naška-pi) předávají znalosti o rouchu prostřednictví svých časopisů, Ksigudan má příručku „Znaky na roucha aneb Indiánské piktogramy“(Tuwanakha 2003) a Mazaskazi Wanča „Ohnivecký wampum“ (Wačintonka, Burinka 2009).

Neměl bych také zapomenout na pokus zdokumentovat nejhezčí roucha Midewiwinu, který chtěli uskutečnit prostřednictvím Příručky o rouchách na diapozitivech Itazipa a Sahwa v roce 1986.

sepsal šaman Tuwanakha, kmen Ksigudan pro Knihu rouch. Sněmovní obřadní oděv v obrazech (Shawnee Zábřeh, Midewiwin, 2011)