Aleš Sedláček - Tokaheya

Z thewoodcraft.org
Přejít na: navigace, hledání
Aleš Sedláček - Tokaheya, 2013

Ing. Aleš Sedláček - Tokaheya (nar. 21. 8. 1976, Praha). Člen náčelnictva Ligy lesní moudrosti, člen ligového kmene Walden (Praha). Jednatel v Tribar s.r.o. Vystudoval Českou zemědělskou univerzitu, obor provoz a ekonomika. Záliby: Woodcraft, Lesní školky, cestování, oživená historie původních obyvatel plání severní Ameriky. Ženatý od roku 2008 s dlouholetou přítelkyní Mirkou, syn Tomáš. Bytem v Horoměřicích, od narození se pohybuje na Praze 6 a v okolí.

Jaké je tvé civilní povolání? Pracuji na České radě dětí a mládeže. Jsem ve volené funkci předsedy a ta je nyní spojená i s pracovním úvazkem. Před 13 lety jsme také s kamarádem založili firmu Tribar. Ta funguje dodnes. Opravujeme tiskárny a plottery. Díky ní jsem se mohl hodně věnovat Lize, během svého náčelnictví. Budiž jí za to sláva!

Z jakého kmene pocházíš, jak dlouho jsi v LLM a jak ses tam vlastně dostal? Když mi bylo 13, udála se revoluce a byla obnovena Liga. Měli jsme dobrou partu, znali jsme se z pionýrského oddílu. Jeden kamarád udržoval kontakty s lidmi okolo woodcraftu a směroval nás. Založil kmen Walden a pozval nás do Ligy. Jelikož jsem měl ty lidi rád, šel jsem s nimi. Bylo to životní rozhodnutí, i když to jsem v tu chvíli samozřejmě ještě nevěděl. Ten kamarád se jmenoval Poly. Později se stal ohnivcem Ligy. Dodnes mi těch osm statečných visí zarámovaných na zdi (bylo nás na začátku osm). Dodnes jsou členy kmene nebo se pohybují v jeho blízkosti.

Jak dlouho děláš pro náčelnictvo a co tě vedlo k tomu vstoupit tam? Do náčelnictva jsem byl zvolen poprvé někdy kolem roku 1998. Po dvou letech jsem byl zvolený jako náčelník. V této pozici jsem pracoval sedm let. Od té doby jsem opět člen náčelnictva a zastávám funkci místonáčelníka. Jaký byl motiv pro první kandidaturu? Určitě nějaký revoluční. Liga byla v té době vedená ostřílenými zkušenými a o hodně staršími woodcraftery. Myslím, že jsem měl představu, že je potřeba spoustu věcí dělat jinak. Byl jsem mladý a plný ideálů. Nakonec jsem v těch starších našel největší spojence a myslím, že jsme některé věci i jinak a společně dělali. Jestli mohu něco takto veřejně vyzdvihnout, tak samozřejmě kromě velké profesní zkušenosti, tak právě ono soužití s jinými generacemi byl pro mě obrovský dar.

Čím se v náčelnictvu zabýváš? Zodpovědný jsem za ligové pozemky na Kosím potoce a Faru v Michalových Horách. Pomáhám ale samozřejmě se vším co je potřeba. Občas přesvědčím ostatní, že bychom se měli zapojit do nějaké nové aktivity. Snažím se, aby bylo o Lize slyšet, reprezentuji Ligu v České radě dětí a mládeže.

Z čeho, co jsi za dobu působení v náčelnictvu udělal, máš největší radost (nejlepší pocit)? Myslím, že to bylo tehdy, kdy jsme po několika letech skoupili všechny pozemky a vyhráli všechny obálkové soutěže a stali jsme se vlastníky pozemků na Kosím potoce. Bylo za tím několik let práce. Před pár lety bych tomu nevěřil. Teď jsme stáli před skutečností, se kterou jsme museli nějak naložit. Museli jsme vymyslet systém jak celý projekt rozvíjet a nastavit tak, aby byl udržitelný i do budoucna. Aby všechno klapalo, jak mělo. Trávil jsem pak v následujících letech stovky hodin na traktoru a s hráběmi a vidlemi v rukou. Dneska přijede během léta na pozemky přes 300 táborníků. Během roku se zde koná několik brigád. Spolupracujeme s místními zemědělci, vlastníme potřebný technický park pro údržbu. Po loukách, kde původně byla bažina, pobíhají bosé děti, hrají si u potoka. Všude kolem týpí a v ohradě pobíhají koně. Uprostřed taneční aréna. Radost mám i z Fary a Filipovy Huti. Když si vzpomenu, co bylo na začátku... Já jsem přesvědčený, že zázemí pro činnost je nutnost. Dneska jsou slyšet i názory, že majetek nás svazuje, že potom nemáme čas se věnovat té pravé woodcrafterské činnosti. Kdo pamatuje časy, kdy jsme žádný majetek neměli, tak jsme zase museli poslouchat stezky, že potřebujeme zázemí, jinak do pár let nebudeme mít kam jezdit a zajdeme na úbytě. Rád si prolistuji i staré časopisy Bizoní Vítr. Byly doby, kde jsme ho vydávali v podstatě ve čtyřech. Potkali jsme se s lidmi z kmene na větrné pláni u Voltuše a řekli jsme si, že to nenecháme padnout. Zkušeností moc nebylo, nadšení postačilo. Na pár let jsme dali časopisu zase jiný směr a vzhled. Samozřejmě dneska jsou již jiné technické možnosti a časopis Woodcraft vypadá daleko profesionálněji, ale, s odstupem času na to rád vzpomínám. Krom výše uvedené podpory Tribaru, je jistě nutné zmínit i perfektní zázemí doma, ve kmeni a v kanceláři Ligy.

Otázky pokládala Jitka Koutenská - Woapewin pro rubriku Medailonky z náčelnictva na https://www.woodcraft.cz/