John Hargrave - White Fox

Z thewoodcraft.org
(přesměrováno z Bílá liška)
Přejít na: navigace, hledání
John Hargrave

DĚTSTVÍ

John Gordon Hargrave - White Fox (Bílá liška) (* 6.6.1894 Midhurst, hrabství Sussex, UK – † 21.11.1982 Branch Hill Lodge, Hampstead, UK ) se narodil jako syn nuzného kvakera. Poté co získal základní vzdělání. Již od dětství měl talent pro kresbu a malbu. Jeho otec v sobě choval celoživotní vášeň pro venkov, přírodu a zvířata, měl široké a hluboké znalosti ze sociologie a antropologie. John Hargrave již ve svých patnácti letech ilustroval knihy, například romány spisovatele J. Buchana. Tímto způsobem si vydělával na živobytí. V sedmnácti letech byl zaměstnán v listě „London Evening Times“ jako hlavní karikaturista. Ve svém dětském věku se stěhoval se svými rodiči ze Sussexu do Lake District a opět, po smrti svého bratra, do kterého byly vkládány veškeré naděje rodiny, do Buckinghamshire. Tehdy se v mladém Hargraveovi zrodila vášnivá náklonnost k přírodě. Cestoval, poznával stromy a rostliny, učil se žít ve volné přírodě. Obdivoval Ernesta Thompsona Setona – Černého vlka, spisovatele, který dokázal svými knihami o zvířatech a Indiánech vzbudit v množství mladých lidí sen o způsobu života, obdobného Indiánům, a který se za krátký čas stal prvním mužem v organizaci Boy Scouts of Amerika. Ladislav Rusek uvádí, že John Hargrave byl natolik inspirován E. T. Setonem, že si zvolil své skautské jméno, v protikladu Setonova Černého vlka, Bílá Liška, jejíž siluetu hlavy připojoval k podpisu.

SKAUTSKÉ OBDOBÍ

V roce 1908 vstoupil Hargrave do skautského hnutí Baden-Powellova a záhy na sebe upoutal pozornost svými znalostmi a zkušenostmi ze života v lesích a v přírodě. Velice intenzívně studoval podklady Ernsta Thompsona Setona, jeho filosofii i její souvislosti s moderní společností. Hargrave se od svého setkání se Setonem, v roce 1912 v Anglii, snažil o propagaci jeho původních skautských myšlenek. Po osobní zkušenosti z 1. světové války, kdy viděl, že skautské myšlenky byly zneužity pro válečné cíle, čekal od Setona konkrétní program, nebo alespoň jasné slovo, vyzývající k překonání omezeného nacionalismu a nastolení „světového míru“. Nedočkal se. Seton od požadavku loajality ke svému státu, včetně služby v armádě, neustupoval. Hargrave v tom spatřoval vážný nedostatek jinak výtečného Setonova programu lesní moudrosti. Mladý Hargrave okolo sebe brzy zformoval skupinku nevázaných skautů. V té době začínal psát příspěvky, regulérní sloupce lesní moudrosti, pod jménem „Bílá Liška“ do skautského časopisu „The Trail“, který si okamžitě našel čtenářskou odezvu. Hargrave a Baden-Powell se setkávali se vzájemným respektem. Bylo však zřejmé, že se Hargrave, mladý činovník, vzhledem k odlišným názorům na způsob direktivního vedení organizace, dříve nebo později odvrátí od svého náčelníka. První zjevná znamení názorové odlišnosti se objevila po vydání Hargraveovy knihy „Lonecraft“, která byla zveřejněna v roce 1913. Jeho sláva jako člověka znalého ve volné přírodě byla překvapivě široká. A to až do té míry, že jeho osamocené tábořiště, nedaleko Londýna, navštívili dva princové anglického království. Synové George V. a jejich učitelé se velice zajímali o skauting a byli plni očekávání získat další znalosti o tábornictví od oslavované „Bílé Lišky“. Na počátku 1. světové války se Hargrave jako kvaker a pacifista přihlásil do sanitního oddílu královské britské armády. Po odmítnutí pracovat na klinice pro pohlavní choroby, byl odvelen jako nosič raněných do tureckých Dardanel. V roce 1916 byl nasazen do 1. linie tragické bitvy u Suvla Bay. Zde prodělal malárii, díky níž byl jako válečný invalida z vojska propuštěn. Hluboce ohromen zkušeností začal psát knihu „The Great War Brings it Home“, kde s velkým důrazem popisuje své antimilitaristické cítění a nenávist k válce spolu s korumpovaným světem, který válka přináší. Kniha předkládá všestrannou, všeobsáhlou světovou reformu o vytvoření antinacionalistické společnosti, v jejímž čele je elita zdravých, mladých a ve woodcraftu zkušených lidí. Hargrave byl po návratu do Anglie jmenován Baden-Powellem komisařem pro woodcraft a tábornictví. Síla jeho charakteru, schopnosti vůdce i organizátora vedly mnoho stoupenců k názoru, že by se právě on měl stát, zcela logicky, nástupcem hlavního šéfa skautů. Avšak válečné zkušenosti a nespoutaná nezávislost potlačily jeho poněkud vrozené ambice a posílily mírumilovné myšlenky. Hargrave v té době snil o „Světové civilizaci“, spolu s mnoha mladými idealisty. Skauting vnímal čím dál více dominantním, jako nový armádní sbor. Konfrontace se mezi Baden-Powellem a Hargravem přiostřovala. Zatímco byl Hargrave mocně posílen ve svém pacifismu utrpením ve válečných prožitcích v Gallipoli, v zátoce Suvla, vyvíjel Baden-Powell jasnou snahu vnést do skautingu co nejvíce militaristických prvků. Vše vyústilo napsáním článku do skautského magazínu „The Trail“ a zakládáním tajných skupin. Poslední kapkou k jeho rozhodnutí opustit Baden-Powellovu organizaci byla jedna z návštěv sněmu skautů v roli komisaře. J. Hargrave tuto návštěvu popisuje (1927, 336): „Byla neuvěřitelně jasná noc, se zářícími hvězdami a oni zatím Velký vůz a Polárku kreslili uvnitř na černou tabuli bílou křídou a nikdy nevyšli ven, kde existovala realita“! Všechny okolnosti byly impulsem k vyloučení Hargravea ze Skautingu. Bylo mu 26 let. S malou skupinou disidentů začal následně budovat alternativní a odlišné hnutí – novou organizaci pod názvem Kindred of Kibbo Kift.

OBDOBÍ VZNIKU HNUTÍ KIBBO KIFT

Hargrave byl v té době velmi působivým mladým mužem, pěkné postavy, s tmavými vlasy a osobitým charismem. On sám se nazýval „Head Man“ a jeho vůdcovství bylo dynamické, inspirativní a otevřeně autokratické. Velice si zakládal na tom, jak vypadá a nikdy se nenechal fotografovat s brýlemi, které potřeboval. Záměrně kultivoval své osobní charisma a podporoval své stoupence, aby tak činili také. Jeho kritiky, a že jich během života nebylo málo, byly většinou chladné, arogantní. D. H. Lawrence (1927) o něm napsal: Respektuji ho jako poctivého bojovníka. Ale on dobře ví, že skrze masy není žádná naděje. A co více, on je plný nenávisti. Je ctižádostivý a jeho ctižádost není praktická. Je domýšlivě drzý a je chladný. Ale nad vším tím, on je v právu, má pravdu, a proto jej respektuji. Respektuji jeho odvahu a samotu. Kdyby nebylo jeho ctižádosti a nedostatku vřelého přístupu, šel bych po jeho boku. Jeho stoupenci mu byli oddáni. Zjistili, že věrnost a oddanost, kterou vyžadoval, byla plně navrácena. Jakmile však zastával roli světového vůdce (World Leader), vyzařovala z něj právě opomíjená přívětivost a laskavost. Tato absolutní mesiášská víra v jeho vlastní osud, spojená se zcela výjimečnou silou vůdcovství a komunikace, vytříbená inteligence a nekončící pracovní kapacita, to vše bylo výslednicí velice zvláštní osobnosti. O „Bílé Lišce“ se obecně vědělo, že – „He was out of common run", (Foundation Trust, 2003a). Hargrave se již ve své době zabýval jógou, uměním meditace (transcendentální meditace) a okultními vědami, kterých se sám účastnil. Byl si velice dobře vědom toho, že se člověk neskládá pouze z hmotné části, ale i duchovní, té, která je našimi smysly neviditelná. Právě formace a hnutí Kindred of Kibbo Kift mu umožňovalo veškeré experimenty a myšlenky aplikovat. Kniha „The Confession“ je toho důkazem. Zajímal se také o harmonizaci prostoru pomocí neviditelných energií a sil, snažil se vytvořit spirituálně harmonické prostředí podle čínských praktik Feng Shui. John Hargrave se po založení organizace oženil s jednou ze spoluzakladatelek Kibbo KiftuRuth Clark – „Minobi“. Byla vůdcem dívčí skupiny Merie Campers, které se připojily k nově vzniklé organizaci Kibbo Kiftu. V roce 1921 se jim narodil syn Ivan a Hargrave začal z finančních důvodů psát i novely, které byly na trhu úspěšné. Týkaly se autorovy předpojatosti k neuspokojivým podmínkám ve společnosti a jeho osobních řešení. Při jedné příležitosti byl Hargrave pozván do Dánska na hrad bohatého Barona Van Pallandt, člena rady Kibbo Kiftu. Zde byl představen mladému indickému mystikovi Krishnamurti. Dětinský Baron se rozhodl věnovat své bohatství jednomu z těchto dvou mužů, poněvadž oba považoval za potenciální „světové spasitele“. Po ne zcela příjemném víkendu Baron oznámil, že jeho novým dědicem se stává Krishnamurti. Hargrave, který měl Krishnamurtiho velice rád, byl jaksi baronovým rozhodnutím rozčarován. S nepořízenou se vrátil domů. V roce 1923 jej navštívil Miloš Seifert, který o jeho domově napsal: „Bílá Liška žije krásně. Je to idylka. A přece zde není přepychu. Hargrave je chudý a žije chudě. Ale má to, čemu u nás dosud nebylo porozuměno, a co v Holandsku a Anglii má skoro každý dělník, pěkný útulný domov. Stěny jsou pomalované sirénami, fantastickými zvířaty, symboly a stylizací“. Během let 1923 – 1925 se Hargrave seznámil s C. H. Douglasem a jeho teoriemi prezentujícími tzv. Social Credit. Jeho myšlenky byly Hargraveovi velice blízké, byly radikální, praktické, a co se týče politického začlenění, nebyly ani pravicové, ani levicové. V myšlení Hargravea začaly zastávat důležitou úlohu. Důsledkem byla radikální, celková změna ve vývoji hnutí Kibbo Kift. V roce 1927 Hargrave dokončil knihu „The Confession of Kibbo Kift“, která je nejkompletnějším uceleným dílem Hargraveovi filosofie.

OBDOBÍ ZMĚNY ORIENTACE HNUTÍ

O dva roky později, poté, co byl akceptován Douglasův „Social Credit“, jako jediný fungující koncept pro aplikaci základních myšlenek Kibbo Kiftu, si hnutí prošlo velkou krizí. Mnoho Kinsmenů ke konci dvacátých let hnutí opustilo. Co je však mimořádné, že značné množství Kinsmenů na této obtížné cestě „Bílou Lišku“ následovalo. Je to svědectví Hargraveových neuvěřitelných vůdcovských schopností a ryzího osobního magnetismu. Kindred nyní pochodovali, místo toho, aby chodili po horách. Hargrave dohlížel na vysoký standart drilu. I když „Social Credit“ velice přitahoval nezávisle smýšlející intelektuály, Hargrave věnoval svou pozornost spíše pracující třídě nezaměstnaných, kteří mohli ze „Social Credit“ získat potenciálně nejvíce. Brzy na to přejmenoval Kibbo Kift na Green Shirts of the Kibbo Kift. Rok poté došlo k další proměně názvu na Green Shirts Movement for Social Credit. Nové hnutí v čele s J. Hargraveem nabývalo popularity, především mezi nezaměstnanými. Tak jako ostatní Kinsmeni, ani Hargrave neměl z hnutí žádný příjem. Proto musel opět vydělávat na živobytí v reklamních a komerčních sférách. V roce 1935 publikoval obsáhlou novelu „Summer Time Ends“, v níž líčí dramatický život Anglie a jeho hodnoty ve vztahu k tehdy současnému sociálně – ekonomickému systému pokrytectví politiky a bankéřů a bezmocnou apatii „člověka na ulici“. John Steinbeck (1936) román komentoval jako dílo, které má enormní vliv na vývoj Anglie. V té době byly ve státě Alberta v Kanadě zvolena vláda v čele se stranou Social Credit. Hargrave poté, co se neshodl s C.H. Douglasem, tajně odjel do Alberty, aby zde „ve svém stylu“ dal věci do pořádku. Zastával funkci ekonomického konzultanta. C.H. Douglas však tamější vládu před jeho nekompetentností v této oblasti varoval. Hargrave byl zprávou popuzen a následně Kanadu opustil. Social Credit Party v Albertě však neuspěla. Anglie reagovala na tuto událost velkým nepřijetím Greenshirts, které vyvrcholilo vydáním Public Order Act v roce 1937. Sám Hargrave se z této porážky nikdy nevzchopil. V roce 1937 zdokonalil Hargrave první verzi automatického navigátoru pro letectvo – „moving map“, vynález, který byl testován během válečných let a vyhodnocen jako geniální a mimořádně užitečný. Tím, že se J. Hargrave vždy díval do budoucna, nikdy zpět, zapomněl tak na celý obchod týkající se automatického navigátoru a o patentování se nezajímal. Přístroj byl po 30-ti letech instalován v Concordu, a následně do mnoha vojenských i civilních letadel. Talentovaný vynálezce však nikdy za svůj vynález nedostal ani penny natož uznání. Ke konci 30. let začal být J. Hargrave brán a uznáván jako spisovatel - romanopisec a umělec. Současně však řešil i praktické problémy, například jak si opět obstarat finance na svou obživu. Živil se tak, jak se dalo, především jako pomocná síla v reklamní firmě.

OBDOBÍ 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Během 2. světové války byl příliš starý na to, aby se ve válce aktivně účastnil, a tak pokračoval v psaní skandálních článků. V roce 1940 vydal knihu „Words Win Wars“, manuál propagandy o zavržení vládního úsilí. Mimo to, pravidelně každý týden, od roku 1939 – 1945, vydával pro Kinsmeny článek „The Message from Hargrave“. To byla jeho principielní myšlenka komunikace se svými stoupenci. Během války, náhodou při jedné nečekané události, objevil své léčitelské schopnosti, léčení pomocí rukou. Začal se svým nadáním systematicky zabývat. Léčil ty, kteří to potřebovali, vždy bez odměny. Vyvinul několik technik tzv. „absent healing“, kdy si dotyčný nebyl vědom, že je léčen. Několik let se též specializoval na unikátní dovednosti léčení pomocí psychografů. Tyto speciální kresby a abstraktní malby byly zhotovovány pro pacienty, kteří se na ně měli denně minutu dívat. Později tuto techniku opustil a léčil na dálku, bez komunikace. Některá léčení se jevila jako zázraky, a proto odmítal jakékoliv diskuse a publicitu. Po druhé světové válce byl J. Hargrave pln entusiasmu a nových nápadů. V roce 1950 se účastnil obecních voleb jako kandidát do parlamentu. Jeho 550 hlasů znamenalo neúspěch. Bylo to období, kdy Anglie dychtila po obyčejnosti, normalitě a duchu kompromisu a ne po nepokojích revolučního Social Credit. Progresivní vůdci vyšli po druhé světové válce jakoby z módy, svět byl již nasycen veškerými nepokoji. Odezvy společnosti byly až přespříliš jasné, a tak Hargrave svolal zvláštní schůzku, kde oficiálně 12. 5. 1951 hnutí Kibbo Kift rozpustil. Tímto John Hargrave z veřejného života zmizel. „Wa-Whaw-Goosh, The White Fox, had gone to earth“. Těsně před rokem 1950 Hargrave potkal Gwendolyn Gray, okouzlující herečku, která se po zbytek života stala jeho společnicí. Po následujících 17 let mnoho psal a bádal. V tomto období byly napsány knihy „The Life And Soul of Paracelsus“, následuje „Encyklopedia Britanica“, „The Suvla Bay Landing“ (1964), periodika „Vanity Fair“ a „Daily Sketch“. Mnoho z nich publikováno nebylo.

OBDOBÍ STÁŘÍ

V roce 1967 svitla naděje na získání značného finančního obnosu. V denním tisku se Hargrave dočetl, že v novém nadzvukovém letadle Concordu bylo použito tzv. pohyblivé mapy. Byl zcela konsternován. Hargrave totiž přihlásil podobný navigační systém již před čtvrt stoletím (před druhou světovou válkou) jako svůj vynález k patentování a nyní byl publikován jako něco zcela nového. Britský patent však tehdy po uplynutí ochranné lhůty zanikl a nebyl obnoven. Hargarave se však cítil morálně oprávněn žádat, aby od vlády obdržel cestou milosti honorář. A tak začalo 9-ti leté popotahování, týkající se autorství a finančního vyrovnání. Je to opět epický příběh boje a odvahy tváří v tvář nespravedlnosti. Hargrave bojoval sám za velké podpory manželky. Byla to jeho poslední bitva s autoritou v 82 letech, téměř hluchý. Přes svou neoblomnou ješitnost odmítal nosit naslouchátka. Hargraveův vynález byl kopírován, doveden do moderní podoby, ale nikdy za něj on sám nedostal žádný honorář. V roce 1976, na festivalu v Edinburghu, uvedením rokové opery The Kibbo Kift (Smith, [CD], 1976), stojí spolu s Kinsmeny u zrodu nadace Foundation Trust of Kibbo Kift. Hlavním cílem bylo shromáždit a ochránit veškeré nahrávky, dokumentace, oděvy, regalie hnutí, s možností poskytnutí těchto materiálů budoucím generacím. Hargrave byl tehdy velice překvapen tím, že Kindred uchovávali své kostýmy, regalie a doplňky v tak zachovalém stavu, a tím stále udržovali myšlenky hnutí čerstvé. V současné době je veškerá dokumentace uložena v Londýně, v London School of Economics. Sbírka ošacení, regalií a artefaktů je uložena v Museum of London. John Hargrave zemřel 21.11. 1982 ve věku 88 let. Jeho smrt zůstala na veřejnosti bez odezvy. Z útržkovitých vzpomínek o něm vyvstává obraz podivuhodné osobnosti ve skautském a woodcrafterském hnutí. Projevuje se jako člověk, řízený svým nepokojným, ba chaotickým uzpůsobením, a stejným dílem jako lidský duch, vyzařující mohutnou silou geniálnosti. Hargrave se stal celým svým dílem částí historie moderního anglického kulturního a politického života.

  • zdroj: Marianna Osvaldová - Kibbo Kift (UP Olomouc, 2005)