Hrstka vzpomínek na Miloše Seiferta 1887 - 1987 (sborník)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Hrstka vzpomínek na Miloše Seiferta, 1987
Setkání u hrobu Miloše Seiferta, Bechyně 1987

Vzpomínky woodcrafterů a junáků na prof. Miloše Seiferta - Woowotannu (1887-1941), u příležitosti 100 let od jeho narození. Redakční kolektiv vedl pražský předválečný woodcrafter Zdeněk Teichman - Atahualpa. Přepisování jednotlivých příspěvků do sborníků zajistily Věra Náhlíková - Strunka, Renata Balašová - Smíšek a Jitka Radkovičová - Tiki.

Sborník byl vydán na volných listech A4 v kartonové obálce (dvě barevné varianty – žlutá, zelená) s ilustrací Renaty Balašové - Smíška. Každá z cca třiceti obálek byla originálem. Vše završeno knižní bibliografií Miloše Seiferta od Dana Říčana a Františka Kožíška - Biminijiho.

V lednu roku 1987 byl sborník předán účastníkům pietního setkání, které woodcrafteři v čele se Zdeňkem Teichmanem - Atahualpou uspořádali u hrobu Miloše Seiferta v Bechyni.

Sborník byl později dodatečně doplněn o další články ze samizdatových Vater Jana Šimsy - Grizzlyho a sadou fotografií Josefa Bláhy - Řešetláka ze setkání v Bechyni.



1)


Hrstka vzpomínek na Miloše Seiferta 1887 - 1987

2)


Miloš Seifert

3)

WOOWOTANNA 8.I.1887 – 3.XII.1941 NEZAPOMENEME; tato grafika Ladislava Ruska - Šamana, byla užita i v jeho práci ''Hlas lesní moudrosti'' (1992)

4) 5)

Nad fotografií Miloše Seiferta

Zdeněk Kraft:

A dnes tu hledím na Tvou tvář,
tvář neznámého bratra,
za kterou šlehá dobra jasná zář
a kterou zapálena byla Vatra.

Tys pomáhal odkrývati kouzla,
neznámou, dobrou přírodu,
tys poznal sílu lesa, teplo slunce
a modrou jasnou oblohu.

Tys vedl děti do luk a polí,
pokrytých bělí kopretin,
učil je letu našich ptáků,
učils je, kde má život stín.

Tys učil děti k čemu rozum
a sílu nač je nutno dát,
naučils mnohé vidět krásno,
naučils lidi milovat.

(Zdeněk Kraft: Sny, marnosti a ticha. Verše z let 1953 – 1958, rukopis)[1]

6)

Kdo byl Woowotanna ?

Tichý hlas; vrásčité čelo - mírné očí pod výrazným obočím.
Gestikulace omezena na nejmenší míru (obě ruce zpravidla v kapsách u kabátu) krok zcela nevojenský – koutky úst neustále staženy ve zvláštní trpný výraz.

Plachost až skličující.
Mistr pera – směšně nervózní, měl-li promluviti k většímu počtu lidí,
Citlivý snílek, samotář, básník, filosof, herold radostných ideálů a současně tragéd života …

Tak stojí — rollandovsky řečeno — v našich vzpomínkách profesor Miloš Seifert — “Woowotanna” — zakladatel českého woodcraftu, jenž opuštěn a téměř zapomenut zemřel před 46 léty v Bechyňské nemocnici, ač dávno předtím byl vyřazen z toho, co nazýváme životem, a smrt znamenala pouze tečku za dlouhou, smutnou větou —

Woowotanna …[2]

Jan Niebauer

7)

Miloš Seifert, zakladatel čsl. woodcraftu ⁕ 8.1.1887 – 1987 8)

Kytička na hrob básníkovi

Byly čtyři děti pana ředitele měštanských škol v Sušici Emila Seiferta. Všechny zůstaly věrny kantořině: Ladislav, potomní děkan brněnské university; Jaroslav, profesor na reálce v Praze, Ječná ul.; Marie, provdaná za ř.uč. Pánka v Bechyni a Miloš, správně Miloslav [3]. Ti první tři šli přímou cestou, jakou vyznačuje studium, povolání, úřad a věda a dosáhli uznávaných postavení.

Když se měl Miloš narodit (8.1.1887), byla maminka těžce nemocná. Její úzkosti a obavy, zjitřený cit a skrytý pláč – to vše jakoby dítě přijalo do sebe. Ovšem, že z něho byl také profesor, spolupracovník prof. dr. Velenovského a Vejdovského, ale v prvé řadě stále hledající člověk, jehož životní úděl jej vedl do osamocení tvůrčího. Knihy nahrazují lidskou bytost. Studuje literaturu — jeho milovanými autory jsou Ruskin, Carlyle, Emerson, Thoreau a filosof Jasnopoljanský, jehož “Kruh četby” denně otevírá. Píše, překládá. V rozpětí let 1911–1932 vyšlo z jeho pera 18 původních spisů a větších literárních prací z oboru pedagogiky a přírodovědy, vedle nespočetných drobných statí uveřejňovaných porůznu asi ve 24 časopisech. Mimoto v uvedené době redigoval 2 časopisy a přeložil 27(!) knih z literatur holandské, americké a anglické.[4]

V letech, kdy Miloš Seifert počal učit, proniká k nám z Anglie skauting — Seifert je jedním z prvních průkopníků této nové výchovné metody. Již v roce 1912 táboří se svými studenty z berounského gymnázia pod stany na Šumavě! Zakládá kmen “Děti Živěny”, později rozšířený na Junáckou obec Psohlavců a Horních chlapců. Avšak hnutí, které Seifert vyvolal, nesrostlo s oficielním skautingem; ideologicky se lišilo.

Bytostně cizí byl mu vojenský drill, nenadchl se tím, co zdálo se být výkvětem ducha britského impéria. 9) Stoupenec míru mezi národy, pacifista každým coulem, obrací se brzo k pravému zakladateli skautingu, Ernest Thompson Setonovi. Je to osudové setkání. od této chvíle Setonovi — jehož mu bylo dopřáno jen jednou v životě na pár hodin spatřit — jeho životnímu názoru a výchovné metodě zasvětil celý další život s bezpříkladnou oddaností. Stal se Setonovým “žákem”, překládaje, vkládá do Setonových vět své vlastní srdce, do jeho slov své vlastní ideály, rozšiřující a ovšem upravující woodcrafterskou předlohu ETS.

Avšak jak zkreslený bychom měli obraz, kdybychom chtěli hledět na Miloše Seiferta jen a jen woodcrafterskýma očima! Jeho zájem a jeho literární dílo stojí na širší základně. Co zbývá z jeho literární tvorby — co zůstává živé? Tak mnohé nese pečeť času, jenž odplynul! Věřím, že útlé svazečky “Vidoucí oči” a “Rok v přírodě” psané perem básníka, uchrání zapomínaného zapomenutí.

V díle o Johnu Ruskinovi — své poslední větší práci — vyznal sám sebe. Kdo Seiferta znali, sotva mohou čísti tuto knihu bez rozechvění. “člověk tu přece není proto, aby nenáviděl, vedl války, ničil život – nýbrž aby miloval, šířil dobro. Lásku všemu tvorstvu na světě, dobré srdce všem – ”



Poslední léta Miloše Seiferta spadají do doby politických zmatků a do začátků nejhroznější světové války. To vše nezbytně mělo vliv na citlivou duši člověka s ideály, jakými žil M. S. Již mnoho let byl mimo aktivní službu. Neoperovatelný mozkový nádor zavinil, že dne 3. prosince 1941 umírá. Bylo mu 54 let.

Kdo si dnes vzpomene? Máte-li doma “Vidoucí oči”, zalistujte si v té knížečce. Učí obracet oči ku hvězdám. Psal ji básník. Kladu kvítek vděčnosti na vzdálený zasněžený hrob v Bechyni. Číslo 628 a.

Jan Niebauer

(výňatky z pojednání "Profesor Miloš Seifert — Woowotanna" z r. 1951 a z článku časopisu “Jednota Bratrská” z r. 1966) 10)

Nejsladší píseň jara

(Vzpomínka)

Bylo to na břehu Berounky nedaleko Karlova Týna, kdy — ubíraje se k našemu tábořišti o 11. hodině noční, — prvně zaslechl jsem slavíka. Nepomyslil jsem si nikdy, že jednou bude mi dopřáno toho štěstí, abych samojediný uprostřed veliké zahrady žil a denně opájel se kouzlem slavičího klokotání. Dnes, když i to je minulostí, zdá se mi, že malý, nepatrný tento ptáček, dal mi nejkrásnější chvilky života. Ani zpěv největších zpěváků a koncerty nejslavnějších virtuosů nemohou mě tak uchvátit.

Slavík v houštině za tiché noci nebo růžového úsvitu — toť radost matky země samé, věčný mír, harmonie a láska, jež objímá přírodu všechnu, toť řeč Kosmu a já jí naslouchám zbožně i cítím dech Moudrosti Jeho.

Měl jsem slavíka přítelem a jsem hrdý na to. Ráno, když jsem studoval v zahradě, sedal mi na větvích škumpy nad hlavou a zpíval, neúnavně zpíval, až se vše rozléhalo jásotem.

Žádný zpěvavý ptáček náš nedovede tak zvučně se rozhlaholit, tak kulatými jasnými tóny a přitom tak silnými a dunivými.

Byl jsem často nutkán odložiti pero a naslouchat písni, jež tryskla z hrdélka malému bratříčkovi mému vždy nová a nikdy nedozpívaná.

Nové a nové melodie zvířily vzduch, v té chvíli slavík byl králem tvorstva a zdálo se, že celá zahrada mu naslouchá. A byla to zahrada, ve které byli aristokrati: nejen urozené, staré stromy, osiky a duby na hrázi u rybníčka, ale i obrovský tulipánovník, strom dalekého Japanu — všichni byli tiší vedle klokotání slavíkova. Byl zároveň virtuosem i kapelníkem, skladatelem i muzikantem. 11) Pokoušel jsem se zachytiti na papír ten zázrak zpěvu, ale marně. Nikdy nebyla ta píseň stejná, avšak bylo možno v ní postřehnout verše, jež pokaždé znova přicházely.

Už mnoho učenců snažilo se vyjádřit slavíkovu píseň, přeložiti ji do lidské mluvy nebo do hudebních tónů.

Všechny tyto záznamy napodobují jen víceméně přibližný rytmus a výšku tónů zpěvu, slovy však nelze vyjádřiti čistotu a brilantnost tónů a nikdo zpěv slavíka nemůže ocenit, kdo ho sám neslyšel.

Kdo ho slyšel, kdo naslouchal klokotání jeho za tiché letní noci nebo za vlahého jarního večera, jistě se shodne se mnou, že je to veliký umělecký požitek a hluboký náboženský okamžik, jakých mělo v životě můžete zažíti. A já bych vám radil, hoši a děvčata, abyste, počínajíc koncem dubna, v květnu nebo v červnu — dokud je čas — věnovali všechnu svou cestovatelskou touhu, a všechen svůj slídivý um, tomuto cíli: o samotě, sám a sám naslouchat slavičímu zpěvu. Řekl bych vám, kam byste měli se rozjeti, abyste jistě slavíka slyšeli — někam k teplým údolím jižního Váhu, někam ke břehům Latorice divé nebo Terešvy stříbrné, ale když vám to nebude možno, hledejte ve svém okolí vlastním.

Miloš Seifert, “Vidoucí očí”

12)

Můj první tábor

V létě 1918 jsem tábořila pod Týřovem jako členka tehdejší Junácké obce Psohlavců a Horních chlapců v Berouně. Bratr Balú (prof. Seifert)[5] mě učil přírodopis a získal mne pro junáctví. Patřila jsem mezi nejmladší táborníky. Byl to veliký koedukovaný tábor a nás tam bylo kolem sta. Tábor byl malebně rozložen podél potoka Oupoře přímo pod hradem Týřovem, na planince nad táborem byla sněmovní louka s totemem. Nevím už, na kolik skupin jsme byli rozděleni, ale Balú projednal každý den u jednotlivých skupin denní program. Skupiny se k plnění programu přeskupovaly, měnily, i jednotlivci mohli různě přecházet. Tak jsme se znali všichni bez rozdílu věku. Přátelství odtud trvají celá léta, i když já byla po primě a jiní třeba po maturitě, šli na vysoké školy nebo ukončili studium.

Denní život byl velice bohatý a tábor vždy šuměl radostí. Většina času byla věnována studiu květin, znalosti ptáků (také podle hlasu) a všeho živého. Byla těžká zásobovací situace, neboť byla ještě válka, ale nepamatuji se, že by někdo mluvil o jídle. U táborových ohňů vyprávěl bratr Balú např. o Thoreauovi nebo o Setonovi a jeho knihách o zvířatech (vyšly česky mnohem později). Celý program byl pestrý, zpívaly se národní písně, starší hoši předváděli indiánské tance, recitovali dlouhé básně. Pro mne to byla říše divů.

Některé příhody vidím dodnes jasně – jak se rozvodnil Oupoř a veliká část tábora musela se stěhovat výš do strání, jak při brodění přes Berounku po dešti několik nás porazil nečekaně zesílený proud a jak nás br. Seifert a velcí chlapci zachraňovali.

Byl to největší woodcrafterský tábor, kterým jsem prošla, pro mě dokonalý po všech stránkách a nezapomenutelný


Marie Šimsová - Kohoutková (Rorejs)

13)

Rozhodnutí na Městské Hoře v Berouně

Životu mládeže byla v našem národě vždy věnována význačná a soustavná pozornost. Vynikající osobnosti naší politiky, vědy a umění, a především školství sledovaly život a způsoby výchovy mládeže ve všech státech světa. Nemohla proto ujít české pozornosti zvláště výrazná, nová forma života mládeže, která se kol r. 1900 objevila v USA a Anglii. Už tehdy několik profesorů českých středních škol kteří z vlastní iniciativy a na vlastní útraty byli ve spojení přímo s pracovníky této nové výchovné formy v Anglii a v USA. Ti měli spojení mezi sebou. Vzpomínám rád na některé, protože to byly vesměs originální osobnosti. Miloš Seifert tehdy v Berouně, prof. Hájek, ředitel Krs z Plzně, prof. Bořivoj Müller z Prahy a ovšem velice aktivní prof. Dr. Hořejší z Příbramě. Byla ještě řada dalších a stále přibývali. Scházeli se porůznu, nejvíce se diskutovalo, zda jít anglickou nebo americkou formou. Už tehdy Seifertovu pozornost upoutala Setonova hluboká úcta k přírodě, jeho zájem o lovce – velké znalce zvířat a jejich obdivovatele. M.S. vyzdvihoval, jak Seton užívá jako výchovných prostředků situace, kdy člověk překonával současnost a stoupal k vyšší formě života, sebekázni apod.

Z anglického materiálu zdůrazňoval radostně vysvítající družnost, pohyblivost, citově veselé kamarádství, ale postrádal ještě něco hlubšího, závažnějšího a nemohl přijít na chuť přílišnému pentličkování. Říkal tomu povrchní "službičkovaní před vyššími". A viděl v tom nebezpečí blízké povrchnímu drilu. Nám zdůrazňoval opravdovou vnitřní oddanost bez vnější parády. Viděl, že obě formy výchovné práce jsou v mnohém totožné, ale že přece je velmi závažný rozdíl v tom, do jaké hloubky lidskosti, která cesta vede.

Mezitím prof. Svojsík a jeho skupina se rozhodli pro skauting podle vzoru Anglie a rozvinuli první práci s oddíly, pod různými jmény: Dětí Živěny, Děti Slunce 14) Psohlavci apod. Profesoři mimo Svojsíkovu skupinu, která brzy vzrůstala, pracovali tiše, ale již také tvořili oddíly. To byla doba základního poznávání a zkoušení nejrůznějších způsobů v provádění aktivity mládeže, způsobu jejího řízení a rozvoje. Prof. Seifert všechen tento ruch pozoroval, ale sám ve svém nitru již se pevně rozhodl: se Setonem, což hned důsledně hlásal a prováděl.

V druhé polovině roku 1917 sešla se na Městské hoře v Berouně nesvolaná skupina profesorů, ale také již i zástupců oddílů z Prahy, Plzně, Berouna, Příbramě, Loun, a tam v překrásném radostném vlastně sněmování zdvihl se prof. Seifert, požádal o vážnou pozornost, že učiní velké rozhodnutí:

"Všichni, jak tu jsme, máme před sebou velké vzory pro svůj život. Jsou tu dva velcí mužové. Myslím, že je třeba upřesnit si jednoho zvlášť hluboce, celým srdcem, veškerou myslí jít jeho stopou. Já je vidím takto: první přišel přímo z lesů, kde si sám robil bydlení a živil se lovem vlků, z přírody, o které napsal krásnější knihy, než dosud byly, namaloval mistrná díla a vykonal vědecké práce, které oceňují významní lidé. Druhý muž přišel poněkud později, přišel téměř přímo od armády v níž bojoval a celý život žil jako vyšší důstojník - velitel. Také on cítil, že mládež potřebuje žít ve stálém úsilí jít výš a vyzval mládež ke skautování."

Po pomlčce prohlásil prof. Seifert:

"Ernest Thompson Seton byl ten, který přišel první, vyvolav úplně novou, zcela originální formu výchovy, dal bohatý program stoupání na horu. Naše česká země si zaslouží, aby zde vznikla samostatná organizace po jeho způsobu. Já ode dneška jdu s ním. Brzy vyhlásím formu, jakou půjdeme. Zdůrazňuji, že nám zůstávají bratry, kdož volí jinou formu."

15)

Zůstalo jen několik osob, které oznámily, že setrvávají v organizací s prof. Svojsíkem, ale přejí si úzké a stálé spojeni se Setonovou prací. – Beseda zůstala dál družně živá až do odjezdu vlaků.

Bylo to někdy v srpnu 1917. Přítomen byl také Jánošík Koudela z Berouna, dr. Hořejší a já za Psohlavce Příbram, někdo z Plzně a Kolda z Loun[6].

František Kupka - Jánoš

16)

Vzpomínky na spolupráci s Milošem Seifertem

Dříve než jsem navázal — zprvu písemný a od roku 1922 i osobní styk s Milošem Seifertem, získával jsem zkušenosti s novým mládežnickým hnutím v organizaci zvané Junák český skaut. Jejím členem stal jsem se ve svých 14 letech za první světové války v roce 1917. O Psohlavcích a Dětech Živěny nám nebylo tehdy nic známo. Tělesně jsme se dostatečně vyžívali v tehdejších tělovýchovných organizacích, povětšinou v uzavřených tělocvičnách a jen řídce v přírodě. Proto nás na junáctví nejvíce lákalo táboření a turistika, navíc pak dosud nikde praktikovaná mládežnická samospráva.

Po léta zůstávalo hlavní náplní táboření a turistika, náplň pravidelných schůzek v klubovně zela bezradností. Jisté osvěžení přinesl po válce Marek, agilní propagátor anglických Baden-Powellových skautů. V pokusu založit jejich kopii u nás právem ztroskotal. I toto hnutí, ač propracovanější, než junácké, setrvávalo na cíli, který možno charakterizovat jako snahu vychovat tělesně zdatné, manuálně dovedné, ukázněné, loajální občany buržoazního státu.

Pravý, původní humanistický cíl mládežnické sebevýchovy, harmonický rozvoj osobností pro demokraticky a sociálně spravedlivý život společnosti založený na moudrém vztahu člověka k přírodě, jak jej stanovil zakladatel E. T. Seton, objevil pro nás Miloš Seifert, první překladatel Setonových spisů o woodcraftu a o životě v přírodě.

Zásluhou Miloše Seiferta zůstane i jeho snaha vybudovat podobné hnutí u nás. První z nás pochopil geniálnost objevů mládežnické sebevýchovy — novou cestu k ušlechtilému lidství. Všichni, kdož jsme se tenkráte k němu připojili s vidinou samostatného života ve volné přírodě vedoucího k životu smysluplnému, netušili jsme obtíže, s nimiž se setkáme. Dnes víme, že příčiny spočívaly nejen ve způsobu a správnosti pochopení Setonových cílů, ale i v nutném výběru a úpravě náplně a forem tak, aby navazovaly na domácí poměry a tradice, neboť pro nové výchovné cíle a metody platí totéž co pro ostatní národní kulturu, rozvíjí se z vnějších 17) podnětů s úspěchem jen tehdy, jsou-li tyto podněty správně upraveny a naroubovány na domácí tradice a poměry.

Setonovo hnutí se nestalo u nás hnutím masovým. Nicméně nevyšlo nadarmo. Našlo si cestu i do junácké organizace a mnohé jeho prvky slouží i soudobým mládežnickým organizacím. V každém případě ujal se názor, že mládež je schopna sebevýchovy, dostane-li k tomu potřebné podmínky. Setonovy myšlenky jsou kladně přijímány především zásluhou Makarenka i v SSSR.

V roce 1920 dohodli jsme se se skauty – studenty učitelského ústavu v Bánské Bystrici, kteří navštívili Hradec Králové, že najdou tábořiště, v němž budeme v roce 1921 společně tábořit. Našli jedinečné místo v Nízkých Tatrách pod Smrekovicou nedaleko Liptovského Mikuláše. Toto tábořiště jsme navrhli M. Seifertovi pro jím plánovaný společný tábor i jeho stoupenců ze středních Čech a Jindřichova Hradce. Cílem bylo vybudovat podle Setonova návodu tábořiště s totemem, ohništěm a kruhem sedátek, hlavně pak naplnit táborový život promyšlenými akcemi, jež harmonicky rozvíjejí osobnost. Záměr se plně zdařil a tábořiště se s poblíž stojícím lesním nepoužívaným srubem, který M. Seifert koupil a pojmenoval Walden, stalo na řadu let střediskem woodcrafterského života.

Miloš Seifert pro svoje moderní názory na výchovu mládeže nebyl u nadřízených úřadů oblíben a proto byl často překládán do různých měst. Při stěhování neměl potíže s rodinou — byl sám[7] – ale s obrovskou knihovnou, která v regálech od podlahy až ke stropu zabírala všechny stěny ve čtyřech pokojích. Úřední šikanování snášel obdivuhodně. Po táboření v Nízkých Tatrách byl přeložen na Podkarpatskou Rus. Strávil jsem s ním jedny Velikonoce v Užhorodu, druhé v Mukačově, odkud mne doprovodil do Liptovského Mikuláše, abych se mohl zúčastnit převzetí srubu Waldenu. Přenocovali jsme v něm a ráno se probudili do čerstvě zasněžené krajiny. Překvapilo nás množství zvířecích stop v těsné blízkosti srubu. Identifikovali jsme stopy lišky, divokých vepřů, srnců, kun, veverek, zajíců 18) vran a mnoha jiných. Naše pýcha nad přírodním bohatstvím okolí Waldenu značně stoupla.

V letech 1927–1928 učil jsem v Jičíně. M. Seifert se dostal zpět do Čech — do Příbrami. S předsedou odborové organizace Moravských učitelů J. Krejčíkem jsme uspořádali prázdninový tábor na Waldenu. Všichni jako stoupenci soudobého úsilí o tzv. činnou školu, našli ve woodcraftu mnoho nových podnětů. M. Seifert začal vydávat hektografický list “Hlasatel”. Technickou stránku tisku a distribuci svěřil mně.

O prázdninách a volných týdnech brával mne s sebou na návštěvy významných přátel (Gammy v Orlických horách, Krcha v Domě dětství aj.), kulturních a vědeckých pracovníků a tak mi bylo umožněno poznat úctyhodnou základnu jeho výchovných a filosofických zájmů. Poznal jsem i jeho bolesti, ústrky a šikanování, jichž bylo více než dost, které ho však nikdy nedokázaly odvést od práce pro nové metody výchovy, studia novodobých filosofů a četné různé odborné literatury. Perfektní znalost několika cizích jazyků dovolovala mu nejen číst cizí literaturu v originálech, ale překládat ji i do češtiny. Ponejvíce překládal z angličtiny a holandštiny.

Ve vzpomínce zůstává mi obraz M. Seiferta jako jemnocitného člověka (nikdy nevyslovil žádnou hrubost, nadávku či banalitu), Vždy šel vytrvale a neodbytně za vytčeným cílem s vírou až donkichotskou, pracovitý, pečlivý stylizátor myšlenek, tichý, skromný, stále přemýšlivý se zájmy jen lidsky ušlechtilými, vždy vážný. Jeho lidská ušlechtilost, vědění a snahy imponovaly, postrádal však další vlastnosti jako větší tělesnou obratnost, ruční dovednost, smysl pro veselí a tak trochu smysl i pro klukovskou rozpustilost.

Dnes musíme hodnotit jeho životní dílo i jako nedoceněný přínos nových metod a cílů výchovy ušlechtilého, harmonicky rozvinutého člověka, dítěte přírody a vesmíru.

Karel Langer - Juraj

19)


Woowotannův Walden - Liptovský Sv. Ján 1931


Typická pyramida Woowotanny z let třicátých

20)

Pauvau o Woowotannovi

Kdo byl vlastně Woowotanna? Tak jsme si navykli říkat prof. Miloši Seifertovi podle indiánského zvyku. Rozvážná chůze, usměvavý obličej, ochotný pomoci komukoliv. Byl přísný abstinent a jeden čas i vegetarián. Byl pacifista prodchnut humanitním duchem. Byl spíše teoretik a romantik, než praktik a realista. Uměl anglicky, holandsky, německy, což dokládal četnými překlady ze Setona, Hargravea, Thoreaua, Emersona, Eedena a dalších literárních hvězd své doby. Jeho převody ze Setona byly nedocenitelným pokladem pro začátky Ligy lesní moudrosti. Jeho kniha "Přírodou a životem k čistému lidství" byla přitažlivá pro nás mladé a dala nám návody pro práci v kmenech.

Když nastoupil v Příbrami na reálku, ustavil si hned mimo kmen vedený mnou a kmen vedený Josefem Horkým, svůj nový kmen, jemuž vydával časopis “Moudrost lesa”. Vyšlo však jen málo čísel.[8]

Seifert později bydlí v Orlově pod horou Třemešnou v Brdech, kde trávil značnou část svých mimoškolních dní. Když jsem odešel z Příbrami, ztrácel jsem o Seifertovi povědomí. Zaslechl jsem jen, že tráví těžce nemocen své dny v lázních Bechyni v jižních Čechách. Nicméně ještě jednou jsme se shledali.

Bylo to před druhou světovou válkou v Praze na Karlově náměstí. Seifert šel o holi a jen těžce mluvil …

Zemřel v roce 1941.

Viktor Palivec

21)

Bílý Sob vzpomíná

S Milošem Seifertem jsem tábořil v r. 1925[9] na “Ostrově dávné touhy”. Tento zelený, vrbami porostlý ostrůvek oblévaný rameny Berounky byl ideálním tábořištěm. Dnes už z jeho krásy zbylo velmi málo.

Na Seiferta si vzpomínám jako na štíhlého, velmi citlivého člověka, horlivého debatéra, který nekompromisně prosazoval své názory.

Po ukončení tábora napsal Seifert mému otci, zda by mi nepovolil jet s ním na Slovensko tábořit. Nakonec malá skupina chlapců odjela se Seifertem do Vysokých Tater. Tatry byly tehdy ještě panenskou divočinou. Vystoupili jsme Malou studenou dolinou k Teryho chatě a večer pak tábořili u Studenovodských vodopádů. Obdivoval jsem Seifertovy tábornické dovednosti. Ta noc byla velmi chladná a tak jsme příští noc spali již pod střechou v opuštěné a vojáky zdemolované vile jakéhosi maďarského boháče.

Seifert se dozvěděl, že učitel Král z Liptovského Sv. Mikuláše objevil krasové jeskyně v Demenovské dolině. Vydali jsme se tam přes širé pastviny nad Mikulášem a našli v úzké dolině nad divokým potokem dřevěnou boudu, jaké bývají na stavbách. Krále jsme tam zastihli a on s velkou radostí nám nabídl prohlídku, tehdy ještě neoficiální na vlastní nebezpečí. Dostali jsme gumovky a acetylénové hornické kahany. Elektricky osvětleno bylo tehdy zatím jen asi 200 – 300 metrů chodeb. To co jsme však viděli, bylo nezapomenutelné. Krápníky byly ještě živé, barevné. Při pozdější mé návštěvě Demenové již tato krása pominula, krápníky byly mrtvé, zbavené stékající vody.

V jedinečném prostředí Demanovské doliny jsme naposledy nocovali pod stany u hořící vatry. Druhý den jsme odjížděli vlakem a v Praze jsme se se Seifertem a chlapci rozloučili.

Následovalo už jen několik dopisů, ale osobně jsme se vícekrát se Seifertem nesešli.

Stanislav Šturz - Bílý Sob

22)

Bechyňské interview

Projel jsem Bechyní. Každé město ve mně zanechává určitý dojem a nějak na mne působí. Snad ten velký most nebo šikmé náměstí mě sem poutá? Ne, jezdí sem lidi zdaleka do lázní a na letní byt. Já sem chodím navštěvovat příbuzné Woowotanny. Strávit chvilku s těmi nejbližšími prvního průkopníka lesní moudrosti v ČSR.

Ten velký dům v zeleném sadě[10] má zvláštní kouzlo. Podobá se anglickým parkovým zámkům někde v Manchesteru nebo Yorkshiru. A co víc, nalezl jsem tu přátele! Už tehdy, když se dráp německé orlice zatínal do naší vlasti, tehdy jsem ponejprv přišel. Jsem rád, když mohu stisknout ruku Seifertově sestře a švagrovi. Snad jsme si blízcí tím, že jsme rodáci. Pan řídící Pánek má vyrovnanou tvář a pevný, klidný hlas: “Ano, ano, miloval květiny, přírodu, děti, svobodu. Učil životu, kde je kanoe a tee-pee domovem. Byl houževnatý, prostý a přímý. Vždyť i my jsme nejraději pod modrou oblohou a proto sedáme večer u ohně a hledíme do něho. Byl dobrým znalcem brouků.

Na šerpě vidíme znaky Hvězdáře, Lovce a Sněmovníka. A kolem znaku[11] je 24 orlích per. Woodcraftu věnoval vše, vynikal vědecky a mohl vynikat i více, měl k tomu předpoklady. Ale jeho duše patřila mládeži a jejím cílům. Krásná próza, filozofie a poezie – to bylo jeho.”

Paní Pánková se snaží zpříjemnit každý okamžik. Je potěšena, ta stará drobná paní, že si vůbec někdo vzpomněl na jejího bratra. Vypráví, jak celé léto putoval, tábořil a sněmoval. Financoval více, než mohl. A byl šťasten, když Master Woodsman E.T.S. ocenil za pražské návštěvy jeho životní dílo a český ráz lesní moudrosti.

A starý pán opět přináší kroniky, jichž je autorem. Seifert byl světoobčan, odchovanec Tolstého, Ruskina, Emersona a Thoreaua. Své přesvědčení dovedl vždy nesmlouvavě hájit. Příležitostně si vzpomínám, jak jsem 23) v jedné knihovně nalezl ve Svitku glosu, která charakterizovala autora “dobrý a nebojácný muž”. Byl velmi citlivý a všechny události se ho dosti dotýkaly. Je to i jeho vznešenou samotou, kterou trávíval na chatě u Berouna nebo Sušice. Jeho život byl citově bohatý. Starý pán vypráví, jak mnoho trpěl, když stárnul. Byl na levou nohu a ruku ochrnutý. Deset let před smrtí už neučil. Krvavé události, hlavně masakry studentů, se jej velmi dotkly a tak třetího slunce měsíce dlouhých nocí umírá po dlouhém utrpení.

Hodiny na stěně odbíjejí jedenáctou a já opouštím tichý dům v zeleni, kde trávil zbytek života velký přítel mladých, autor knih “Přírodou a životem k čistému lidství”, “Woodcraftu”, “Vidoucích očí” a mnoha jiných. Najde se někdo, kdo, plně zhodnotí poctivě a spravedlivě jeho dílo? Nesmíme nikdy dopustit, aby se na něho zapomnělo, aby se zapomnělo na jeho všestrannou činnost v Lesní Moudrosti, na činnost vychovatelskou, filozofickou, překladatelskou a vědeckou. Woowotannův život byl čistý jako otavské proudy, v nichž se koupával a byl zkrásnělý lesní moudrostí, kterou miloval. A vraceje se, žaloval jsem na ty, kteří jej nenáviděli (Svojsík a spol.), kteří jej tupili a pomlouvali. Žaloval jsem na podlost těch, kteří jej oklamali a žaloval na ty, kteří metali kameny na jeho čistý štít.

A ještě jeden dojem jsem si odnesl toho dne, kdy kvetly třešně. Měli bychom postavit důstojný pomníček na jeho hrobě, kde zatím roste zelená tráva a pokud se tak nestane, jsem přesvědčen, že si Woowotanna postavil sám dost velký pomník a to v srdcích všech československých woodcrafterů.

Ladislav Vodák - Letící Sokol (z deníku)

24)

Miloš Seifert v mých vzpomínkách

V Teplicích Šanově jsem založil woodcrafterský kmen od svého nástupu do školy v roce 1926 a vedl jsem ho až do konce “menšin” 1938.

Asi v r. 1933 jsem Woowotannu pozval k týdennímu pobytu u nás. Byl to týden nezapomenutelně krásný, svátek našeho kmene Slunce.[12]

O prázdninách r. 1941 zajel jsem k Woowotannovi do Bechyně. Byl těžce nemocen a cítil se opuštěn a tolik sám, tolik sám…

Poznal mne hned – ač několik týdnů předtím prý nikoho nepoznával. Měl radost, pamatoval nejen moje křestní jméno, ale vzpomněl sám i na junácké jméno, které mi on sám kdysi slavnostně navrhl na Waldenu.

Jeho stav byl beznadějný a několikrát během mojí návštěvy usnul.

Před mým odchodem mi řekl: “Vojto, věřím, že woodcraft v Československu bude — i až já odejdu –”

Je, bratře Woowotanno, je a bude. Woodcraft je životním přesvědčením, životní náplní dobrého člověka. A pokud budou mezi námi dobří, čistí lidé, bude i woodcraft.

Vojtěch Trnka - Beejeegash

25)

Jak vzpomínal Sůva

Mnichov, věznice Stadelheim, 10. dubna 1942

(Rorejsovi)

“… Dojala mne smrt prof. Seiferta, to je hrůza, co těch mozkových chorob řádí. I jeho odkaz dětem z Milíčova domu je v jeho životním stylu — myslel na děti stále a chtěl jim ještě dětská léta vykrášlit; vzpomínal jsem, jak jsme spolu chodívali do veleslavínského sirotčince a co jsme se nahovořili o domu dětství v Krnsku; Přemysl by měl požádat pana učitele Krcha, aby prohlédl Seifertovu literární pozůstalost a zachoval knihovnu — jsme mu povinní vydat nějaký památníček; už pro ty křivdy, jež vytrpěl. Až budeme tento měsíc vzpomínat na naši svatbu, vybaví se mně zase to odpoledne, kdy jsem v jeho bytě našel Vás tři, a našel Tebe …"

Jaroslav Šimsa (Úzkost a naděje, str.66)

26)

Miloš Seifert - dnešní a živý

Je znakem velkých duchů, že vytváří dílo, které předstihuje svou dobu. Bývá sice často v době svého vzniku nepochopeno, ale svého autora přežívá a žije druhým životem i po jeho odchodu. Platí to i o díle Miloše Seiferta.

Jeho dílo je dílem výchovným. Provází život člověka po celý životní oblouk a Vytváří jeden z předpokladů harmonického prožití všech životních etap — od časného dětství až po Vysoké stáří. Výchozí principy i ideály zůstávají platné – po jistém oproštění od dobových prvků – pro naše děti i vnuky. V obecné poloze usiloval Seifert o obrození člověka přírodou a o zdokonalení všestranné výchovy. Jako jeden z prvních u nás pochopil negativní důsledky velkoměstské civilizace a hledal nápravu věcí lidských v přírodě. Ve shodě se Setonem soudil, že “polovina našich nemocí je v našich myslích a polovina v našich domech.”

Seifertův výchovný systém bychom mohli shrnout do tří principů: život v přírodě — život v kmeni – výchova od 3 do 99 let, což chápu jako výchovu, která doprovází člověka po celý život.

1, Pro život v přírodě_nacházel Seifert své vzory v Thoreauovi a hlavně v Setonovi. Proti civilizaci evropsko-americké, která neustále usiluje o podmanění přírody, formuloval východisko opačné — člověk jako dítě, bratr a spolupracovník přírody. Tedy nikoli boj s přírodou, ale soulad, který se opírá o její poznání a o prožití její krásy a hodnoty. V poznání tajů přírody a v předávání těchto poznatků dětem patřil k nepřekonaným mistrům a jestliže se dnes hledají učebnice ekologie, pak se málokdy vidí, že jejich základy byly u nás již s předstihem formulovány Seifertem, byť i v jiných termínech.

Pobyt v přírodě však není samoúčelný. Návrat do přírody je zároveň návratem k původní lidské přirozenosti 27) která byla vlastní lidem civilizací nedotčeným. Proto ani návrat k indiánskému způsobu života není jen hrou, ale vážným programem, který má své opodstatnění a zdroj v evoluční filozofii 19. století. Vychází z poznání, že člověk dříve, než doroste a stane se členem stávající kultury, má projít i hlavními obdobími předchozího vývoje lidstva a tedy i obdobím prvotního života v přírodě.

Dorůstající hoch je proniknut dobrodružnými a romantickými sklony, které však tlumí škola tím, že ho uzavře na značnou část dne do učebny, a novodobá civilizace tím, že ho uzavře na zbytek dne do šedi panelákových sídlišť a večer před televizí. Návrat do přírody pak dítě většinou prožívá v deformované podobě v přeplněných chatových a chatařských osadách. Seifertovo úsilí o rozvoj přirozených sklonů volným pohybem v přírodě má tak dnes snad ještě větší platnost, než v době svého vzniku.

2, Život v kmeni. Pobyt v přírodě nemůže se uskutečnit izolovaně a individuálně. I přírodní národy žily v kmenech, tlupách, skupinách či vesnicích. Potřeba sdružovat se patří k základním lidským potřebám a zůstává člověku zachována – pokud ji uvědoměle pěstuje – až do pozdního věku. Vytváření výchovných skupin je z hlediska metodiky výchovy základním požadavkem. Dětské výchovné skupiny přerůstají časem ve skupiny přátelské, které umožňují vytvářet předivo kladných mezilidských vztahů.

Výchova ve 20. století přestala být jen výchovou individuální, ale získala důležitou dimenzí sociální. Na výletech do přírody a hlavně na táborech se dítě učí spolupráci, odpovědnosti, aktivitě; prvotní pud po činnosti se může projevit hrou a hlavně hravou prací. Dítě se musí starat o sebe i o druhé, pomáhat slabším, ale stejně tak přejímat zkušenosti od starších či obratnějších.Přestává být pasivní loutkou v peřince civilizace, tvorem sedícím před obrazovkou, ale stává se aktivní bytostí v kruhu svých vrstevníků a kamarádů.

Při tom se rozvíjí i celý kmen, přijímá nové členy, 28) vychovává je a tím vychovává i sám sebe a postupně mění i styl práce pro různě staré členy. Nejde již jen o mechanickou nápodobu indiánského kmene, ale o zákonitý vývoj malých společenství, které se odklánějí od současného civilizačního stylu života a vrací se ke kořenům lidské sociální existence. I zde Seifert předstihl svou dobu a jeho náměty jsou v době stále větších sídlišť, plodících stále více sociální patologie a deformovaných lidských vztahů, aktuálnější než dříve.

3, A konečně výchova jako celoživotní proces, který nikdy nekončí, ale neustále mění své formy. Takové pojetí, které bylo v Čechách v plné šíři formulováno Komenským (a zase bylo zapomenuto), bylo Seifertovi vlastní. Tvrzení o woodcraftu pro lidi od 4 do 94 let není jen planým heslem, ale skutečností, kterou jsme většinou ani dnes nedokázali domyslet ani realizovat — ať již v rodinách či v širších celcích. Mluví se dnes o výchově dospělých, o gerontopedagogice (to je ale ošklivé slovo, že)[13], hledají se vhodné metody – a kolik z nich již znal či alespoň tušil Seifert!

A tak nestojíme dnes před náhrobkem — stojíme před životem nejživějším. Stojíme před myšlenkami, které jsme si osvojili, stojíme před vlastními zkušenostmi z krásy přírody a z krásy lidských vztahů, které jsme prožili. Stojíme před stezkami, které na nás čekají, byť i často jen nejasně tušené a s obtížemi hledané. Šel po nich před námi Seifert a snažme se, aby po nás nezarostly travou. Nechť svítí hvězdné nebe nad námi a hoří mravní zákon v nás!

Dr. Václav Břicháček

29)

SOUPIS PRACÍ MILOŠE SEIFERTA

Připravili: Daniel Říčan a František Kožíšek 30)

Miloš Seifert — práce původní (vyšlé tiskem)

Bunostomum radiatum Rudolphi. Anatomická studie. In: Věstník Královské české společnosti nauk. Třída mathematicko-přírodovědecká 1909, č. XIV.

Kapesní knížka českých junáků. Spolu s prof. Milošem Maixnerem. Machač[14], Beroun 1913, 77 str.

Agaricineae českého Pošumaví. Příspěvek k mykologickému výzkumu Čech. In: IV. Výroční zpráva Jubil. měst. Reálného gymnasia císaře a krále Františka Josefa I. v Berouně za školní rok 1914-1915, 11 str.

Ruskin jako botanik. Osvěta – J. Otto – Praha 1917

Junácké číslo Krchovy “Zlaté brány”. 1919

Frederik van Eeden jako sociální reformátor. “Naše doba”, revue pro vědu, umění a život sociální, roč. XXVI (1918-1919), vydavatel J. Laichter

Přírodou a životem k čistému lidství. Spolu s Ferdinandem Krchem a Augustinem Očenáškem. Nákladem Dědictví Komenského 1920, 576 str.[15]

Frederik van Eeden. K jeho šedesátým narozeninám. Napsal Miloš Seifert. Zvláštní otisk z "Naší doby" – roč. XXVIII (1920–1921) č. 4–5, 20 str.

Základy kmenového zřízení pro chlapce a děvčata. Vydala Zálesácká Liga Československá 1922[16]

U básníka Frederika van Eedena, Nakl. B. Kočí, vyšlo jako 261. svazek „Uměleckých snah“, Praha 1922.

Osvobozené mládí. Vydal Melantrich, Praha 1923, Knihovna „Pro dítě“ sv. 28, 85 str.

Svitek březové kůry. – Část první, vydal B. Kočí, Praha 1925.[17]

Kalendář dorostu Čsl. Červeného kříže (1928-1929) – junácká část s učitelem Ferdinandem Krchem

Radostná škola. Naklad. R. Promberger, Olomouc 1929, 85 s. 31)

Rok v přírodě. — Vydal “Les”, junácká knihovnička Ligy čsl. woodcrafterů, sv.2, Praha 1929

Woodcraft — leták Miloše Seiferta, nákladem vlastním 1929, (otisk z “Krásy našeho domova”)[18]

Vidoucí oči. (Pod jménem Woowotanna), “Knihovnička Lípy“ Čsl. červeného kříže, sv. 13, Praha 1930 a 1931[19]

Jenda a zvířata. — “Knihovnička Lípy” Čsl. červeného kříže, Praha 1932[20]

Dějiny starší anglické literatury. - Hesla R, S, T, U, V, X, Y, Z, Masarykova naučného slovníku 1932

H. D. Thoreau (pod jménem Woowotanna) — Společnost Čsl. Červeného kříže, Praha 1934

S otvorenými očami (pod jménem Woowotanna) — do slovenštiny přeložil Ján Pavlovič, Společnost čsl. Červeného križa, v Turčianskom Sv. Martině, 1935[21]

John Ruskin (1819-1900), apoštol pravdy a krásy. Myšlenky a dílo. Nakl. Josef Svoboda, Praha 1937 (2 vydání v jednom roce) 32)

Překladatelská tvorba Miloše Seiferta

(práce, které vyšly tiskem):

Carlyle, Thomas 
O lidské povaze. Plamenný výzev k poctivosti a pravdě. Josef Pelcl 1911, 60 s. – knižnice Chvilky č. 19–20.
Carpenter, Joseph Estlin 
Srovnávací náboženství. Melantrich 1929, Lidová universita sv. 20, 180 s.
Davidsová, Rhys 
Buddhismus. Studie buddhistické normy. J. Otto 1927, 242 s. – Ottova světová knihovna 1769–1776.
Eeden, Frederik van 
Bratři (De Broederveete). J. Otto 1934, 188 s. – Sborník světové poezie sv. 169.
Hrdinná láska. Jan Laichter 1919, 40 s.
Johannes Viator. Kniha lásky. Kamilla Neumannová 1919, 200 s. – Knihy dobrých autorů sv. 165–166.
Hypnotism a sugesce. Sfinx 1921.
Otevřený list skautům. Psáno r. 1911. Federace čsl. skautů 1922, 52 s. – Knihovna Federace čsl. skautů sv. 2. – dvě vydání
Radostný svět. Úvahy o člověku a lidské společnosti. Sfinx 1922, 278 s. – knihovna Gong sv. 5.
Zázraky a mysticism v staré i nové době. Studie. Sfinx 1921, 28 s. – knihovna Sfingy sv. 24 (řada II.), knižnice Nové cíle sv. 35.
Emerson, Ralph Waldo 
Příroda. Josef Pelcl 1912, 24 s. – knižnice Chvilky č. 62.
Giltay, Hendrik 
Válka a psychoanalýza. Socialistická revue, 1932
Hargrave, John 
Listy z wigwamu. Čin 1924 – zvláštní, autorem upravené, československé vydání.
Holst-Rolandová, Henrietta 
Moliére. Na paměť třístého výročí jeho narození. J. Košatka 1922, 30 s. – knižnice Chvilky č. 136–139.
Huxley, Aldous 
Co ty budeš dělat? Otázka tvořivého pacifismu. Václav Petr 1937, 48 s.
Ligt de, Bart 
Inteligence jest odpovědná za mír. Křesťanská revue 4, 1930–1931, č. 4, s. 125–127.
Znovuzrození Marie. Lis knihomilův F. J. Müller 1932, 94 s. – sbírka Matka sv. 2.

33)

Ouida (Louise de la Ramée) 
Flanderský pes. B. Kočí 1919, 64 s. – edice Umělecké snahy, sv. 134, II. vyd. jako Pes Flanderský. B. Kočí, 1928, 52 s. – Dětská knihovna Mládí sv. 14.
Ruskin, John 
Tomu poslednímu. Čtvero pojednání o prvých základech národ. hospodářství. B. Kočí 1910, 182 s. – knihovna Sebevzdělání sv. 8.
Seton, Ernest Thompson 
Duch lesů. Zpověď E. Th. Setona a jiné úvahy o původu a podstatě zálesáctví (skautingu). Federace čsl. skautů 1922, 70 s. – knihovna Federace čsl. skautů sv. 1.
Jak vznikli “Woodcrafterští Indiáni”. Vatra 7, 1928–1929, č. 2, 4, 5, na pokračování, s. 24–25, 50–52, 69–72
Dvanáct tajemství lesa. B. Kočí 1925, 40 s. – II. vyd. V. Oborský 1978, 40 s. – samizdat.
Indián. Rysy Indiánova charakteru. B. Kočí 1923, 120 s. – upravil Miloš Seifert.
Katug, dítě sněhu. Povídka o bílé lišce. Václav Petr 1940, 72 s. – edice Atom sv. 109.
Pohlavní čistota u zvířat. Topičův sborník 13, 1926, č. 5, s. 225–229. – Hlasatel LČSW, 1931–1932, č. 5, s. 3–5.
Stopami Černého vlka. Státní nakladatelství 1945, 104 s. – edice Sad sv. 74. – II. vyd. SN 1946, 104 s. – edice Sad sv. 74. – Dotisk II. vydání 1949. Příběhy zkráceny a upraveny.
Svitek březové kůry. B. Kočí, 1925.
Z lesní říše. Melantrich 1925, 220 s. – přepracoval a doplnil svými statěmi Miloš Seifert.
Za sandhillským jelenem. B. Z. Nekovařík 1925, 78 s. – Knihovna Walden sv. 10. – II. vyd. J. Otto 1929, 46 s. – Knihovna Walden sv. 10. Přívazek Wahb.
Ze života severních zvířat, I. – V. díl. Biologická črta. Nakladatelské družstvo Máje 1937–1938, s. 156 (I.), 236 (II.), 144 (III.), 114 (IV.), 130 (V.).
Thoreau, Henry David 
Walden či Život v lesích. B. Z. Nekovařík 1924, 280 s. – Knihovna Walden sv. 6. – II. vyd. J. Otto 1933, 280 s. – Knihovna Walden sv. 6.

34)

Čelnější články v časopisech a sbornících

LÍPA 
roč. VI. (1926)
Jak žil Thoreau v lesích.
Chlapec Lovec.
Krížíakova pavučina.
Duša zvierat.
Ako roste semiačko.
Hvězdnatá noc.
roč. VII. (1927)
Lidská řeč.
Choď s otevřenýma očima.
Cesta k domovu.
Nejsladší píseň jara.
roč. VIII. (1928)
Pozorování přírody 1.-12. měsíc
Květiny před okny.
Ochočování ptáčků.
Kniha přírody.
Japonský květinový záhon.
roč. IX. (1929)
K čemu vyzývá podzim.
Strniště.
Děti v Jasné Poljaně
Krmítka.
Pšenice v zimě.
Tajemství ohně.
Velké tajemství přírody.
roč. X. (1930)
O ptačím hnízdění.
Zvířata a rostliny.
roč. XI. (1931)
Pongo u táborového ohně.
Oblásky japonských dětí.
Proč je na světě bolest.
Mozek a ruce.
Daleká pouť.
Štědrý den zvířatům.
Nuerský chlapec.
roč. XVII. (1937)
E. T. Seton, host z Divokého Západu u nás.

35)

RADOST 
roč. I.
Jak ptáci milují své děti.
Svědomí.
roč. II.
Hvězdy v krabici.
Časně vstávej.
roč. III.
Desatero pro každý den.
roč. IV.
Chceš být dobrým skřítkem.
VESMÍR 
roč. V. (1926—1927)
Liga pro výchovu přírodou.
Signalisování zápachy.
roč.VI. (1927—1928)
Stezky zvířat.
roč.VII. (1928-l929)
Pravý smysl studia přírody.
Zajíc v zimě.
roč.VIII. (1929—1930)
Museum v Denecampu.
KRÁSA NAŠEHO DOMOVA 
roč. XVII. (1925)
Woodcraft a ochrana přírody
roč. XVIII. (1926)
Woodcraft.
Zachování Iowy.
Smutek Příbramě.
roč. XIX. (1927)
Strom dárce.
E.Th. Seton.
roč. XX. (1928)
Výchovou k ochraně přírody
Člověk a zvíře.
Škodlivý či užitečný.
Na koho se v republice zapomnělo.
roč. XXI. (1929)
Viny nepřiznané.
roč. XXII. (1930)
Státní parky ve Spoj.státech
TVOŘIVÁ ŠKOLA 
Činná škola přírodopisu.
Nové studium přírody.
ŠKOLSKÉ REFORMY 
roč.IV, (1924–1925)
Život dítěte, kde je nejvíce zakřiknuto
ČASOPIS ČSL.OBCE UČITELSKÉ 
roč. V., č. 17, červen 1925
Skauting či woodcraft?

36)

Několik řádek nakonec …

V červenci letošního roku v krásném prostředí Kepelského potoka u Sušice jsme uvažovali, jakým způsobem oslavíme blížící se jubileum Woowotanny. Tehdy vznikl nápad vydat sborník vzpomínek přátel a současníků Miloše Seiferta. V našem plánu bylo vzpomenout začátků českého woodcraftu a připomenout veřejnosti význam Miloše Seiferta při výchově mládeže mezi dvěma světovými válkami. Potíže, které se hromadily, nás donutily, že jsme museli upustit od původního plánu vydat sborník tiskem. Stáli jsme před rozhodnutím, zda sborník máme vůbec vydat. Čas rychle utíkal a tak na žádost z několika míst přece jen k vydání sborníku v omezeném rozsahu dochází. Jsme si vědomi nedokonalosti jak po stránce obsahové, tak i po stránce technického provedení. Proto dílko dáváme jen do rukou přátelům lesní moudrosti. Jde spíše o soukromé vydání, které není určeno veřejnosti. Věříme, že vlídně bude přijat výsledek obětavé práce několika lidí.

Doufáme, že význam Miloše Seiferta, spisovatele, překladatele a filosofa ocení povolanější. Naší snahou bylo připomenout především nám zakladatele československého woodcraftu — Woowotannu, na kterého v těchto dnech vděčně vzpomínáme.

Podzim 1986

Zdeněk Teichman - Atahualpa

37)

OBSAH

Jan Niebauer - Wo

Kdo byl Woowotanna?

Jan Niebauer - Wo

Kytička na hrob básníkovi

Miloš Seifert - Woowotanna

Nejsladší píseň jara

Marie Šimsová - Kohoutková (Rorejs)

Můj první tábor

František Kupka (Jánoš)

Rozhodnutí na Městské Hoře v Berouně

Karel Langer - Juraj

Vzpomínky na spolupráci s Milošem Seifertem

Viktor Palivec - Světlá stopa

Pauvau o Woowotannovi

Stanislav Šturz (Bílý Sob)

Bílý Sob vzpomíná

Ladislav Vodák - Letící Sokol

Bechyňské interview

Vojtěch Trnka - Beejeegash

Miloš Seifert v mých vzpomínkách

Jaroslav Šimsa - Sůva

Jak vzpomínal Sůva

Dr. Václav Břicháček - Gigant

Miloš Seifert – dnešní a živý

Daniel Říčan, František Kožíšek - Biminiji

Soupis prací Miloše Seiferta

Zdeněk Teichman - Atahualpa

Několik řádek nakonec…

38)

PŘÍLOHY

Vzpomínky /dodatek/:

1./ Jak vzpomínal Sůva

2./ Interview s Rorejsem - GRIZZLY

3./ Co pro nás znamenal Woowotanna za války - GRIZZLY

4./ Fotografie ze zastavení u hrobu Miloše SEIFERTA v Bechyni, které se uskutečnilo dne 9. ledna 1987.:

a./ Fotografie hrobu Miloše Seiferta

b./ Obálku s fotografiemi /kostel na hřbitově v Bechyni, pietní zastavení u hrobu MS, odpolední schůzka v restauraci/

5./ Fotografie Miloše SEIFERTA 39)

Jak vzpomínal Sůva II.

Mnichov, věznice Stadelheím, 10.dubna 1942

(Rorejsovi)

“… Dojala mne smrt prof. Seiferta, to je hrůza, co těch mozkových chorob řádí. I jeho odkaz dětem z Milíčova domu[22] je v jeho životním stylu – myslel na děti stále, a chtěl jim ještě dětská léta vykrášlit; vzpomínal jsem, jak jsme spolu chodívali do veleslavínského sirotčince a co jsme se nahovořili o domu dětství v Krnsku; Přemysl by měl požádat pane učitele Krcha, aby prohlédl Seifertovu literární pozůstalost a zachoval knihovnu – jsme mu povinni vydat nějaký památníček, už pro ty křivdy, jež vytrpěl. Až budeme tento měsíc vzpomínat na naši svatbu, vybaví se mně zase to odpoledne, kdy jsem v jeho bytě našel Vás tři, a našel Tebe. …”


Koncentrační tábor Dachau, 19. listopadu 1944

“… Já sám bych si rád přečetl ty “Moderní hrdiny” — nešlo by to poslat, tak pod cukrovím? A k tomu zpěvníček, z něhož zpívají v Milíčově domě? Ať to Jenda zařídí; jako dáreček k vánocům; ten celý sbor i s Přemyslem a Olgou srdečně pozdravuji – bývám v duchu s nimi často v neděli dopoledne a modlívám se za ně i jejich mládež, ještě jsem to nikomu neříkal, ale své návštěvy u nich a v Americké domovině, v ústavu nevidomých a u brněnských mrzáčků mám v tak živé paměti, jako ty doby, kdy jsem s Milošem Seifertem prožíval lásku dětí ve veleslavínském legionářském sirotčinci anebo když jsme začínali práci v Legii malých; kolikrát si myslím, zda bychom spolu nemohli převzít Americký Domov nebo přímo vystavět “Domov Svobody” pro všecky sirotky po našich padlých, usnadnit osiřelým sirotkům studium a dobu učení v řemeslech a továrnách a vést je až do dvaceti let v tom duchu, který my považujeme za správný. …”

(Jaroslav Šimsa - Sůva: Úzkost a naděje, str. 66 a 152)

40)

Interview s Rorejsem [23]

Kdy jsi poprvé tábořila?

"Pod Týřovem s profesorem Seifertem."

To byl Seifertův první tábor?

“Ne, to byl můj první tábor. Seifert vedl už od roku 1912[24] Děti Živěny a tábořil s nimi."

Tábor pod Týřovem vedl Miloš Seifert sám?

"Seifert měl tábor vést. Jenomže: třeba rána odešel do lese a pozoroval nějakého ptáčka a zůstal tam až do poledne. Tak to vedla jeho paní, to byla medička v posledním ročníku.[25] Vedla tábor železnou rukou s několika staršími chlapci, to byli tak oktaváni. Byl tam Jirka Jelínek, ten malíř, a další starší chlapci ze septimy, z oktávy. Já jsem byla primánka, měla jsem primu ze sebou. V těch chlapcích měla paní Seifertová[26] oporu. Vedli skupinky, všichni jsme byli zaměstnaní.“

Jestli jsi byla po primě, tak to byla v roce 1917?

"Pamatuji se, že se tomu říkalo táboření v posledním roce války, ale nevylučují, že to bylo až roku 1918.[27]"

Byl to tábor chlapecký nebo dívčí?

"Společný. Seifert to vedl vždycky společně, koedukovaně.“

To byla tehdy ještě novinka, ne?

"Když jsme byli malí, tak koedukované tábory budily přinejmenším zvědavost. Když nás pak viděli zblízka, tak nás nikdo nepodezříval z nějakých alotrií. Na Ostrově jsme to později dělávali tak, že na jednom cípu ostrova byl tábor chlapecký, na druhém dívčí. Uprostřed jsme měli ohniště a velké týpí, v němž spali jenom hosté a někdy sloužilo jako marodka. Vařili jsme na tom konci, co byla děvčata."

A pod tím Týřovem jste měli stany po obou stranách potoka a skákali jste přes něj?

"Stany jsme měli kolem potoka, všelijak. Po odborné stránce to byl tábor nemožný. Byla tam zima, po ránu mlha, ale vypadalo to krásně. Zdaleka byl vidět hrad a dál byl takový palouk. Když potok začal stoupat, rozléval se na obě strany a stany zatopil. Umístění nebylo promyšlené. Kuchyně byla výše, více do krajiny, v lese.“

Nakupovali jste v Týřovicích? 41)

“Chodili jsme i do Týřovic, ale hlavně do Skryjí. Když jsme se nejlépe utábořili, přišel majitel té louky. My jsme netušili, že je tráva prodaná, byl to vlastně lesní palouk. Říkal: ‘Já jsem myslel, že tu mám trávu pro krávu a já tu mám nějaké Ašanty.’ Dělal hrozné dílo, ale chlapci mu říkali, že přijde profesor Seifert a že mu to zaplatí. Pochopitelně dostal daleko více než ta tráva měla cenu. Ale stejně říkal, když odcházel: ‘Taková krásná tráva a oni mi na ní postaví stany.’”

Jaké máš vzpomínky na Seiferta ze školy?

“Ty nejlepší. Pro přírodopis dovedl zaujmout a nejen pro nauku, ale pro přírodu samu. Zaváděl také studium přírody venku, v lese, sám chodíval ven jak jen mohl, třeba i po nedělní povinně mši. To už do kostela přišel oblečen do zálesáckého a mezi ostatními profesory berounského gymnasia se pěkně vyjímal. I jinými věcmi narážel, ale žáci ho milovali, i když zase některým byl jeho idealismus pro smích.”

A jak na tom byl odborně?

"Na universitě byl u profesora Velenovskéno a tak se vyznal dobře v houbách. U profesora Vejdovskéno pracoval na anatomii škrkavek a dalších hlístů. Ve výroční zprávě našeho gymnasia na rok 1913[28] vydal studii o bedlách a václavkách v Pošumaví. Na gymnáziu byl od roku 1911.”

V čem spočívalo jeho podivínství?

“Vyprávělo se, že jeho maminka, než se narodil, byla těžce nemocná a hrozně lítostivá. On byl, na rozdíl od svých sourozenců, přecitlivělý, samotář a později snílek a velký čtenář. Dnes by se řeklo že byl jako dítě deprivovaný. V dospívání prožil nějakou velkou nešťastnou lásku a pak i jeho manželství ztroskotalo. Jeho paní jsme měli rádi a nijak jsme se nedivili, že to s ním nemohla zvládnout. Byl také velmi nepraktický a schopný rozdat, co měl.”

Jaké spisovatele měl rád?

“Jeho láska byl John Ruskin. Už za války o něm psal také jako o znalci květin. Těsně před válkou vydal knížku: John Ruskin, apoštol pravdy a lásky.”

A kdo dál?

“Napsal knížku ‘U básníka Frederika Van Eedena’, možná že máš ještě někde její rukopis.[29] Za tím se i vydal, ale ten ho něčím zklamal.[30] Doporučoval nám hodně Tolstého, jeho Kruh četby zvláště. Také Emersona, Thoreaua a podle Setona pak vedl Psohlavce, kam přešly Děti Živěny, ač za války se všechno hodně změnilo.”

42)

A ty ses s tatínkem[31] seznámila přes Seiferta?

“Jeli jsme do Prahy se Seifertem rozloučit. Musil odejít z ministerstva kvůli námitkám ze strany skautů, ale vlastně i našich funkcionářů a měl jít učit do Užhorodu. Myslím, že ta porada byla u Jiřiny Vaněčkové a bylo to někdy na začátku roku 1923. S Járou jsme se sblížili pak více při té cestě do Znojma na sjezd abstinentní mládeže, to byla celá velká výprava.”

V čem vidíš význam Seifertův?

“Pro nás nejbližší znamenal mnoho. Později jsme si ho museli doplňovat Masarykem a Rádlem. Byl myšlenkově neurčitý, měl i takové pantheistické sklony, proto také studoval indickou filosofii, psal o různých náboženstvích, přeložil celou knihu o tom, bádal v buddhismu a baháismu. Poslední léta jeho života byla velmi těžká. Přemysl Pitter při něm věrně stál a on zase pro jeho práci s dětmi věnoval krásný dům s velkou zahradou.[32] Koupil je za akcie, o kterých si myslel, že nemají žádnou cenu a ony zatím stouply.”

Nebyl vlastně duch básnický?

“Dalo by se to říci. Vyjadřoval se obrazně, často velmi působivě, i když někdy neodhadl posluchače. Pro knihy a básnické prožívání přírody i pro písně měl velký smysl a k tomu nás jako žáky i jako junáky v Lize skutečně dobře vedl.”

V čem by tedy byl jeho význam?

“Pokusil se woodcraft počeštit, najít mu kořeny v naších národních tradicích. Ne jenom indián a romantika, ale také Jánošík, Psohlavci, husité, čeští bratří. Udělal pro to mnohé, ač mu systematická filosofie byla dost cizí, Masaryka si cenil pro jeho etiku, pro jeho abstinentství a pedagogiku. Byl to však hodný a nešťastný člověk, ale pro Vašeho otce a mne a naše blízké přátele znamenal více než jsme si uvědomovali.“

Hau!

GRIZZLY (Jan Šimsa - syn)

43)

Co pro nás znamenal Woowotanna za války

S profesorem Milošem Seifertem jsem se nikdy osobně nesetkal a přece pro mne a druhy z Liščího kmene tolik znamenal.

Slýchali jsme o něm s pozdějším Havranem a Bobrem hodně. Jasně si pamatuji na to, jak přišla zpráva o jeho smrti v prosinci 1941. To na něho vzpomínala Rorejs s Tegumajem (maminka se strýcem Járou). A pak velmi vřele paní Schartová, manželka Potkana a matka Bobra.

O tom, že zemřel na neoperovatelný nádor na mozku a že pitva zjistila, že nádor mohl být důvodem podivínství, časté sebelítosti a nerozeznávání snu a skutečnosti v posledních letech, jsem slyšel už tehdy. Ušetřilo mne to rozpaků a zklamání, popřípadě nedůvěry, která se nám zdála u některých “pražských vudkrafterů”[33], ač byli o tolik starší a zkušenější až komická.

Pak jsme se, po jeho smrti, hodně dovídali od maminky, jaký byl profesor přírodopisu, jak je učil nejen z knih ale přímo v přírodě, co všechno podnikal, kde měl vilku v Berouně, zabydlenou spoustou živočichů, jichž se ujal a někdy i chlapců, kteří neměli kam jít.

Zaujalo nás, jak narážel tím, že na mši, za Rakouska povinnou pro berounské studenty i profesory, přicházel už oblečen na výzkumnou výpravu, aby mohl ihned vyrazit do přírody. Jak se odlišoval od tmavých šatů a bílých tvrdých límečků ostatních pánů profesorů.

Do lesa, do polí, k potokům brával studenty a pak již také “Děti Živěny” a chlapce a dívky z Psohlavců. Liga lesní moudrosti vznikla pak později, to již byl v Praze a na ministerstvu, odkud musel odejít do Užhorodu.

Pak jsme se pustili do četby Svitku březové kůry. Ale to jsme už věděli, co byla Vatra, co Soví kmen a Bobr nám dal číst Stopu Černého vlka, časopis Sovího kmene. Také jsme už slyšeli o táboření pod Týřovem[34] a na Ostrově dávné touhy[35].

Svitek sehrál velkou roli, když jsme na jaře 1943 založili Klub cti a spravedlnosti v duchu Jaroslava Foglara. Nejdřív jsme chtěli mít jakousi tlupu podle Boba Hurikána, pak skupinu podle Ymky, jak jsme ji znali přes utajenou skupinu Mohykán, před válkou Masaryk. Na jaře jsme ještě chtěli spojit metody a cíle Miloše Seiferta, Ernesta Thompsona Setona, Ymky, Foglara, Hurikána. 44)

Ale o prázdninách jsem na Křižatkách (dějišti příhod vyprávěných i čtených v Kronice Stráží) v Podbrdsku četl knihu Miloše Seiferta “Přírodou a životem k čistému lidství”. Málo knih v mém životě na mne tak působilo! Četl jsem ji i o polední přestávce o žních při mlácení obilí. Chvílemi jsem – podle jejího návodu – zaostřoval oči na daleký cíl. Byl to triangulační bod na Kosově. A snil jsem, jak tam podniknu nebo podnikneme výzkumnou výpravu a objevíme nové zázračné kraje. Jak založíme kmen v duchu knihy a začneme žít docela jinak.

O svých dojmech jsem psal Jirkovi (to byl pak Kim!). Ten se setkal na táboře s bývalým ymkařským vůdcem, který mu dal několik cenných rad, hlavně abychom se soustředili na blízké, reálné cíle a nesnažili se spojit kdeco dohromady. Doslova mi napsal, že si myslí, že lesní moudrost – woodcraft, jak jej poznal ze Svitku, je ta naše cesta.

Pak jsme ještě četli Osvobozené mládí a Základy kmenového zřízení a podle nich sepsal Jirka kmenové zřízení Liščího kmene. Také základní listina má seifertovskou dikci: “Zakládáme kmen Lesní moudrosti, poněvadž jsme přesvědčeni, že zdravého, čistého lidství můžeme dojíti pouze čistým životem v Přírodě. … Chceme zachovat Seifertův odkaz Lesní Moudrosti v Čechách. … Chceme, aby všichni lidé žili šťastně a bezstarostně a měli stejnou radost z Přírody a ze života.” Podepsali jsme ji 25. září 1943.

Ve Svitku březové kůry v Seifertově redakci mne zaujala Orlí pera za četbu Starého a Nového Zákona a Tolstého Kruhu četby. Ten jsme právě předcházející vánoce dostali od nakladatele Františka Laichtera, který chtěl nenásilně na nás působit místo vězněného otce – také výběrem a darováním knih.

Tak se u mne spojil vliv Seifertův (podnět) a Laichterův (praktické umožnění) a já jsem Bibli i Kruh četby četl a četl, pokud možno každý den, nejméně dva roky.

S velkou vděčností vzpomínám na Miloše Seiferta. Jeho idea čistého lidství v návratu k přírodě, v oproštění od civilizačních deformací, nechuť k militarismu, jeho hloubání nad přírodou, k němuž vedl, totiž k přemýšlení, přesnému pozorování živé přírody, kreslení stromů, květin, srnek, zajíců a přírodních zvláštností, to se pojilo s dramatickým chápáním Setonovým. 45)

A tak Liščí kmen opravdu zachoval odkaz Seifertův v tom, co byl náš důraz a s čím jsme tak trochu i naráželi, když jsme navázali styk s utajenými kmeny a po válce. My jsme tomu říkali imaginace. Díky bratru Josefovi z Milíčova domu jsme začali zpívat, Ink se nás snažil naučit na Stvořidlech 1944 a na Štiříně 1945 praktickému táboření, hygieně, výkonnosti. A přece nám zůstal Seifertův ideál poslouchat zpěv ptáků a přemýšlet o něm, básnicky přírodu prožívat nebo si i vymýšlet příběhy, posilující “imaginační” stránku lesní moudrosti.

Byli jsme na sebe ovšem přísní, sami sobě jsme ukládali nechodit příliš do kina, pivo a cigarety pro nás neexistovaly, ale za požitek jsme počítali i zmrzlinu a limonádu. Při výpravách jsme se snad nikdy nestavěli v hospodě a zdůrazňovali jsme etiku, hovořili o míru, o jednotném jazyku, o vegetarismu.

Byl to ovšem pak i silný vliv Přemysla Pittera, který ze všech “starých woodcrafterů” měl k Seifertovi nejblíže jak osobností, tak bohatou duchovní, imaginativní filosofií.

Tehdy nám ani nevadilo, že Miloš Seifert nedává jednoznačnou orientaci ani filosofickou ani politickou. My jsme tehdy potřebovali etiku, imaginaci a lásku k přírodě. A jeho idealismus byl tak široký, že jsme tvořili širokou základnu a rozešli se až po letech, abychom zůstali spojeni velkou ideou ducha dětství a imaginace v přírodě.

Tak nám Miloš Seifert velice pomohl a jeho vliv rozhodl o mnohém v našem životě už trvale. Byl pro nás klasikem – hned vedle L. N. Tolstého, E. Th. Setona, H. D. Thoreaua, Johna Hargravea. A působil na nás jako Sůva, Míla Vavrda, Přemysl Pitter a patřil do řady s Fedorem Krchem, Karlem Bukovanským, Tončou Bukovanskou, Schartovými, Vojtěškou Ječmenovou a přitom jsme měli doma stále při ruce nevyčerpatelný seifertovský zdroj rad, zkušeností, nápadů, vzpomínek i kritických a ironických reflexí z úst Seifertovy žačky z berounského gymnasia – totiž Rorejse, naši maminky.

Grizzly (Jan Šimsa)

46)

Plán Bechyně

Plán Bechyně



  1. Poprvé vyšla tato báseň v časopisu příbramských ilegálních skautů Ostříž 15. 3. 1952. První sloka tehdy byla poněkud jiná – neohrabanější:

    Můj milý bratře (Miloši)!
    Dnes je to naše první přímé setkání,
    já Tebe neznal, z knížek jen,
    vždyť dávno již bilo Tvoje klekání.

  2. Bylo by poněkud zavádějící, přijmout tuto charakteristiku Woowotanny jako absolutní. Jan Niebauer - Wo měl roku 1931, kdy poznal prof. Seiferta, 13 let. Tehdy 44 letý Miloš Seifert - Woowotanna byl již stárnoucí muž, unavený neustálými ústrky úřadů a životními útrapami. Naposledy se spolu setkali roku 1937… (Note by Tuwanakha)
  3. Autor příspěvku, Jan Niebauer - Wo, se mýlil. Plné Seifertovo jméno bylo – Miloš František. (Note by Tuwanakha)
  4. Ve skutečnosti Miloš Seifert redigoval časopisů pět a přeložil zhruba 40 knih, mj. i z francouzštiny. Část jich ale zůstala pouze v rukopise. (Note by Tuwanakha)
  5. Junácké jméno Balú (učitel zákona džungle=černý medvěd v Kiplingově knize Mauglí) používal Miloš Seifert až v letech 1922–1925, v době tábora měl ještě přezdívku Vojvoda. (Note by Tuwanakha)
  6. Koldovi bylo v té době 12 let a Jánošíkovi 13 let, pokud tedy byli přítomni, jistě pouze jako doprovod svých vůdců - Miloše Seiferta za Beroun a Antonína Vondřicha za Louny. Plzeň zřejmě zastupoval Jan Krs se svými mladšími pomocníky Šnebergrem a Šilingerem
  7. Miloš Seifert byl ženat, ale jen krátce. Oženil se, asi po ročním vztahu, 30.6.1919 s Antonií Paterovou, mladou studentkou lékařství a sestrou kolegy z berounského gymnázia Václava Patery. V září, po prázdninách, mladí manželé plni entuziasmu odcházejí na Slovensko do Dolného Kubína, kde se však během pouhých dvou měsíců jejich manželství rozpadlo. Studenovský, 2017
  8. V Příbrami byl Seifert od roku 1924, založil zde kmen Rudých jazyků (Příbram). Hlasatel “Moudrost lesa” vycházel v letech 1927–28, vyšlo minimálně deset čísel jako měsíčník organizace Liga pro výchovu přírodou “Moudrost Lesa”. Zatímco Viktor Palivec se svým kmenem Synové Želvy zůstali v LLM.
  9. Ve skutečnosti se tábor konal v roce 1924
  10. V Bechyni na Libušině třídě č. p. 175/I, dnes č.p. 189. Pánkovi zde bydleli do roku 1950. (Note by Tuwanakha)
  11. Myšlen znak Bojovníka = Sagamora. (Note by Tuwanakha)
  12. Ve skutečnosti šlo o společný tábor několika kmenů (Bílého Slunovratu, kmene Dívky táborového ohně a teplického kmene Slunce) u chaty Walden nedaleko Nového Hrozenkova.
  13. Dnes se používá pojem andragogika, aplikovaná věda o výchově a vzdělávání dospělých lidí, která respektuje zvláštnosti s tím spojené. (Note by Tuwanakha)
  14. Knihu nevydal žádný Machač, ale Miloš Seifert vlastním nákladem. (Note by Tuwanakha)
  15. Krch s Očenáškem nejsou spoluautoři! Jedná se o přepracovanou knihu The Book of Woodcraft, kde Seifert použil kromě Setonových statí i mnoho dalších zdrojů (van Eeden, Ruskin, Očenášek atd). Krch provedl redakční a jazykové úpravy textu, také Seifertovi radil s texty, ale to z něj přesto nedělá spoluautora. (Note by Tuwanakha)
  16. Kniha vyšla až 1923, údaj na obálce je chybný. Jedná se o výrazně předělané Setonovy texty. (Note by Tuwanakha)
  17. Dělení titulu na dvě části není bibliograficky šťastné. Seton je uveden jako spoluautor, což je z dnešního pohledu v pořádku. Opět se jedná o výrazně přepsaný a upravený text pro Československé prostředí. (Note by Tuwanakha)
  18. Leták je z roku 1927. (Note by Tuwanakha)
  19. Obě vydání jsou ze stejného roku 1930, liší se pouze cenou. Z dnešního pohledu jde spíš pouze o dotisk. (Note by Tuwanakha)
  20. Nikdy nevyšlo! (Note by Tuwanakha)
  21. Jde pouze o překlad knihy Vidoucí oči do slovenštiny. (Note by Tuwanakha)
  22. Věnoval jim veškeré úspory, více než 200 tisíc korun. (Note by Tuwanakha)
  23. Přepis záznamu na magnetofonovém pásku z roku 1976, pro mimořádné číslo Vatry zálesáckého junáctví, měsíc blesku 1976. (Note by Tuwanakha)
  24. Ve skutečnosti již od října 1911. (Note by Tuwanakha)
  25. V té době ještě nebyli manželé. Antonie Paterová vystudovala Učitelský ústav. Medicínu nedostudovala, tehdy měla za sebou první ročník. (Note by Tuwanakha)
  26. Tehdy ještě slečna Paterová. (Note by Tuwanakha)
  27. Bylo to až roku 1918, v roce 1917 tábořili Děti Živěny na Vydře. (Note by Tuwanakha)
  28. Výroční zpráva 1914–15. (Note by Tuwanakha)
  29. Dnes v LA PNP, fond LLM. (Note by Tuwanakha)
  30. Frederik Van Eeden ho zklamal tím, že se na stará kolena stal katolíkem. (Note by Tuwanakha)
  31. Rozhovor vedl se svou matkou Marií Šimsovou - Rorejsem, její syn Jan Šimsa - Grizzly. (Note by Keny)
  32. Zámek Kněžice nakonec Seifert prodal a Milíčovu domu odkázal peníze – 230 tisíc protektorátních korun. (Note by Tuwanakha)
  33. Po založení Ligy českých woodcrafterů se přidalo ke kmeni Wahpeton mnoho dalších woodcrafterů, kteří vinou války museli opustit své domovy v zabraném území a na Slovensku. Byl vytvořen velký Kmen pražských woodcrafterů (Praha) vedený Jaromírem Wolfem - Vlkem. (Note by Tuwanakha)
  34. 1918 a 1919 (Note by Tuwanakha)
  35. 1922, 1924-1928 (Note by Tuwanakha)