Josef Václav Sládek

Z thewoodcraft.org
Na hrobech indiánských, obálka knihy 1951

Josef Václav Sládek (⁕ 1845 – † 1912) byl český spisovatel, básník, novinář a překladatel. Je považován za zakladatele české poezie pro děti. Člen Akademie českých věd. Od roku 1870 byl redaktorem Národních listů, v roce 1873 se stal spoluvydavatelem Lumíra, ve kterém později působil i jako redaktor, brzy na to se stal vedoucím redaktorem, kterým zůstal až do konce svého působení v Lumíru (1898). Své básně a články uveřejňoval v mnoha dalších časopisech, např. Květy, Světozor, Osvěta a dalších.

J. V. Sládek v letech 1868-1870 pobýval v USA a Mexiku jako učitel, cestovatel a novinář. Zde začal psát velmi působivé básně o Indiánech. Nejznámější je „Na hrobech indiánských“, kde dává do protikladu americkou svobodu, která ho na začátku jeho pobytu okouzlila, a děsivé bezpráví na původních obyvatelích. Začal se seznamovat s osudy indiánů, což ho na celý život velice ovlivnilo. Své zážitky posílal redakci Národních listů.

V r. 1872 vyšla „Píseň o Hiawatě“.- Je zajímavé, že pravděpodobně Sládkův překlad zapůsobil na skladatele Antonína Dvořáka natolik, že on sám v době o čtvrtstoletí později zabudoval Hiawathův motiv do druhé věty své Novosvětské symfonie a že pomýšlel na operu s tímto námětem. Dvořák se Sládkem se zcela určitě setkali při Kounicově svatbě v Třebsku u Vysoké v r. 1877.

Vzpomínky na Ameriku a připomínku své zemřelé ženy vylíčil ve svých básních, které vyšly pod titulem „Básně“ v r. 1875 v nakladatelství Eduard Grégr a Ferdinand Dattel. Věnoval je „památce mé drahé ženy Emílie“. Obsahovaly především jeho lyriku z Ameriky, jeho stesky a smutné nálady při vzpomínce na domov a své drahé a srovnání údělu Čechů s indiány, tj. básně „Na hrobech indiánských“, „Hrob indiánův“.

Roku 1951 vychází v nakladatelství Československý spisovatel brožovaná kniha „Na hrobech indiánských“, kterou uspořádali František Nečásek a Miroslav Míček z básní a článků J.V. Sládka a jako ilustrační doprovod je zvolen právě Alšův cyklus Živly. Není zcela jisté, zda Aleš znal Sládkovu žalující elegii, dozajista ji nechtěl v Živlech přímo ilustrovat. Přesto je mezi oběma díly taková shoda, že bychom mohli říci, že se navzájem skvěle doplňují.[1]

  1. Tuwanakha, Midewiwinské noviny č. 18 /29. 3. 2014